Příběh v jedné fotce. Jarmila Štuková o válce, šicích dílnách a krocení ega

Celá výstava je koncipována tak, aby pracovala s prostorem Artia. Uprostřed vidíme vodu a zeleň reprezentující hojnost bohatého jádra – západního světa. Okolí je symbolicky nehostinné a představuje semiperiferie a periferie – rozvojové země. Celý koncept výstavy má ukázat, proč bychom se na západě měli starat o to, co se děje na periferiích.

S kurátorkou výstavy Alžbětou Krajčíkovou jsme dlouho přemýšlely, jaká témata do výstavy zahrnout. Do zemí sužovaných válkou nebo sociálními problémy jezdím už dvacet let, takže příběhů jsem posbírala opravdu hodně a ke všem mám silný vztah. Nakonec jsme se rozhodly rozdělit výstavu do tří tematických celků, které se navzájem prolínají. První jsme nazvaly Humanity, ta zkoumá psychosociální aspekty problémů, jež ve své tvorbě sleduji. Druhý je Environmental, který je věnován prostředí, a třetí s názvem Security je zaměřen na bezpečnost. To je pro mě velké téma, jezdím na frontové linie a zajímá mě mimo jiné pozadí vojenských konfliktů a proč vznikají.

To jsme vymysleli spolu se scénografem Pavlem Morávkem. Nechtěla jsem, aby to byla další klasická výstava, kde prostě visí fotky vedle sebe, chtěla jsem tomu dodat jistou symboliku. A tak jsme fotky zdestruovali. Pro moji tvorbu je zásadní příběh. Když jdu do přírody, dívám se na ni, ale nefotím ji. Hlavními objekty mých fotografií jsou především lidé. Chci vyprávět o důležitých tématech prostřednictvím těch, kterých se přímo týkají. K výstavě jsem přizvala také kamaráda a novináře Jakuba Szántó, aby fotografie doplnil odborným kontextem. Jsem zvyklá psát si texty k fotkám sama, tady jsem ale chtěla spolupracovat s někým, kdo má nejen hluboké znalosti dané problematiky, ale také odstup. Je to tedy kolektivní dílo nás všech a to se mi líbí, každý z nás do výstavy přinesl něco zajímavého.

Tohle téma už v Česku řešíme hodně – jak přistupovat k módě, jak ji udělat udržitelnou. Víc než dřív řešíme, odkud vůbec pochází naše oblečení. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že si nesmíme kupovat nic, co pochází z Bangladéše. Zaujalo mě to natolik, že jsem odjela přímo na místo, abych se podívala, jak to s tamními šicími dílnami ve skutečnosti je. Často narážím na to, že my si tady v pohodlí něco myslíme, ale realita na místě je trochu jiná. Fandím aktivismu, ale je důležité se v něm vzdělávat, zjistit si o tématu, za které bojuji, maximum možných informací, protože jinak můžu věci taky dost uškodit. Konkrétně Bangladéš byl hodně mediálně sledovaný v roce 2013, kdy se zhroutila továrna Rana Plaza v hlavním městě Dháce, kde pracovaly stovky lidí v šicích dílnách. Mezinárodně se začalo řešit, v jakých podmínkách tam lidé pracují, jak málo peněz za práci dostávají. Vznikl tlak na velké módní značky, které za hubičku nakupují produkty námezdní práce, a to je samozřejmě v pořádku. Ale samotné reportování o události probíhalo dost hystericky, a když jsem tam dorazila já s fotoaparátem, místní se mnou vůbec nechtěli mluvit. Vyloženě mi říkali: Nechoďte sem, nefoťte nás, můžete nám dost uškodit. Bangladéš je jedna z nejchudších zemí na světě, módní průmysl je zásadním hybatelem její ekonomiky. Mnoho lidí tady je za práci v šicích dílnách vděčných, protože je ještě zlatá oproti práci ve zdejších třídírnách a tavírnách plastů. Strávila jsem tam pouhých deset minut a oči mi natekly tak, že jsem ještě dva dny pořádně neviděla, bylo mi zle, neustále jsem kašlala. Chci tím říct, že když si obecně nekoupíte triko z Bangladéše, lidem v Bangladéši tím ve skutečnosti moc nepomůžete.

