Marie Pětová: Celý život se pohybuji napříč obory

Je pravda, že jsem nejdřív studovala architekturu a až pak filozofii, nicméně mám pocit, že se celý život pohybuji napříč obory. Navíc architektura je disciplína velice bohatá a široká, zastřešující mnohé. Když o tom teď zpětně přemýšlím, nebyla jsem nikdy nijak vyhraněná a mé směřování vlastně vždycky ovlivnila nějaká blízká osoba. Když jsem opustila své dětské představy, že budu Vinnetou, chtěla jsem se věnovat historii, respektive archeologii – to pod vlivem třídní učitelky na základce, která nás učila dějepis a kterou jsme všichni milovali. A taky protože můj táta historii vystudoval. Později, když jsem na gymnáziu chodila do matematicko‐fyzikální třídy, to vypadalo, že půjdu ve stopách své maminky, která je matematičkou. Chtěla jsem studovat kombinaci matematika – deskriptivní geometrie, ale tu tehdy neotevírali. Před maturitou už bych si byla vybrala filozofii. Za komunismu mi to ale přišlo nesmyslné, a tak padla volba na architekturu – něco té matematiky i deskriptivy zůstalo, obor technický a umělecký zároveň. A možná k rozhodnutí trochu přispělo, že můj pradědeček byl architekt. Zvládla jsem nějak talentovky a nastoupila na ČVUT. Když jsem byla ve čtvrťáku, přišla sametová revoluce. Ta nám otevřela svět a nové možnosti. Najednou se toho tolik dalo a smělo – a začalo dávat smysl. Přesně si vybavuji chvíli, kdy jsem stála na vyhlídce na Pražském hradě, dívala se na budovu Filozofické fakulty na Palachově náměstí. Došlo mi, že teď už studiu filozofie nic nebrání, a rozhodla se, že to zkusím. Jen tehdy neotevírali studium jednooborové, tak jsem si k filozofii přibrala logiku. Což byla v reálu hodně matematická logika, takže i k té matematice jsem se nakonec také dostala.

Úžasné – tak jako celá devadesátá léta: na Hradě Václav Havel, ve vládě disidenti, z emigrace se vracela celá řada skvělých lidí, které jsem znala leda ze samizdatu, takže celkově trochu jako v pohádce. A přednášky byly proti těm, které jsem znala z techniky, úplně jiné. Tím vůbec nechci fakultu architektury deklasovat, naopak – i tam tehdy přišla řada skvělých architektů, které jsme obdivovali a do jejichž ateliérů se každý chtěl dostat. To, co míním, je prostě dáno předmětem studia. Na technice se na přednášce dozvídáte, že se věci mají tak a tak, je to dané. A pak jsem přišla na první přednášku Úvodu do filozofie pana profesora Hejdánka, ze kterého jsem byla naprosto unesená. Nutno dodat, že nikoli sama, bylo nás tehdy mnoho, kteří jsme odcházeli plni otázek a nadšení. Ale architektury jsem se nevzdala, souběžně ji dostudovala a začala se jí také živit. Když jsem pak ukončila filozofii magisterskou promocí, přihlásila jsem se ještě na doktorské studium. Ne kvůli titulu, jen jsem nechtěla ztratit kontakt s oborem a s filozofickou komunitou. Nicméně pracovala jsem jako architektka, projektovala a moc času na doktorské studium neměla. Takže když přišla nabídka učit jeden kurz na nové Fakultě humanitních studií, přijala jsem ji v domnění, že mě to donutí věnovat se více filozofické práci a urychlí moji dizertaci. Což se tedy nestalo, ale zjistila jsem, že mě vlastně baví učit. Postupně se moje výuka rozšiřovala na čtvrt, půl až nakonec na plný úvazek. A to už bylo jasné, že se musím pro jeden oborrozhodnout, chci‐li ho dělat alespoň trochu dobře. Zvítězila filozofie, vysoká škola, učení a kontakt se studenty, který je ohromně inspirující. Nakonec jsem se ale i na FHS jakýmsi obloukem k architektuře vrátila a mohla svoji první profesi zhodnotit.

