Vogue Leaders
Ženy do politiky vnášejí empatii a efektivitu, potřebujeme jich víc
Kateřina Špičáková8. 4. 2024
Politika potřebuje ženskou energii, protože ženy mají větší tendence hledat kompromisy a konsenzus. Nebaví mě sledovat politiky, co se pořád jen hádají — nejde o to, kdo má nejostřejší lokty, děláme to přece pro sebe. To si myslí Lenka Helena Koenigsmark, jedna z nejúspěšnějších českých manažerek, mentorka, koučka a aktuálně také lídryně kandidátky hnutí SEN21 a VOLT do Evropského parlamentu. Sní o společnosti, která se zajímá o politické dění a stará se i o ty nejslabší. Jak zvládá útoky, kterým veřejně činné ženy čelí nejen na sociálních sítích, a proč chce udělat EU více sexy pro lidi?
Foto: Lenka Helena Koenigsmark
Lenka Helena Koenigsmark se synem
V roce 2022 jste kandidovala do Senátu PČR, jednou z vašich motivací pro vstup do politiky byla touha srovnat nerovnosti, mimo jiné i v zastoupení žen v politice. Proč to podle vás tak potřebujeme?
Celoživotně pracuji v byznysu a v korporacích a díky tomu vím, že nejlépe fungují smíšené týmy. Nikdy není dobré, když se to převáží na jednu, nebo na druhou stranu. Ženy tvoří polovinu populace, a pokud polovině populace chybí hlas a zastoupení, pokud v rámci politiky chybí i jen vhled do její životní zkušenosti, nemůže to fungovat správně.
Jaké specifické přínosy podle vás ženy pro politiku mají?
Ženy jsou více konsenzuální než muži, nesnaží se prosazovat věci tvrdě, na sílu a za každou cenu, naopak hledají kompromis. Firemní leadership byl dříve přesně takový, platilo, že já jsem šéf, bouchnu do stolu, a tak to prostě bude. Za poslední dvacet let se to ale hodně změnilo, vedení už není o agresi, ale spíše o snaze najít řešení, které vyhovuje většině. A přesně to je potřeba také v politice. Ženy zároveň dokážou být přirozeněji autentické, i to je důležité. A také jsou efektivní. Moje zkušenost a zkušenost mnoha dalších maminek je, že dokážeme zvládat spoustu věcí, protože musíme. Ale samozřejmě i v tom je potřeba, aby nám naše okolí vycházelo vstříc a abychom se nenechaly tolik ovládat předsudky. To se snažím předávat mladé generaci dívek v rámci některých svých leadership kurzů — jak umět pracovat s předsudky okolí, a zároveň si nenechat vzít to, co v životě chceme.
To mě zaujalo, mám pocit, že právě mladá generace žen už tohle v sobě má. K opravdové změně je ale potřeba, aby přišla i z vnějšku, nemyslíte? Aby se do ní zapojili i muži.
Určitě, s tím naprosto souhlasím. Mám dva syny a tři bratry, takže jsem celý život obklopená mužskou energií. My, ženy, jsme udělaly obrovský pokrok a já věřím, že 21. století je století ženy. Zároveň ale vím, že pro muže je to těžké, zejména moje generace vyrůstala v jiných poměrech a moji vrstevníci si s tou společenskou proměnou neví tolik rady. Myslím, že je naším úkolem je do našeho světa zapojovat, nejít na ně s pomyslnou palicí „teď jsme tu my a teď to bude takhle“, ale vysvětlovat jim určité věci a jít příkladem. Zároveň jsem ale třeba zastánkyní kvót ve veřejném prostoru. Myslím, že stav věcí je natolik vychýlený, že alespoň pro začátek nám můžou pomoci přiblížit se normálu.
To jste jedna z mála, co se nebojí říct to takhle nahlas.
Máte pravdu, ale já si za tím stojím. Hrozně ráda bych uspěla v politice, ale pokud to nepůjde s tím, jaká jsem, tak to prostě nepůjde.
