Umění říkat ne: Zvládejte víc díky tomu, že přiznáte, co nezvládáte

Když jsem s dítětem v parku, na telefonu po očku kontroluji maily. Když jsem v práci, myslím na to, co dělá dítě. Jdu si zaběhat a u toho si v hlavě vytvářím seznam věcí, které musím do konce týdne zařídit. Večer místo učení bezcílně scrolluju Instagram. Pod vlivem mileniálního girl boss trendu si specificky ženy vzaly za své, že mohou zvládat všechno, co si zamanou. To je sice do určité míry pravda, málo se už ale mluví o tom, že to často zvládají na pokraji absolutního vyčerpání.

Ve snaze stíhat tisíc věcí zároveň člověk rychle ztratí kontrolu, a i když někdy se schopnost multitaskingu může hodit, jako dlouhodobá strategie se nevyplácí. „Spojovat osobní a pracovní povinnosti dohromady není dobré. Říct si: sice mám teď na starosti dítě, ale na ten call se i tak zvládnu připojit, nebo naopak: potřebuji si rychle něco vyřídit v kanceláři, tak vezmu dítě s sebou, to je jistá cesta k vyhoření,“ říká Aneta Martinek, marketérka a spoluzakladatelka iniciativ Holky z marketingu a Holky z byznysu.

S tímto přístupem téměř nikdy není možné věnovat všem projektům adekvátní množství energie a pozornosti. Je nutné s tím pracovat nejen, pokud se chceme vyhnout přehlcení, ale také pokud chceme zůstat efektivní. Přetíženému i snadné úkoly trvají déle a také výrazně víc chybuje. Nejsnadnější pomocí, jak se této spirále vyhnout, případně jak se z ní dostat ven, je dodržování rituálů a pevné vymezování rolí. „Je dobré si jasně určit, jaké role v životě zastávám, kdy plním povinnosti s nimi spojené a toho se držet. Pokud vím, že mám čtyři hodiny na práci, s odchodem z domova se přepnu a po danou dobu se soustředím pouze na práci, neřeším nic jiného,“ říká influencerka s tím, že další zásadní věcí je mít realistická očekávání v tom, co za vymezený úsek času můžeme skutečně zvládnout.

S tím souvisí i schopnost nastavovat si hranice. To už například generace mileniálů docela dobře zvládá, v čem ale zaostává, je umění dělat to bez následného pocitu viny a selhání. Přiznat vlastní limity sám sobě je ve společnosti orientované na výkon těžké; tím spíš, má-li je člověk přiznat třeba v rámci vysoce konkurenčního pracovního prostředí. Faktem ale je, že dokud právě tohle nezačneme dělat, nikdy se to nezmění. Ke zlepšení situace by určitě přispěly i systémové změny, například rovnoměrnější dělba pečující práce mezi muže a ženy, ty jsou ale zatím v nedohlednu, a tak je potřeba individuálně pracovat s tím, co máme. „Základem je vnitřní nastavení: vědět, co chci, proč dělám to, co dělám, znát svoje hodnoty a naučit se nebrat si osobně, co si o mém osobním nastavení myslí společnost. Pak můžu hledat způsoby, jak obcházet zajeté stereotypy, které mi nevyhovují,“ míní Martinek.

Prvním krokem k umění říkat ne bez provinilého pocitu je podle autorky knihy Organizační porno konkrétní určení vlastních priorit. „Pokud nevím, čemu chci opravdu věnovat čas a energii, odmítám věci ze špatných důvodů, třeba jen proto, že se mi zrovna nechce, a z toho pak pramení ten pocit viny,“ upřesňuje. Jakmile ale víme, že když kývneme na nový projekt, omezí to naši časovou kapacitu na věci, které jsou pro nás opravdu důležité, ne se říká o poznání snadněji. Je totiž opodstatněné.

Martinek při tom upozorňuje, že je naprosto v pořádku, když se naše priority mění nejen v průběhu celého života, ale klidně i v rámci týdnů či měsíců. Typickým příkladem budiž žena, která po porodu dítěte nemá tolik času na společenské sedánky s kamarádkami. „Je důležité především říkat to nahlas a jasně vysvětlovat, proč pro mě večer strávený u vína aktuálně není priorita: že mi rozhodí plán na celý týden, že když to přeženu, bude mi ráno špatně a celý další den bude na nic. Dobré je rámovat to jako dočasnou změnu, říkat: mám tě ráda, ale teď mám malé dítě a nějakou dobu s tebou nebudu moct trávit tolik času jako dřív,“ uvádí odbornice.

Dalším řešením je hledání kompromisů, například že se z večera v baru stane odpolední setkání na dětském hřišti nebo v cukrárně. Martinek připomíná také skutečnost, že je normální, když po změně priorit někteří lidé, projekty nebo příležitosti z našeho života zmizí. „Stává se, že když se začneme nastavovat hranice, ne každý je ochotný je přijmout a respektovat, s tím je potřeba počítat. Bez respektu to ale fungovat nemůže. Terapeut Honza Vojtko říká, že nemůžeme ovlivnit reakce ostatních na naše rozhodnutí a věci, co děláme se svým životem. Tím se snažím řídit.“

Umět říkat ne a stanovovat si hranice a limity v rámci blízké rodiny a přátel je jedna věc — tam se dá očekávat vyšší míra empatie stejně jako ochota vyjít člověku vstříc a pomoc. Druhá ale je toto nastavení dobře vykomunikovat s nadřízeným, v pracovním kolektivu nebo s klienty. Jak na to?

„Nemůžeme očekávat, že kolegové nebo šéf chápou, co se mi v životě děje. Bezdětní lidé například nemají takový vhled do toho, co zažívá pracující rodič. Je potřeba tu zkušenost dobře zprostředkovat a popsat,“ říká Martinek. Problém může být také v rozdílném přístupu různých generací k udržování rovnováhy mezi pracovním a osobním životem. I v tom případě je na místě snaha svoje postoje vysvětlit a pokusit se najít kompromis.

Například je nutné určit nejen to, že pracujete na částečný úvazek, ale přesně stanovit, že pracujete třeba jen v určité dny nebo hodiny, případně že nějakému projektu věnujete daný počet hodin, a víc ne. Podle Martinek by měla být taková specifikace co nejkonkrétnější.

Jen tak budete mít v ruce dokument, o který se můžete opřít, pokud některá ze zúčastněných stran nebude respektovat dohodu. Jakmile se reálný objem práce začne s původním ujednáním rozcházet, je dobré na to hned upozornit a nabídnout řešení: například navýšení úvazku a finanční odměny, nebo naopak odebrání některých povinností.