Já jsem od malička chtěla pomáhat. Věděla jsem, že nebudu sociální pracovnice, ale vždy mě bavilo, když něčemu můžete pomoci prostřednictvím umění. Ve druhém ročníku na DAMU jsem pochopila, že mám divadlo velmi ráda, ale že ho nechci dělat profesionálně. Zároveň jsem vždy měla blízko k psychologii, přitahovaly mě lidské příběhy, zajímalo mě do hloubky, proč se nám dějí věci, které se nám dějí, a jak o nich přemýšlíme. Pak jsem potkala partu novinářů, kteří odcházeli z České televize, aby založili vlastní mediální společnost. Kromě toho, že jsem jim vařila kafe a zařizovala víza, jsem víc pronikla do reportážní a dokumentární tvorby a říkala si: Bože, mě to tak strašně zajímá! Bude to znít jako klišé, ale když jsem vzala poprvé do ruky fotoaparát, úplně jsem se do fotografování zamilovala.

Odjela jsem do Indie, kde jsem fotila a psala o matkách, které na černém trhu prodávaly orgány, aby získaly nuzný peníz pro sebe a svoje děti. Operace navíc probíhaly v příšerných, naprosto nevyhovujících podmínkách, takže ty ženy měly následně velké zdravotní komplikace. Pak jsem v Indii fotila příběhy HIV pozitivních maminek a posléze i dětí. To bylo strašně těžké, byl to pro mě zásadní, doslova formativní zážitek. Ty reportáže tehdy vyšly v Lidových novinách i v několika zahraničních médiích a já jsem díky nim zjistila, že můžu svou prací upozornit na zásadní a přehlížená témata. Díky článku o prodeji orgánů se navíc na místo a na pomoc konkrétním ženám dostaly i potřebné finance, aby se nemusely uchylovat k tak zoufalým činům. Řekla jsem si, že mi to dává obrovský smysl a že i když je to pro mě bolestivé, chci to kvůli tomu dělat.

V roce 2010 jsem odletěla na Haiti reflektovat život po zemětřesení, které se dotklo statisíců lidí. Přijela jsem, viděla naprosto zničené centrum Port-au-Prince a spoustu mrtvol. Tam jsem si uvědomila, že dívat se na mrtvolu je strašné, ale že přes fotoaparát to zvládnu. Pak jsme zažili i střelbu, což byl pro mě další mezník. V tu chvíli jsem věděla, že můžu a chci odjet do válečné oblasti, protože mám spoustu otázek, které si chci zodpovědět.

Původně jsem si myslela, že si na mluvení o této části práce postupně zvyknu, ale popravdě jej zvládám čím dál hůř. Do příběhů, které zaznamenávám, si totiž projikuju vlastní životní okolnosti, třeba moje neteře. Moje psychohygienická pomůcka je asi hlavně možnost být na místě a následně i pomáhat. Fotila jsem příběhy jezídských dětí unesených Islámským státem a využívaných jako dětských vojáků nebo k prostituci. Kdybych se tam pak nevrátila a nezačala pracovat na projektu psychosociální pomoci traumatizovaným dětem, které se podařilo vrátit jejich rodinám, tak bych na ně myslela pořád a asi bych padla do úzkostných stavů. Hodně mi ale také pomáhá například cvičení. Cvičím hodně, hlavně proto, že potřebuju mít sílu unést fototechniku a balistickou helmu s vestou. Zároveň potřebuju, aby moje tělo fungovalo, protože jezdím na místa s velmi nehostinnými podmínkami. A když si jdu zaběhat, zaplavat nebo projet se na koni, uklidňuje mě to. Jedna z mých největších lásek je také divadlo a miluju klasickou hudbu.

Nejdůležitější je empatie. I když svoji práci milujeme, jsme do ní zapálení a jsme odhodlaní ten příběh zachytit, výsledná fotografie by nikdy neměla někomu ublížit. Reportážní fotograf musí umět zhodnotit, co ukázat a co ne. Proto třeba ještě nikdo neviděl moje fotky závažně popálených žen z Iráku, které se snažily sebeupálit. Zatím si nemyslím, že by měly být viděny, byť si umím představit, že by vzbudily velkou pozornost. Zásadní je také talent umět odvyprávět příběh v jedné statické fotce a zvládat řemeslo fotografie i technicky. Důležitá vlastnost je taky sebekritika, schopnost potlačit vlastní ego a uvědomit si, že vy nejste důležití. Důležité je téma, příběh. Často přednáším studentům a říkám jim, že pokud chtějí být slavní, přes reportážní fotografii to nejde. Nemám ráda frajerské řeči reportérů, co vykřikují věty typu Byl jsem na frontě, všichni se podívejte. To samo o sobě není žádné hrdinství. Lidé, kteří v těch lokalitách žijí, tam musí být mnohem déle a na rozdíl od vás bez možnosti úniku.

