Michaela Musilová: Řekli mi, že ženy na Antarktidu nemají. Respekt jsem si musela vybojovat

Pokud hledáte námět na vzrušující filmový životopis, tady ho máte. Michaela Musilová je slovenská vědkyně, jejímž oborem je astrobiologie. Specializuje se na studium takzvaných extrémofilů – organismů, které dokážou přežít v extrémních podmínkách a kromě Země by to mohly zvládnout i na jiných vesmírných tělesech. Spolupracuje s NASA i ESA, učí na International Space University, má neziskovku XtremeFrontiers v USA a rozvíjí řadu popularizačních projektů. Vedla více než třicet simulovaných misí na Mars a Měsíc. Momentálně se věnuje vlastnímu projektu Astro Koruna Země, v jehož rámci zdolává nejvyšší hory světa. Sama ale říká, že si především konečně užívá svobodu a štěstí a především nevzdává svůj celoživotní sen, že se jednou stane astronautkou. I o tom mluvila v rozhovoru pro Vogue Leaders.

Bylo mi asi osm, když jsem si v jedné knížce přečetla, že na Jupiteru a Saturnu by teoreticky mohl existovat život, což mě ohromně zaujalo. Zároveň jsem v dětství měla možnost potkat našeho prvního, zatím jediného slovenského kosmonauta Ivana Bellu a taky Eugena Cernana, posledního muže, který stanul na Měsíci. Říkala jsem si, jak úžasnou práci mají a jestli ji taky mohou dělat ženy… Zároveň jsem už v těch deseti letech přemýšlela, že bych chtěla být astronautka i proto, abych dokázala, že ženy to také zvládnou.

Od patnácti jsem tomu svému cíli obětovala veškerou svou energii a volný čas. Na brigádách jsem si spořila na studium a nakonec jsem se dostala na University College London (UCL). V té době to byla jedna z nejlepších univerzit na světě. I když jsem získala různá stipendia, musela jsem mít při studiu i tři zaměstnání, abych vůbec nějak přežila. Stále jsem se snažila mít co nejlepší známky, abych mohla získat další stipendia. Nicméně jen díky možnostem UCL jsem si mohla zvolit vlastní cestu k astrobiologii.

Zkoumání života ve vesmíru – hledání mimozemšťanů. Ale i studium začátků života na Zemi, jaké jsou jeho šance i mimo naši planetu, jak vznikají jiné planety… Astrobiologie je multidisciplinární věda, jako samostatný obor nikde neexistovala, a tak jsem se rozhodla, že budu studovat geologii, astrofyziku a následně si přidám i biologii. V rámci těchto oborů jsem byla na univerzitě snad jediná žena, maximálně jedna z mála žen, a ve většině případů mě bohužel profesoři a vedoucí projektů nebrali moc vážně.

To šlo jedině tak, že jsem stále musela být lepší než moji mužští kolegové. Pracovala jsem o dost víc, aby si mě na univerzitě vůbec všimli a dali mi nějaké možnosti. Ale stávalo se také, že jsem byla v kolektivu ta nejlepší a profesoři stejně upřednostnili mé kolegy, aby se například zúčastnili expedice do Antarktidy. Oficiální důvod byl, že ženy prý na Antarktidu nemají. Bylo náročné se prosadit v mužském světě a trvalo několik let, než jsem zjistila, jak na to. Své projekty vedu sama. I když spolupracuji s NASA a s různými jinými institucemi po celém světě, já jsem lídr projektu. Aby se mi nestalo, co už mnohokrát, že znenadání přišel mužský kolega a převzal něco, co bylo vlastně moje.

Ano. Také skrze tuto platformu se snažím zlepšit postavení žen ve vědě a spolupracovat, abychom celosvětově vytvořili lepší pracovní podmínky pro ženy. Právě díky této organizaci jsem se například spolu se skupinou vědkyň z celého světa konečně dostala do Antarktidy. Byl to můj dvanáctý pokus. Ty předešlé pokusy nebyly úspěšné většinou kvůli mužským kolegům, kteří mi buď zabrali místo v expedici, nebo mě rovnou odmítli.

V projektu se mi podařilo zkombinovat svou lásku k přírodě a k horám spolu s vědou, zejména s astrobiologií. S mým týmem studujeme, jaký život dokáže přežít v extrémních podmínkách vysokých hor, a na základě toho zjišťujeme, jaké jsou limity života na Zemi. Do jakých teplot a tlaků dokážou přežít živé organismy. Když se podíváme na Mars, víme, že tam jsou podobné teploty. Takže teoreticky bychom tam mohli hledat podobný život jako v našich velehorách. V rámci astrobiologického výzkumu spolupracuji s NASA.

Když odebereme vzorky z těchto hor, trvá pár let, než je můžeme analyzovat. Do této fáze jsme se ještě nedostali. Ale dělala jsem například výzkum v Grónsku, a tak mě velmi zajímá, jestli budu mít podobná data i z Denali a Antarktidy. Jsou to prostředí pokrytá ledem s velmi malým množstvím živin. Největší zdroj živin je vítr, který přináší prach, z něhož žijí mikroorganismy. V Grónsku jsem zjistila, že navzdory velmi malému množství živin dokážou pak tyto mikroorganismy vytvářet obrovské množství živin, které živí okolní ekosystémy. Před několika lety jsem v Nature Geoscience publikovala závěry tohoto výzkumu, kde jsem shrnula, že ledovce, které považujeme za mrtvé prostředí, jsou plné života, ale mají bohužel velký efekt na ekosystém. Mikroorganismy sice vytvářejí živiny užitečné pro okolní prostředí, ale zároveň jsou tmavou hmotou. Čím více jich je, tím jsou ledovce tmavší a čím jsou tmavší, tím se urychluje tání. Což samozřejmě zhoršuje efekt drastických klimatických změn.

Přinesly mi krásnou změnu v životě. Stala jsem se kreativnější. V terénu na expedicích si uvědomuji, jak je pro mě zásadní, že už nejsem v toxickém pracovním prostředí. Když jsem v horách, soustředím se jen na sebe, na svůj tým, abychom byli zdraví a dokázali to, čemu se chceme věnovat. Můžu být naplno v tom momentě a užívat si to. A to je něco, co v každodenním životě člověk jen tak nezažije. V horách to není jednoduché. Přesto tam pociťuji největší svobodu a štěstí. Hory mi dávají možnost znovupoznání sebe samé. Pomohly mi změnit pořadí hodnot, které jsou pro mě v životě důležité.

Hledání štěstí. Posledních několik let je to právě o tom. Než jsem začala projekt Astro Koruna Země, stále jsem něco obětovala. Celé roky jsem pracovala, abych získala peníze na studium, abych získala granty, abych se vůbec někde prosadila jako žena a tak dále. Bylo to nesmírně těžké. Teprve nedávno jsem mohla poprvé v dospělosti upřednostnit své fyzické a duševní zdraví. Konečně jsem se mohla věnovat koníčkům, rodině, přátelům. Posledních pár let pomalu začínám být „normálním“ člověkem.