Když se zaměříme specificky na české politické prostředí, máte pocit, že se za ty poslední roky, kdy zvažujete vstup do aktivní politiky, z hlediska ženského elementu někam posunulo?
Čísla a statistiky říkají, že ne, v parlamentu je jen asi 25 % žen a jsme jedna z posledních evropských zemí, která nikdy neměla premiérku ani prezidentku. V byznyse se to mění rychleji, což je ale i vlivem mezinárodního prostředí, politika je oproti tomu velmi uzavřená. Já se hlavně snažím podporovat i další ženy, aby do politiky vstoupily, pokud chtějí. Myslím, že to nám hodně chybí — více političek, které by mohly jít příkladem, abychom si mohly říct „ok, tak já to taky zkusím“. Další věc samozřejmě je, že v politice se člověk stává exponovaným, a to prostředí, do kterého vstupuje, není zrovna příjemné.
Speciálně veřejně činné ženy také často čelí osobním urážkám nebo sexistickým komentářům, a to jak na sociálních sítích, tak třeba i ze strany médií. Často to hraničí až se šikanou. Máte s tím zkušenost?
Mám, je pravda, že člověk si o sobě přečte opravdu hnusné věci. Mezi ty lepší přitom patří: „ta je moc hezká, tak bude určitě blbá,“ nebo: „ta si jde do politiky vydělat“. Horší pak je, když si anonymové berou jako téma mého postiženého syna a vzkazují, že ze svých daní nechtějí platit na kripl dítě a že si za jeho nemoc můžu sama, protože jsem ho měla ve vyšším věku. Nemá smysl takové komentáře číst, a už vůbec ne na ně reagovat. Je potřeba se oprostit a opakovat si, že tihle lidé by mi tyhle věci do obličeji nikdy neřekli, kdyby měli tu možnost. Co mi vadí, je, když na stejný narativ nebo styl reakcí naskakují některé ženy političky. Myslím, že jedním z úkolů politiků je to prostředí kultivovat, ne se k němu přidávat.
Na Instagramu mapujete svoje soukromí, především zkušenost s péčí o dítě s postižením. Nebojíte se, že by váš vstup do aktivní politiky mohl negativně ovlivnit vaši rodinu?
Nebojím. Sociální sítě jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Vnímám to u staršího syna, musím ho neustále formovat a ukazovat mu, jak s nimi pracovat zdravě. Sama se na sítích snažím být co nejvíc autentická. Fakt, že jsem začala mapovat život s Maxem, pro mě bylo dost terapeutické a dalo mi lehkost bytí — v tom, že jsem přestala tolik řešit věci, na kterých vlastně nezáleží. Jsem ale díky tomu také už zvyklá, že když je člověk vidět, dostává se mu různých typů odezvy. Pokud by se to mých dětí v budoucnu výrazně negativně dotýkalo, řešila bych to, odradit se ale nenechám.
Aktuálně se chcete dostat do Evropského parlamentu, vedete kandidátku hnutí SEN 21 a VOLT. Když jste před několika lety odcházela z Mattelu, odmítla jste posun na evropskou úroveň managementu kvůli synově nemoci. Co se změnilo?
V Mattelu by posun znamenal stěhování pro celou rodinu, musela bych tedy upřednostnit sebe sama před manželem a syny, a to je pro mě „no go“. Když ale přišla nabídka kandidatury do Evropského parlamentu, okamžitě jsem řekla, že mě to láká. Je pro mě důležité, co pro mě zůstane, chci tenhle svět nechat dalším generacím v lepším stavu, než je teď. Chci vybudovat společnost, která se postará i o ty nejslabší. Ale jako první mě zajímala právě praktická stránka věci. Do Bruselu ale stačí jen dojíždět, a tak se dá cestování lépe skloubit se zbytkem života. Je dokonce povinností europoslance trávit jeden týden v měsíci v rodné zemi a Evropskou unii tam propagovat.
Ano, jednou z vašich vizí pro EU je udělat ji pro lidi více sexy. Proč myslíte, že je to potřeba?