Je jich spousta, ale povím vám jeden dojemný, ať se nepohybujeme jen v brutalitách. Vymysleli jsme projekt One Blood, v jehož rámci jsme ukazovali západní subkultury v zemích, kde byste je nečekali. Takže jsme například sledovali tanečníky breakdance v pásmu Gazy, parkouristy v Afghánistánu nebo jediné tři skateboardisty v Bangladéši. A taky jsme objevili dívku z Kambodži, která se věnuje khmerskému bojovému umění bokator, jmenuje se Tharoth Sam Oum. Když jsem se s ní seznámila, byla to taková introvertní, drobná, osmnáctiletá dívka. Její otec skoro zemřel za krutého Pol Potova režimu a ona se rozhodla, že chce umět bojovat, aby dokázala ochránit nejen sebe, ale především svoji rodinu. Nakonec se nám podařilo domluvit jí v Praze zápas. Sice prohrála, ale byl to pro ni neskutečný zážitek. A do Kambodži se vrátila jako totální hrdinka. Tam sice drtivá většina místních vůbec netuší, kde leží nějaká Praha, ale už jen to, že byla na západě, ji vystřelilo do výšin respektu! Dostala se do všech médií, stala se doslova národní celebritou. Nejvíc mě ale dojalo, když mi od ní přišla fotka, kde se objímá s Angelinou Jolie, která si ji vybrala do svého filmu First They Killed My Father. Dnes je z ní herečka a velká patriotka, která se své zemi snaží co nejvíc pomáhat.

Hodně a má to svoje klady i zápory. Když jsem před dvaceti lety začínala, nebylo všechno tak hrozně rychlé. Fotky se nemusely posílat hned, člověk měl na práci víc času a mohl o ní přemýšlet. Nebyla ta neustálá komparace a tlak, clickbaitová žurnalistika neexistovala. I proto už fotoreportéřinu tolik nedělám a věnuji se spíš humanitární fotografii. Zároveň je ale dobré, že se díky sociálním sítím a chytrým telefonům dostaneme k fotkám a videím z míst, k nimž bychom jinak přístup neměli. Problémem jsou ovšem dezinformace. V prostředí, kde je obrovské množství informací, je potřeba se dobře orientovat, aby náš mozek nepropadal bludům.

Aby dělal něco jiného (smích). Poradila bych mu hlavně, aby se zamyslel, co je jeho téma a co a jakým způsobem chce sdělovat. A spíš, než aby se nechal zaměstnat v redakci deníku, kde ho nejspíš budou nutit generovat tisíce článků, využíval pozitiv éry sociálních sítí, spojil se třeba s nějakými influencery, a tak dokázal dané téma dobře vyprávět a dostat ho k lidem.

Jarmila Štuková je česká fotografka a dokumentaristka. Vystudovala DAMU, reportážní fotografii se věnuje od roku 2004. Jezdí do zemí sužovaných chudobou, sociálními problémy a válečnými konflikty. Mimo jiné dokumentovala dětskou prostituci v Etiopii, důsledky ničivých zemětřesení na Haiti, kyselinové útoky v Indii nebo žehlení prsou v Kamerunu. Velkým tématem jsou pro ni popáleniny. Je režisérkou dokumentárních filmů Nezlomené a Moje nová tvář, spoluzaložila platformu Burn Fighters, která pomáhá, radí a motivuje popálené pacienty. Ve spolupráci s touto platformou a se spolkem Bolíto pořádá týdenní kempy pro popálené děti nebo rehabilitační víkendy pro dospělé. Je také kreativní producentkou preventivních kampaní 70stupňů či Jedna blbá fotka. Aktuálně připravuje další osvětovou kampaň zaměřenou na Parkinsonovu chorobu a v návaznosti na zkušenosti z Ukrajiny také kampaň care4scar zaměřenou na samorehabilitaci jizevnatých ploch po závažných válečných zraněních. S odborníky z řad bezpečnosti a psychologie pořádá kurzy zaměřené na správné chování v krizových situacích. Třináctkrát získala ocenění v soutěži Czech Press Photo a další mezinárodní ocenění.