Martina Navrátilová: Dcera chce zůstat v Evropě a já se jí vůbec nedivím

Martina se v roli novinářky neocitá poprvé a je vidět, že je zkušená. V současnosti patří mezi nejlepší tenisové komentátorky a svojí dlouholetou expertízou komentuje tenisové turnaje od Australian Open až po Wimbledon, a samozřejmě její domácí Miami Open, které se jako každý rok hraje půl hodiny od jejího domova.

Když o pár dní později spolu procházíme chodbami stadionu pro profesionály, mám na vlastní oči možnost vidět, jakou legendou je. Nadšeně ji zdraví úplně všichni, koho zrovna míjí, a pár z tenistů se s ní i zastaví rychle probrat novinky. „Ať ti to vyjde,“ potřese Martina rukou Sebastianovi Kordovi, který čeká na další zápas se svojí maminkou Reginou. „Co se stalo?“ zamává Japonce Misaki Doi, která vypadá smutně. „Prohrála s Ruskou,“ vysvětluje mi. Měsíc od začátku ruské invaze do Ukrajiny má tahle věta jiný význam než kdykoliv dřív.

Vlastně jsem jí to trochu záviděla. Rozhovory se slavnými lidmi, kteří jsou zvyklí na pozornost médií, jsou pro novináře těžké. Na co se ptát, co se ještě nikdo přede mnou nezeptal? Navíc vám hvězdy někdy dají najevo, že je nebaví odpovídat na něco, co už v minulosti přece řekly. Jenže ony to musí říct vám, jinak to nejde použít. A tak dokola.

Ničeho z toho se Martina nemusela obávat. I kdyby se zeptala úplně stejnými slovy jako já, její otázka vyzní jinak: právě proto, že se ptá ona, insiderka, která si vítězství i prohry zažila, navíc intenzivněji a déle. Právě to činí jejich rozhovory výjimečné – na odpovědích Petry, Karolíny i Báry bylo znát, jak moc pro ně znamená, že se o ně zajímá taková legenda, ke které jako malé vzhlížely.

U každé z nich nastaly momenty, které se nevtěsnaly do řádků jejich rozhovorů, ale jejich lidskost je provázala.

Třeba když se po skončení rozhovoru Petřina britská spolupracovnice Katie nesměle Martiny zeptala, jestli by jí mohla něco říct. „Když jsem byla malá, hrála jsem tenis. Jednou jste po Wimbledonu odhodila do publika ručník a já ho chytila. Byli jsme tam tehdy jako tým a ten ručník jsme si potom rozstříhali, abychom každý měli jeden dílek. Dodnes ho mám schovaný,“ vyprávěla jí a Martina se potěšeně usmívala.

Nebo když se při rozhovoru s Karolínou v jednu chvíli všichni rozesmáli vtipné reakci jejího manžela Michala Hrdličky. Martina se Karolíny začala ptát, jestli se její osobní situace odráží na její hře, a Michal se s úsměvem rozhlédl a řekl: „Koukám dámy, že vás asi spíš nechám samotné, ať to můžete probrat. Tohle si radši přečtu až na papíře!“ řekl s nadhledem.

Asi nikdy nezapomenu na tu neuvěřitelně detailní analýzu, kterou Martina dala Báře po její otázce, zda má hrát i čtyřhru a kdy, ale ani na slzy, které měly obě v očích, když spolu mluvily o Janě Novotné. Bylo znát, jak moc pro ně znamenala a jak jim oběma pořád chybí.

Možná že žádná z nich nedokáže v tenise to co Martina, která byla světovou jedničkou devět let, respektive 332 týdnů. Ale jedno mají společné všechny: vzešly z běžných poměrů, měly ohromnou touhu vítězit a nevzdaly to, ani když to bylo zrovna hodně těžké. A v tom jsou inspirací nám všem ostatním.

Moc dobrý. Stavěly jsme ho i pro dcery, ale ty s námi už nebydlí.

Odstěhovaly se. Jedna je na vysoké škole a druhá studuje v Paříži. Chce zůstat v Evropě i na vysoké škole potom. Vůbec se jí nedivím.

V Evropě je lepší jídlo. Ne, vážně, hlavně kvůli tomu, co se teď děje v Americe politicky. Je to tu hodně vyhrocené. Lidé jsou tvrdě rozděleni na dvě názorové skupiny, které jsou nesmiřitelné. Liberálové a konzervativci se od sebe vzdálili mnohem víc než dřív, přičemž ti napravo jsou kolikrát už v úplném extrému a blíží se fašismu.

Zakazují tu knihy, například náš floridský guvernér nechal vyřadit padesát učebnic matematiky, protože tam podle něj byl nevhodný obsah. Několik států už úplně zakázalo ženám potraty, omezují LGBTQ studenty, ve školách se nesmí učit o rasismu, přitom ta země je rasově velmi nespravedlivá. Je to hodně nepříjemný pocit.

V Evropě se lidé tak výrazně nedělí na my a oni. Nestojí tolik proti sobě. Jezdím tam často, do Česka dvakrát třikrát ročně, a nevnímám, že by se tak otevřeně nenáviděli.

Hodně let jsem byla přesvědčená, že Amerika je fér. Lidé tu měli větší šanci. Ale teď vím, že jsem se na ni jen dívala svýma bělošskýma očima. Pro černošské lidi nikdy fér nebyla. Poslední roky hodně studuju historii, čtu dějinné knížky a sleduju politické dokumenty. Vidím obrovský rozdíl mezi tím, jaké postavení tu mají běloši a jaké Afroameričani a další menšiny.

Protože zesilují tendence, aby se děti nesměly o některých věcech učit. Guvernér Floridy zakazuje, aby se učily o sexualitě, jako kdyby si někdo mohl změnit sexualitu tím, že se o ní dozví. Nejvyšší soud zruší ženám právo rozhodnout o svém těhotenství. Amerika se vrací do nevědomosti a pro mě jako člověka z totalitního režimu je šílené to sledovat.