Soudkyně lidských príběhů

Soudkyní Ústavního soudu byla jmenována v roce 2013, předtím působila jako soudkyně Nejvyššího správního soudu. Je kandidátkou na post u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a už nyní je členkou Benátské komise, kde se účastní hodnocení stavu justice a dodržování pravidel právního státu v evropských zemích. Ve své profesi zastává názor, že soudce tu není pro ostatní právníky, ale pro ty, kterých se přímo týká samotné řízení. Dlouhodobě se tak snaží o to, aby právní systém byl více srozumitelný, otevřený a přátelský pro všechny, kteří se podle něj mají řídit. 

Lidské příběhy ji zajímají natolik, že bývá nazývána soudkyní příběhů, vždy se snaží vidět za každým případem konkrétního člověka. Podle ní „soudní rozhodnutí nemůže být napsáno jinak než jako lidský příběh, neboť právě o něm je soudem rozhodováno.“ V mnohém je novátorská a odmítá také to, že by se právo a kreativita vylučovaly: „Musíte mít velmi otevřenou mysl, abyste našli řešení složitých problémů. Kreativita pomáhá lidem řešit nejzapeklitější problémy, kterým musejí čelit.“

Už v mládí četla dílo Simone de Beauvoir, vždy tíhla k feminismu a dnes podporuje vytváření ženských mentoringových sítí. V minulém roce se podílela na publikaci Mužské právo, která je tematicky ojedinělá nejen u nás. Otevírá diskuzi o tom, jestli jsou konzervativní právní normy a zásady skutečně neutrální, či nikoliv. Na knize se podílely téměř čtyři desítky autorek a autorů a šlo jim mimo jiné o to „ukázat situace, kdy právní pravidla nepůsobí neutrálně, a proto mohou vytvářet nespravedlnosti.“ Jeden příklad za všechny se týká otázek reprodukce, které se fakticky dotýkají převážně ženského těla. Bylo by proto logické, aby se do souvisejících jevů promítal ženský pohled. Kniha na základě analýz ale dokládá, že tomu tak v českém prostředí není. Kateřina Šimáčková tuto publikaci nejen iniciovala, ale také jí svým působením dodává zásadní váhu nejen v akademickém prostředí, ale především v samotné právní praxi.