Až roboti ovládnou svět: Tilly Lockey o udržitelném a inkluzivním světě budoucnosti

Tilly Lockey je devatenáctiletá britská moderátorka, zpěvačka a influencerka. Když jí bylo pouhých 15 měsíců, byla dívce diagnostikována meningokoková septikémie kmene B, která měla za následek amputaci obou rukou nad zápěstími. Bionické paže poprvé vyzkoušela v šesti letech a od té doby ušla dlouhou cestu coby ambasadorka technologického rozvoje, která srší optimismem a patří k nejtalentovanějším lidem své generace. 14. listopadu ji můžete potkat v Praze: bude totiž moderovat Future Port Youth 2024, mezinárodní tech konferenci pro mládež, která proběhne v holešovické Spirále. V rozhovoru pro Vogue CS mladá žena mluví nejen o aktuálních tématech nadcházející konference, ale také o tom, co jí pomohlo přijmout samu sebe takovou, jaká je.

Z hlediska sebelásky je pro mě zásadní právě to samotné slovo ‚cesta‘. Stejně jako hodně dalších věcí v životě, i sebepřijetí je nikdy nekončící proces. Jeden den se můžete cítit naprosto báječně, a druhý spadnout na úplné dno. A i když na sociálních sítích hodně mluvím o sebelásce, nemám jednu univerzálně platnou radu, která by všem na světě pomohla změnit jejich pohled – jednoduše proto, že jsme každý jiný a každý z nás si na ten svůj klíč musí přijít sám. Myslím ale, že mi hodně pomohlo vědomí, že pro takové věci neexistují žádná pravidla. Díky tomu jsem k sobě mohla být laskavá a trpělivá. Zároveň se ale vždy snažím vystupovat ze své komfortní zóny, kdykoli a kdekoli mohu. Také si myslím, že může být velmi snadné sklouznout k sebesabotáži a pochybovat o sobě, takže je velmi důležité mít kolem sebe podpůrnou komunitu včetně přátel a rodiny.

Móda je pro mě strašně důležitá. Hrozně mě baví vyjadřovat se pomocí vrstev, barev, textur, v mém případě také spoustou třpytek, ale je to celé mnohem hlubší. Když jsem vyrůstala, nosila jsem silikonovou protetiku, ale ještě předtím mi dali obyčejnou rukavici a řekli mi: „Nandej si ji na konec paže, abys vypadala normálněji.“ Kvůli tomu jsem se v dospívání cítila velmi abnormálně, jako by moje odlišnost byla něco, co je nutné skrývat. Právě móda je podle mě jedním z mála výrazových nástrojů, které zkoumají otázku, co to vůbec znamená, být ‚normální‘. Hranice konvencí posouvá způsobem, který je plně ve vaší režii, což je podle mě krásná forma umění a vyprávění. To, že mi během dospívání pořád říkali, že musím vypadat jako ostatní, mě určitě trochu psychicky poznamenalo. Pamatuji si den, kdy jsem si poprvé zkoušela svou HeroArm – protetiku vytištěnou na 3D tiskárně, která upřednostňuje funkčnost před realistickým vzhledem, a i když tak nevypadá ani vzdáleně jako skutečná ruka, podle mého je opravdu cool. Okamžitě mě napadlo, že tohle je ono, že tak je to správně. Bylo mi 10 let, cítila jsem se strašně silná a hlavně jsem konečně cítila, že mě někdo opravdu vidí a bere v potaz moje potřeby. V tu chvíli jsem byla připravená čelit světu.

Ano, zajímám. Myslím, že vůči každému technologickému pokroku, zejména v kreativních odvětvích, jsou lidé trochu ostražití, což naprosto chápu. Mám však pocit, že média upřednostňují senzační výkřiky ve stylu: „Roboti ovládnou svět!“ na úkor informování o tom, že s jejich příchodem a celkovým rozvojem technologií nás čeká taky mnoho dobrého. Třeba budoucnost, která je inkluzivnější a praktičtější.

Co je pro mě na digitální módě opravdu vzrušující, je schopnost rozšiřovat naši představivost. Ve virtuálním světě materiály a produkty nemusí být vázány žádnými fyzickými omezeními. Otevírá se tak možnost vytvořit něco zcela nového. A inkluzivní a udržitelná budoucnost je rozhodně něco, co je potřeba podporovat – digitální móda může být přístupnější, zároveň po ní nezbývá odpad zatěžující životní prostředí. Jsem hodně zvědavá, kam se tato sféra posune v následujících pěti letech.

Hm, to je zajímavý pohled. Pro mě osobně toto téma znamená střet zájmů: technologie a budoucnost jsou pro mě strašně důležité, hodně to podporuju, ale zároveň mám sociální sítě ráda právě kvůli autenticitě, na které třeba já stavím svou virtuální prezentaci. Ta debata se vždycky bude točit kolem rozporu mezi tím, že větší integrování technologií do našeho běžného života nám může hodně věcí usnadnit, a tím, nakolik je větší technologizace světa etická. Avataři a digitální alter ega jsou zábavný způsob, jak v online prostředí vyjádřit další části našich osobností, možná provést změny, ke kterým bychom se v reálném životě neodvážili, nicméně to vyvolává otázku, co ještě je organické. V umění je využívání alter eg běžnou záležitostí už dlouho a dosud to bylo v pořádku, takže pokud avatar slouží k propagaci hudby, nevidím v tom problém. Jakmile by ale bylo cílem budovat komunitu, v níž je vzájemná důvěra postavena na komunikaci přes sociální sítě, měly by její součástí být i způsoby, jak její členové mohou být v kontaktu i s reálnými já: mám na mysli třeba používání rozdělených obrazovek, kdy je vedle avataru vidět i vaše skutečná tvář nebo obsah určený pro omezený kruh uživatelů, jako jsou například blízcí přátelé na Instagramu.

Myslím, že naší největší výzvou bude změna klimatu, a vím, že spousta lidí v mém věku je pro ni velmi zapálená. Zároveň je ale moje generace hodně aktivní v prosazování větší diverzity a inkluzivnější reprezentace. 

Stoprocentně povede k větší udržitelnosti, to už se děje: vidíme to právě třeba v digitální módě nebo i ve vývoji solárních panelů či mechanických stromů. Myslím ale, že řešením většiny problémů je především vzdělání. Technologický pokrok nám může hodně věcí ulehčit, ale musíme se na něj adaptovat a hlavně musíme pomáhat s adaptací i starším generacím. Gen Z je skvělá ve sdílení, umíme se ozvat a hodně nám v tom pomáhají sociální sítě. Určitě pro nás ale v budoucnu bude náročné najít zlatý střed mezi integrací technologií, zajištěním, aby to proběhlo etickya, a také zajištěním, že se nikdo nebude cítit vyloučený. Čeká nás zcela nový věk, v němž budeme běžně využívat nástroje, které ne každý ovládá a rozumí jim. Bude na nás je vysvětlovat.