Franz Kafka. Génius, který si nevěřil

Skutečnost, že umíral jako neznámý autor, byla důsledkem Kafkova složitého a odmítavého vztahu k vlastní tvorbě a k sobě samému. Podle jeho blízkého přítele spisovatele Maxe Broda byl Kafka pokaždé velmi pečlivě, ale nenápadně oblečen, neměl rád vulgární vtipy a byl vždy usměvavý a laskavý. Měl ale také jednu obrovskou slabinu: sebezničujícím způsobem se podceňoval. Nevěřil si natolik zoufale, že většinu toho, co napsal, během svého života spálil.

Dílo zkázy měl završit zmíněný Max Brod, jehož ve své poslední vůli Kafka požádal: „Drahý Maxi, mé poslední přání: Všechno, co jsem po sobě zanechal, spalte nepřečtené.“ Brod se však rozhodl Franzovu přání nevyhovět – a díky tomu dnes můžeme číst zásadní Kafkovy prózy, jako jsou Proces, Zámek či Amerika a také deníky a mnohou korespondenci.

Díky Brodově volbě Kafkův literární věhlas nabíral na síle a od 50. let minulého století je Franz Kafka jednou z nezpochybnitelných ikon světové literatury spolu s autory jako Joyce, Proust, Camus, Beckett či Nabokov. 

Sám sebe charakterizoval nanejvýš výmluvně: „Nemám žádné literární zájmy. Já se z literatury skládám. Ničím jiným nejsem a nemohu být.“ Kdo byl tento muž, který veškerý svůj volný čas trávil psaním (psal i na úkor spánku) a „skládal se jenom z literatury“? 

Narodil se 3. července 1883 do pražské německy mluvící židovské rodiny. Jeho otec Hermann Kafka byl úspěšným velkoobchodníkem s galanterií, a pokud jde o finanční zajištění a z něj vyplývající možnosti, měl Franz dobrý start do života. 

Zároveň se ale po celý život těžce vyrovnával s otcovou panovačnou a necitlivou náturou. Příznačný je v tomto směru Dopis otci, který Kafka adresátovi nikdy nedoručil. Je poměrně obsáhlý a stal se známou položkou Kafkova díla; ocitujme jedno souvětí z posledního odstavce: „Nic, ani Tvá nedůvěra v ostatní lidi, není tak velká jako moje nedůvěra ve mne samého, nedůvěra, ke které jsi mě vychoval.“ Je to smutné čtení…

Naopak světlou postavou Kafkova života byla jeho matka Julie Kafková, jež byla pravým opakem svého muže: zbožná, jemná, niterně založená žena, která své děti vřele milovala. Tato rozporuplná rodičovská výchova se do Franze otiskla v celé své osudovosti.

Dodejme, že Kafka měl pět mladších sourozenců. Bratři Georg a Heinrich zemřeli v útlém věku, sestry Gabriele, Valerie a Ottilie se staly oběťmi nacistického teroru a zahynuly v koncentračních táborech.

Kafka navštěvoval německou základní školu a německé gymnázium na Staroměstském náměstí. Poté se krátce a nepříliš úspěšně pokoušel o studia chemie a germanistiky, až ho nakonec otec, který všechna Franzova studia financoval, přinutil studovat práva. 

Když mladý doktor práv Franz Kafka začal v roce 1907 pracovat v pojišťovnictví, získal stabilní příjem a vnější nezávislost na otci. Většinu své kariéry pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně, kde byl hodnocen jako mimořádně pracovitý a schopný zaměstnanec. Těšil se veliké oblibě u nadřízených a byl často povyšován.

Mělo to ovšem odvrácenou stránku: psát mohl tento psychicky labilní a plachý samotář jen po večerech a o víkendech. Velmi tím trpěl, neboť toužil psát neustále. Ale nebyl by to Kafka, aby se kvůli této touze zároveň necítil provinile a nepodrážel sám sobě nohy výroky jako: „Pravda je být otcem od rodiny.“ 

Ano, skutečně toužil být otcem od rodiny, jako jím byl jeho otec; považoval to za největší hodnotu, ale nebyl toho ani vzdáleně schopen. Jeho milostné vztahy byly sice intenzivní, ale často jen platonické a jakoby předem odsouzené k neúspěchu…

Kafka se ve svých dílech, jako je nedopsaný román Zámek, novela Proces, povídka Ortel a mnoho dalších, zabývá tématy, která dnes nejsou o nic méně naléhavá, než byla za jeho života: odcizení, existenciální úzkost, byrokracie, ztráta identity, absurdita života… Míchá realistické detaily s fantastickými a absurdními prvky a vytváří tak prapodivnou až surrealistickou atmosféru, která nutí čtenáře k zamyšlení a hledání skrytých významů a vrstev. S neuvěřitelnou detailnosti zkoumá niterné stavy svých postav, což mu umožňuje zobecnit lidskou zkušenost s mimořádnou hloubkou a přesností.

Kafkova díla měla a mají robustní vliv na moderní a postmoderní literaturu a jsou častým tématem literárněvědných studií. Výraz „kafkovský“ – česky někdy říkáme „kafkárna“ – se vžil jako synonym pro okolnosti, které jsou groteskní, absurdní a bezvýchodné. Některé věty z Kafkových próz se staly bez přehánění kulturními kódy, jako třeba začátek prózy Proces: „Když se Řehoř Samsa jednoho rána probudil z neklidných snů, zjistil, že se ve své posteli proměnil v ohavný hmyz.“  Kdo by nechtěl číst okamžitě dál – a to i tehdy, když Proces dobře zná?

Autora těchto řádků fascinuje na Kafkovi ještě jedna věc, o níž se nemluví zase tak často, a tou je Kafkův básnický jazyk. Básnický nikoli ve smyslu květnatý – Kafka adjektivy a adveribii zrovna nehýří –, ale ve smyslu: mířící k tajemství řeči samé. Abych věc lépe osvětlil, rád bych ocitoval z článku o Kafkovi, který kdysi napsal pro Svobodou Evropu jeden z největších českých moderních básníků Ivan Diviš: „Kafkův jazyk jsou ony příslovečné bloky mayské zdi, mezi jejichž spáry nelze vsunout nůž. Tedy absence jakékoli hry, natož pohrávavosti, žádná lyrika, žádné poetistické žvástání, čímž vším se dosahuje, a právěže, jakési obludně ohromivé poezie…“ (in: Kafka – poetika Zámku). 

Ano, žádné „poetistické žvástání“ v Kafkovi skutečně nenajdeme, zato „ohromivé poezie“ celé kvádry! I proto – a zdaleka nejen proto – stojí za to Kafku číst tak pozorně jako málokoho.