Nejde jen o Evropskou unii, mám pocit, že lidé obecně mají s politikou problém, a proto se pak o ni tolik nezajímají. Znám to z vlastní zkušenosti: když se blíží debata s politickými oponenty, hodně překračuju svoji komfortní zónu. Když jsem absolvovala svoji první televizní politickou diskusi, byla jsem strašně nervózní a celá zpocená a rozklepaná. Já se totiž nechci hádat, nechci se s nikým překřikovat, někoho urážet. Jenže politici to dělají, a to podle mě lidi na politice nejvíc odpuzuje. Ráda bych to změnila. Politika je občanská věc, není to my versus oni, děláme to pro sebe. Vadí mi přístup „teď jsem mladý, silný, mám peníze a moc, tak se starám jen o sebe“. To, že mám nejostřejší lokty nebo dokážu nejlíp uřvat politickou debatu, není žádná kvalita. Jednou budeme všichni staří a slabí a budeme potřebovat pomoc ostatních, anebo se my sami budeme muset postarat o někoho starého a slabého. V prosazování věcí je potřeba myslet i na tyto chvíle.
V rozhovoru pro Forbes v roce 2023 jste řekla, že pro vás není ze hry ani kandidatura na Hrad. Platí to stále?
Ano, dokonce mě to láká čím dál víc. Jsem velká fanynka prezidenta Pavla, ale myslím, že ženský element nám opravdu zásadně chybí, ženská energie je prostě potřeba. Role prezidenta pro mě neznamená jen reprezentaci, ale i možnost pozitivně ovlivňovat společnost, nastavovat, co je možné, a co ne, co je adekvátní, a co ne. V zahraničí stačí, aby na politika praskl mimomanželský poměr — a většinou skončí. U nás by ho za to ještě poplácali po zádech.
Věnujete se i řadě charitativních projektů a iniciativ, jednou z nich je humanitární centrum Dobrodějna. To vzniklo v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu, dnes ale pomáhá i samoživitelům či seniorům v nouzi. Jaké plány máte s Dobrodějnou do budoucna?
Díky Dobrodějně jsem si uvědomila, kolik lidí jede přes celou Prahu kvůli těstovinám a mouce, protože na ně nemá. A naučila jsem se přemýšlet i o tom, kolik toho vlastně mám já, i když to nepotřebuju. Už několikrát to vypadalo, že se činnost Dobrodějny chýlí ke konci, vždycky to ale nakonec vyšlo tak, že jsme jeli dál. I podle reakcí zvnějšku vidím, že Dobrodějna končit nemá. Je to asi hodně o tom, že činnost neděláme od stolu — opravdu jsme v přímém kontaktu s lidmi, co nás potřebují. Budoucnost je ale i tak nejistá, Dobrodějna nevydělává žádné peníze. Brzy ale budeme mít možnost zažádat o finanční podporu. Pokud ji dostaneme, ráda bych projekt rozšířila, především bych zaměstnala lidi, kteří na něm dělají se mnou, jejich nasazení je totiž neuvěřitelné. To je ale zatím hudba budoucnosti.
Foto: Jan Hromádko
Lenka Helena Koenigsmark
Lenka Helena Koenigsmark je česká manažerka, marketingová specialistka a filantropka. Jako marketingová manažerka pracovala pro Wellu, posléze se přesunula do společnosti LEGO a následně strávila více než deset let u firmy Mattel. Věnuje se také mentoringu, koučování a podpoře žen nejen v byznysu. Je spoluzakladatelkou spolku CZEWIS, který se zasazuje o rovnoprávné zastoupení ve vedení sportu. V roce 2022 kandidovala jako nestranička za SEN 21 do Senátu PČR, v roce 2024 vede kandidátku SEN 21 a VOLT do Evropského parlamentu. Má dva syny: staršího Benjamina a mladšího Maxmiliana, který se narodil těžce postižený. Skrze osvětový instagramový účet Maxmilion_and_Me mapuje každodenní život s dítětem na invalidním vozíku.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.