Teď si spolu povídáme v novém sídle naší fakulty podle projektu studia Kuba a Pilař architekti, které s touto stavbou vyhrálo v roce 2021 Grand Prix – Národní cenu za architekturu. Cesta k ní však byla velmi dlouhá. Fakulta humanitních studií byla založena v roce 2000, aniž by měla své vlastní sídlo. Využívala objekt v pražské Legerově ulici, pak se její část přestěhovala do univerzitního areálu v Jinonicích, část do pronajatých prostor na Hůrce, jednu katedru jsme měli na Vinohradech. A přestože se říká, že školu tvoří především lidé, ta rozptýlenost jednotlivých pracovišť po Praze byla zásadním problémem a brzdou jakéhokoli dalšího rozvoje fakulty. Pan profesor Jan Sokol, který fakultu zakládal a byl jejím prvním děkanem, proto v roce 2007 kývl na nabídku tehdejšího vedení Univerzity Karlovy, aby vzniklo její nové autonomní sídlo, a to radikální přestavbou budovy staré menzy koleje 17. listopadu. Objekt z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století od architekta Karla Pragera byl při povodních v roce 2002 kompletně zaplaven a od té doby v podstatě nevyužíván. To už bylo v době, kdy jsem na fakultě učila filozofii, a protože pan děkan znal mou původní profesi, vzal mě s sebou na první obhlídku objektu, po níž jsme se měli závazně rozhodnout, zda je pro nás a naše potřeby vůbec využitelný. Popravdě řečeno, příliš nadšená jsem tehdy nebyla, ten den si pamatuji velmi dobře: venku nevlídno, okolí neutěšené, uvnitř totéž. Budova má navíc čtvercový půdorys, což pro školu není ideální, protože přirozené denní světlo dostanete jen do úzkého pásu místností po obvodu. Nicméně fakulta byla tehdy poloviční, odhadovaná kapacita zcela vyhovovala, budovu jsme zoufale potřebovali, takže pan profesor souhlasil a já dostala přípravu na starost, nejprve jako manažerka, později jako proděkanka pro rozvoj. Od rozhodnutí trvalo deset let, než se podařilo získat státní dotaci a začít stavební práce. A já se pak přes deset let snažila dotáhnout záměr k realizaci. Dnes jsem moc ráda, že jsem se s architekty Ladislavem Kubou a Tomášem Pilařem mohla nad projektem setkávat, protože to byla z jejich strany opravdu moc příjemná a vstřícná spolupráce. Už dříve jsem jejich práci obdivovala, líbí se mi, že dokážou vytvořit velkolepé prostory, přitom ale netvoří architekturu, která chce předvést sebe samu. Jsou to stavby svým způsobem skromné, vlastně stejně jako vystupování jejich autorů. Velkého dojmu dovedou dosáhnout minimem výrazových prostředků.

DANICA KOVÁŘOVÁ
O lifestylu píše už více než dvacet let, byla dlouholetou šéfredaktorkou časopisu Dolce Vita, aktuálně působí na volné noze jako odborná redaktorka vybraných časopisů a webů, věnuje se i marketingu. Je členkou Akademie designu CGD, poradním hlasem Asociace českého průmyslového designu. Již počtvrté byla kurátorkou Art Housu na Designbloku, spolukurátoruje i aktuální výstavní projekt českého skla a porcelánu Made by Fire.

MARIE PĚTOVÁ
Děkanka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, kde dříve působila rovněž jako proděkanka pro rozvoj a kde působí od roku 2002. Je filozofkou, přednáší o fenomenologii a práci Martina Heideggera. Zabývá se také tematikou prolínání filozofie a architektury. Je vystudovanou architektkou, diplom má z Fakulty architektury ČVUT, v devadesátých letech pak nastoupila také na Filozofickou fakultu UK. Je mimo jiné autorkou knihy Myšlení počátku a konce metafysiky: K Heideggerovu titulu „počátek“ (der Anfang), kterou vydalo v roce 2012 nakladatelství Toga.