Milostný duet s Rembrandtem

Rembrandt Harmenszoon van Rijn, Saskia van Uylenburgh – love story, jež značně ovlivnila umělcovu tvorbu. Malíř ji zvěčnil hned několikrát, dokonce její tvář neváhal propůjčit alegorickým postavám a hrdinkám svých obrazů. Přesto se o ní ví tak málo.

Poprvé se setkávají v Amsterdamu, píše se rok 1633. Ještě téhož roku jsou zasnoubení a brzy si říkají svá ano. Rok 1641 pak značí narození syna. Dostává jméno Titus. Jako jediné z jejich dětí se dožije dospělosti. Toho se však Saskia už nedočká. Necelý rok po Titově narození, ani ne deset let od seznámení s Rembrandtem, umírá.

Stěžejním dílem výstavy je právě její portrét z roku 1633. Tehdy jí bylo jednadvacet let. Dívka má jemně nakloněnou hlavu a usmívá se. „Zobrazení takto rozšafného úsměvu odhalujícího zuby je v malbě 17. století spojeno spíše s žánrovými scénami,“ píše se u olejomalby. „Zde je však možné hledat význam portrétu ve spojení s textem Karla van Mandera Het Schilder-Boeck. Umělcům radí, že nejlépe láskyplný cit vyjádří jasné čelo, jemně přimhouřené oči a veselý úsměv, jelikož smějící se ústa jsou atributem zamilovaných.“

Umělcův vztah s jeho životní láskou v rámci spolupráce NGP a Baletu ND interpretují sólisté souboru Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach. Choreografie duetu, za níž stojí sám Fraser, však vychází také z dalších děl, která bylo krátce možné vidět na výstavě Rembrandt: Portrét člověka. „Každé z těchto dvou uměleckých vyjádření sice používá ke sdělení jiný způsob, nicméně spolu s hudbou dokážou obě se stejnou intenzitou vyprávět příběh, který lze slovy jen těžko, či snad vůbec, ztvárnit,“ říká Eva Sochorová, tisková mluvčí NGP, o spojení, jaké u nás v takové míře nemá obdoby a může se rovnat se zahraniční scénou.

Samuel van Hoogstraten, Rembrandtův žák, svého učitele popsal jako „synonymum malíře vnitřních citových hnutí“. Evgeniya s Fraserem se ve videoartu pokusí city z výstavy na diváka přenést. Tak, jako to dělají na jevišti. Jak ostatně říká Filip Barankiewicz, umělecký šéf Baletu ND, „tanec bez emocí neexistuje.“

Když Filip nastoupil do funkce, měl jasnou vizi: Docílit toho, aby byla baletní představení souboru relevantnější – pohyby rychlejší, kostýmy modernější. Mohla by takováto spolupráce (vedle snahy najít nový způsob, jak lidem zprostředkovat kulturní zážitek během pandemie) být také pokusem o přiblížení se potřebám a přáním současného diváka? „Ano, dnes musíme tanec tlačit do technologií, prezentovat ho audiovizuálně,“ říká. „Taková forma ale samozřejmě nemůže nahradit unikátnost živého představení. Když se díváte na malbu, nevnímáte jenom obraz v rámu. Stejně tak u tance nevidíte jen kroky a kostýmy se scénou. Mezi řádky je toho daleko víc.“

Vytvoření konceptu a choreografie k tomuto projektu Filip nabídl Fraserovi, který začínal v Královské baletní škole, hostoval v Birminghamském královském baletu a anglickém Královském baletu. Své první angažmá dostal od Národní opery v Bordeaux, a než se roku 2019 přidal k Baletu ND, tančil také ve Stuttgartu.

Dílo, které mě inspirovalo ze všech nejvíc, byl Saskiin portrét. Ten ve mně zažehl představy o tom, jaký by duet mohl být. Třebaže není jedním z Rembrandtových nejslavnějších děl, skrývá velice inspirativní příběh. Můžete na něm jasně vidět, jak moc ji miloval – je to jeden z mála portrétů, kterými zachytil někoho šťastného, plného radosti a života.

O jeho hlubokém citu k ní, ale také o jeho hlubokém zármutku, když zemřela. Téma lásky a ztráty je věčné, protože se v něm může najít každý.

Pokusil jsem se využít obojího. Klasický balet je krásná umělecká forma, která umí obecenstvo zaujmout jasnými dějovými linkami, to je v případě současného tance těžší. Ten má ale zase daleko širší slovník, s nímž se dobře vytváří originální materiál.

Myslím, že každý, kdo pracuje v umění, si pokládá tuhle otázku po mnoho let. Balet je stereotypizovaný jako umělecká forma přístupná pouze bohatým nebo vlivným, což může spoustu diváků odrazovat. Pravdou přitom je, že jít do divadla není nedostupné. Promovat tuhle skutečnost pomáhá. Také věřím, že v dnešní době je nezbytné být vidět a dát lidem možnost, aby se s vámi ztotožnili. Soubor musí být různorodý a využívat různých platforem než jen jeviště. Tento projekt je toho dokonalým příkladem. Čím více popularity se tanečníkům dostane, tím lépe pro umění. Je třeba publiku ukázat, že balet neznamená pouze klasiky, jako je Louskáček nebo Labutí jezero, ale také nové, současné představení, která jsou obohacující a inspirují k novým myšlenkám.

Hudbu, kterou jsem zvolil, koprodukoval můj drahý přítel Ben Gregory s úžasným Francisem Lungem. Ben je slavný textař a zpěvák anglické rockové kapely Blaenavon a Francis se pohybuje v popředí britské hudební scény. Kontaktoval jsem Bena, protože jeho hudba je emocionální jako příběh, který vykresluju. Jde o pianové ztvárnění skladby, kterou si Ben zatím schovával pro sebe. Všichni tři jsme spolupracovali na hledání správného tempa a správných emocí k baletu. Výsledek je dechberoucí, dojemný, plný naděje, ale také v sobě nese otisk zoufalství a ztráty.