Monika Kristl o své cestě k filmové produkci, devadesátkách a osudových podpásovkách

Ty geny jsem měla opravdu z obou linií. Ma­minka vystudovala na DAMU produkci, pra­covala v divadle a na Barrandově v dabingu. Tátův děda zase byl Vlasta Burian. Táta je sice inženýr, protože komediantskou branži mu ro­diče zakázali, ale uměleckou citlivost jsem po této linii určitě zdědila. Když jsem byla malá, chtěla jsem být herečkou, ovšem v momen­tě velkého rozhodnutí, jestli se budu hlásit na DAMU, jsem sebekriticky usoudila, že u sebe vnímám nějaký blok, přestože jsem v té době v divadle hrála a na přijímačky mě připravoval Boris Rösner. Táhlo mě to k té branži, ale byla jsem moc „tuhá“. Teď jsem si zase po nějaké době zahrála ve filmu Vlny a už se v roli cítím líp než kdysi. Mám ve filmu malou úlohu sociální pracovnice, necitlivé, s dovolením, krávy. A ta přeměna ega v někoho jiného mě moc bavila. Až jsem se lekla, jestli někde hluboko ve mně nějaká podobná kreatura nesídlí.

Prošla jsem si revoltou vůči divadelnímu pro­středí. Začala jsem být hypersenzitivní na vel­kou rivalitu způsobenou neměřitelností výko­nů, na přetvářku herců, kteří když chtějí získat roli, často popírají své vnitřní hranice, zvlášť ženy, což pak přináší velkou frustraci. Je to ná­ročné i v tom, že na každý projekt se formuje nový tým. Ta nestálost často způsobuje, že člověk vůči hereckým kolegům má tendenci vy­mezit se víc, než je zdrávo, dost se pomlouvá... Pro moji křehkou duši to bylo něco neakcep­tovatelného. Chtěla jsem se živit „normálně“, nechala se zaměstnat v realitní kanceláři, ale to byl tak tvrdý střet se sucharským světem, že jsem tam vydržela jen hodinu, sbalila se a utek­la. (smích). Druhý impulz nastal, když jsem byla ve Francii na lyžích s kamarádkou a tam dostala nápad na filmový námět s časovou smyčkou podobnou déjà­ vu, u něhož jsem navíc měla přesnou představu, jak ho natočit. A pro­to jsem začala uvažovat, že se přihlásím na režii. Opět zaúřadovala moje sebereflexe, a tak jsem skončila u produkce. Tam mohu uplatnit své kreativní nápady a cit pro vyhodnocení předloh, nemusím čelit problémům jako režisér, a přitom jsem realizátor.

Byla, ale pro mě asi v jiném smyslu, než na jaký se ptáš. Tvořila se nově pravidla, a to jak ce­lospolečenská, tak na půdě této školy. Přijímali mě na pětileté magisterské studium, ovšem na­stala situace, že bylo víc studentů než peněz, tak vedení rozhodlo, že na magistra nechají projít jen někoho. Dopředu bohužel podmínky pro postup neoznámili. Já už při studiu bokem pracovala a učila se tak, aby to bylo takzvaně akorát, u bakaláře jsem totiž dostala trojku z práva. Až teprve poté vyhlásili, že kdo tu trojku má, nepostupuje. Takhle jsem nedobrovolně skončila studia, tehdy mě to hodně sebralo. Zastavil se pro mě svět, brala jsem to jako podpásovku. Celé se to uzavřelo až v roce 2003, kdy jsem produkovala krátký film Martina Krejčího Fricasse, který vybrali na festival v Cannes. A pak se vedoucí katedry produkce nechal slyšet, že by byl rád, kdyby lidé jako já byli absolventi FAMU. Proto jsem přišla na přijímačky na magistra znovu, ale s podmínkou, že mě nesmí ostrakizovat za to, že v produkční společnosti Dawson, kterou spoluvlastním, točím komerční snímky. Reklama byla tehdy na FAMU zakázané slovo. Státnice jsem dělala už s miminkem v kočárku.

Řekla bych naopak. Jakmile jsem mužům ukázala, že mohu být důvěryhodným partnerem, tak jsem z toho pak spíš těžila. Ženská empatie a citlivost můžou zvlášť v týmu fungovat lépe, než když jste jen silný. V tom vidím svoji velkou výhodu jako kreativní producentky. Řeknu momentálně nepopulární názor, ale rozhodnutí mít rodinu znamená také přijmout nový druh zodpovědnosti a obětovat mu, co je potřeba. Než jsem měla děti, zvládala jsem najednou zodpovědně řešit čtyři kreativní projekty. Každé z mých dvou dětí bylo jako jeden, takže pak jsem se dokázala plně soustředit jen na dva. Přijala jsem to jako stav věcí, nevnímala jsem se jako oběť nějaké diskriminace.

Jeden jsem už zmínila. Bylo to nedobrovolné ukončení studia. Kdyby k němu tehdy nedošlo, nenatočila bych tak brzy krátký film Fricasse. Tím, že se dostal do Cannes, a pak dokonce do distribuce, což se krátkometrážním snímkům stává minimálně, získala jsem sebejistotu a troufla si na dlouhometrážní 3 sezóny v pekle. Ty mě povznesly kreativně, ale i vytrestaly. Naučila jsem se na nich dodržovat mantinely a nepokračovat v přípravách, pokud nemám na účtu slíbené peníze. Ztratila jsem iluze o tom, že si lidé věří na dobré slovo. U filmu je bohužel hodně pábitelů. Ten moment mě naučil hlídat si trajektorii projektu, každý den kontrolovat články řetězce a v případě nutnosti je hned upravovat. Nejhorší propad pak přišel s odchodem Jana Třísky. To jsem dokonce měla pochybnosti, jestli je producentství práce pro mě. Tehdy mi maminka řekla, že jestli to budu brát tak vážně, ať jdu dělat něco jiného. Pomohla mi získat odstup. Takže jsem to nevzdala.