Thomas Archer Bata: Zvykli jsme si, že mít osm párů bot je normální. Naučme se nakupovat jinak

Evropský trh byl tradičně zaměřený na střední třídu – šlo o produkty, které splňovaly kritéria kvality a byly dostupné za odpovídající ceny. Vše ovlivňovala lokální výroba a poptávka, e-commerce neexistoval. Když jste něco chtěli, museli jste jít do nejbližšího nákupního centra nebo do butiku. V posledních dvaceti letech ovšem postupně došlo k tomu, že tento segment začal pomalu mizet. Aktuálně se sice postupně vrací, například ve formě udržitelných možností, ale jde zatím jen o malou oblast. Jinak je to buď, anebo: zákazníci jdou buď za luxusem, tedy tím nejlepším, co daný segment nabízí, nebo hledají nejlevnější variantu, protože si nemůžou nic jiného dovolit. 

Jistě, trh je segmentovaný, ale když se zamyslíte hlouběji, mám pocit, že je to také o volbách. Zvykli jsme si, že je normální mít osm párů bot, kupovat si každý týden šaty nebo mít nový iPhone. Je to otázka společenského nastavení – tohle se pro nás stalo normou. V šedesátých letech si průměrný člověk koupil dva páry bot ročně, v západních zemích je to aktuálně osm. 

I my jsme součástí problému a doufám, že dokážeme být aktuálně i součástí změny, která dle mého nespočívá v tom, že budeme utrácet méně. Je třeba, aby ekonomika běžela, jak má, a abychom vytvářeli pracovní příležitosti. Otázka je, jak docílit toho, aby se nakupovalo jinak. Ne nutně méně, prostě jinak: například kvalitnější věci, které vydrží v oběhu déle. Zboží z druhé ruky bylo dříve také naprosto běžné.

Přesně tak! A to je dobře, ne? Co může každý z nás pro udržitelnost udělat, je snažit se držet věci co nejdéle v oběhu. Když nám něco vydrží aspoň o polovinu déle, znamená to o polovinu méně odpadu. A skvělé je, že to začíná být cool i pro mladé.

Jistě je. V rámci segmentu zboží z druhé ruky je těch překážek mnoho. Aktuálně například přesun do online prostředí, který s sebou nese náklady na přepravu. Je toho více a zatím jsem se nesetkal s komplexním řešením, ale obchodníci se s tím snaží popasovat. Ovšem fakt je, že nejekonomičtější variantou je pořád ještě nakupovat ve velkých objemech z Asie, na tom uděláte 85 – 90% marži. Výrobní ceny tomu jdou naproti, čistě z ekonomického hlediska je standardizovaná produkce levnější než jednotlivé kousky oblečení, které se musejí navíc ještě vyčistit, spravit a přeprodat. Primárně jde o ekonomickou otázku.

Mohlo, ale máme tu aktuálně daleko větší výzvy v podobě ultrarychlé módy značek, jako je Shein, a dalších. Shein je myslím dokonce v tuto chvíli největší módní společnost na světě. Takže na jednu stranu tu máme mladou generaci, která se zajímá o udržitelnost, ale na straně druhé pomohla vytvořit během pár let ten nejméně udržitelný byznysmodel vůbec. A to řešení nebude vůbec snadné, stačí porovnat Shein například se Zarou, H&M a dalšími tradičními značkami rychlé módy. Ty aspoň řádně platí daně, zaměstnávají lidi, pronajímají si nemovitosti, vytvářejí i tady v Česku pracovní příležitosti a lokální komunity z toho aspoň nějakým způsobem benefitují. Shein posílá valnou většinu výrobků rovnou z Číny, neplatí DPH a tak dále. Navíc si ty věci vezmete jednou či dvakrát a jdou na smetiště, protože jsou nevalné kvality. A ještě ani nepřispějí do společné kasy, takže nepomáhají místní ekonomice.

To je myslím dobrý začátek, ale bojím se, že to nakonec nejvíc dopadne na ty, kdo hrají podle pravidel. Jde o opatření orientované daleko více na svědomí koncového zákazníka, který zaplatí o něco víc, což by mu mělo časem pomoct změnit nákupní návyky a orientovat se jinam než na superlevné zboží. Před chvílí jste zmiňovala zákazníky, kteří si nemohou dovolit dražší zboží, a teď si představte, že jste vláda, zavedete nové regulace a daně a zvednete ceny. Asi vám to nepřinese velkou voličskou popularitu, že? Obávám se, že politická řešení jsou zatím nedomyšlená a ovlivňují pouze malé procento celého ekosystému a hlavně ty, co se snaží dělat v tomhle ohledu dobrou práci. To nejmenší, co pro nás konzumenty můžou majitelé firem udělat, je být transparentní, tedy nestrkat hlavu do písku, odhalit problémy, o kterých víme, že existují, a pracovat na nich. Nemyslím, že to ohrozí profit, naopak, myslím, že se jim povede dobře. Podobně jako sledujeme politiky, bychom měli sledovat i firmy. Jako konzumenti máme v tomto ohledu velkou sílu, to my rozhodujeme, kam půjdou naše peníze. Díky svým volbám můžeme ovlivnit, jaké postupy se budou přijímat. Jsou tu tisíce značek a produktů, takže si můžeme vybírat ty, které mají zajímavý příběh a pozadí. Investovali jsme například do lokální značky Freshlabels, která odvádí skvělou práci, co se týče filtrování značek, a klade důraz na brandy se zajímavým příběhem. Ano, obecně jde o produkty v lehce vyšší cenové kategorii, ale jsou skvěle udělané a vydrží vám opravdu dlouho. Ty možnosti tu jsou, lidé je postupně objevují, a to včetně mladší generace dvacátníků, ti jsou velká kupní síla. Teenageři ne tak moc, protože jsou zatím závislí na penězích rodičů, ale jakmile tato generace vstoupí do produktivního věku, bude mít díky té předchozí lepší nákupní návyky.

Jsem velmi optimistický, takže ano. Ale samozřejmě se to nestane přes noc, chce to také vzdělání a přehled, ale věřím, že se priority lidí pomalu mění. Myslím, že jsme se dostali na vrchol rychlé módy a segmentu s luxusem a teď se pomalu vydáváme jinam, kde jsou důležitější jiné životní hodnoty jako přátelství, zážitky a podobně. Věřím, že má smysl vracet aspoň část výrobního procesu zpátky k nám, aby nám byl blíž a byl vidět, jedině tak si můžeme s tím, co si kupujeme, vytvořit vztah a vrátit věcem zpět jejich hodnotu. Generace našich rodičů měla kolem sebe běžně lidi, kteří pracovali v továrnách. Když ty lidi znáte, tak to, co se za věcmi skrývá, přestává být abstraktní a vytěsněné.