Yemi A.D.: Motivuje mě úspěch lidí, které potkávám

Úspěch lidí, které potkávám. Motivuje mě, když vidím, že někdo dělá něco takovým způsobem, který by mě nenapadl. Často jsem figuroval v projektech na tři měsíce, na půl roku, a až v této fázi života řeším projekty s přesahem dvou tří let. Motivuje mě sledovat někoho, kdo má dlouhodobý projekt, vidět, jak roste. Avšak největší motivací pro mě bylo, když jsem v osmnácti poprvé odletěl do Los Angeles a vyrazil do talentové agentury, která zastupuje tanečníky, ale i režiséry, scenáristy a herce. Agentura měla lobby v budově s padesáti patry a já si tam uvědomil, že strop, kam můžu dosáhnout, není tam, kde si představuju, ale mnohem výš. Právě pocit z prostředí, které nás obklopuje, nastavuje limity naší snahy, a tím pádem i růstu. Jistě nás ovlivňuje, kde bydlíme, jak žijeme, ale teď mluvím spíš o mentálních hranicích, které má mnoho mladých lidí v Česku nastaveno příliš nízko. Proto je pro mě důležité cestování, protože si díky němu přeprogramuju ten strop a můžu dosáhnout mnohem výš. 

Málokdo si uvědomuje, že jazyk v sobě nese kódy, které používáme už odmala a které nás zároveň limitují. Mluvíme neustále, ať už nahlas, nebo v myšlenkách. Jazykem nás nejdřív programují rodiče a my pak  programujeme sami sebe, až do konce života. Je to celoživotní cesta. Když si to člověk uvědomí a začne na tom pracovat, spousta věcí se tím rozmotá: pochybnosti, vnitřní zranění, limity vzorců, které člověk opakuje a nemůže se z nich dostat. Často jsme přesvědčení, že naše interpretace toho, co se děje kolem nás, je objektivní, a přitom je skutečnost většinou jiná.

Dalo by se to tak říct. Odjakživa jsem inklinoval k mentálnímu rozvoji, ale nebyl to vždycky rozvoj duše. Zajímaly mě jiné kultury a národy. Cestoval jsem za domorodými kmeny — například do Austrálie, na Nový Zéland, do Afriky i do Asie. Chodil jsem na jejich rituály, díval se, jak tančí, a čerpal inspiraci. K takovému zkoumání mě přivedla má dětská zvědavost. Poznávání nových kultur mě inspirovalo po stránce práce a kreativity. To mě uspokojovalo emočně i intelektuálně. V místech, do kterých jsem cestoval, jsem se dozvídal, co v různých kulturách dělají lidé pro svůj duševní rozvoj. Začal jsem se o to zajímat víc, studovat jejich metody, až jsem do toho postupně začal pronikat. Můj táta je křesťanský pastor z Nigérie, takže i on je spirituální, i když úplně jinak, než jak spiritualitu vnímám já. Zajímala mě i další náboženství — hinduismus, buddhismus i Baha’í a další novodobé směry. Baví mě zkoumat, kde náboženství vymazalo místní kulturu a tradice nebo i lokální medicínu, a kde je naopak vidět, že původní kořeny stále fungují, i v dnešní civilizaci.

Myslím si, že trpí nedostatkem propojení s vlastní kulturou. Nechci říkat tradicí, protože když je něco tradice, ještě to neznamená, že je to dobré. Otrokářství byla taky tradice. Rozdíl mezi tradicí a kulturou je v tom, že každý z nás má zodpovědnost uplatnit na tradici svůj osobní filtr a předat dalším generacím jen to, co nám slouží a co vnímáme jako hodnotné. Tím vytváříme ze staré kultury kulturu novou. Myslím, že co se týká Česka, civilizace trochu trpí právě nedostatečným napojením na lokální kulturu. Vlivy ze zahraničí nás vyzývají dívat se ven, ale zapomínáme dívat se dovnitř. 

Odpovídá tomu spousta statistik, například snižující se počet pohřbů. Víc a víc Čechů si ani nevyzvedává urny svých zesnulých, a já si myslím, že právě tyto rituály jsou v našich životech důležité. Když totiž neoslavujeme život zesnulého, nevnímáme ani konečnost sebe samotných, nežijeme tak naplno, jak bychom mohli. Dalším rituálem v jiných částech světa je rituál dospívání. Když je člověku například osmnáct (v každé zemi je ten věk jiný), celý kmen, komunita, vesnice nebo město se po absolvování rituálu k němu opravdu chová jako k dospělému. S respektem, se vší zodpovědností. Tady je ale běžné, že se rodiče chovají ke svým dětem jako k malým i v jejich pětadvaceti nebo třiceti. Předěl mezi dospíváním a dospělostí není stanovený, z čehož vyplývají problémy například ve vztazích nebo v přijetí zodpovědnosti za sebe samého. 

To, co se kolem nás děje, nestačí přijmout jen v rovině intelektu a vědomostí. Rituály a ceremoniály nám pomáhají k hlubšímu vstřebání skutečností. V angličtině se to dá vysvětlit rozdílem mezi slovy understand a comprehend, v českém překladu by to bylo rozumět a pochopit, což zní, jako by to bylo skoro totéž. V angličtině ale vnímám, že understand je pochopení hlavou, rozumem, kdežto comprehend je pochopení celým tělem. Nevnímat to jenom intelektuálně, ale zažít to a prožít to. S tím souvisí rčení: knowledge is just a rumor until it lives in the body. To je podle mě obrovská pravda. Ještě víc to ve mně rezonuje jako v choreografovi, který kromě jiného pracuje s lidským tělem, s pohybem. Přenášení vědomostí do těla je strašně důležité. Takový rituál a prožitek, který nám v moderním světě v České republice nabízí třeba divadlo nebo i sportovní zápas, je potřeba přenést do klíčových momentů v životě, aby naše civilizace byla pevná a ustála změny, které se na nás valí. 

Je to doposud nejrozsáhlejší iniciativa, kterou jsem měl tu čest designovat. Reaguje na potřebu řešit současné problémy světa rychleji než doposud, s pomocí mladých lidí, kteří stávající problémy zdědí. V USA jsme založili neziskovou organizaci, která během svou let osloví a propojí milion mladých leaders celého světa. 17. listopadu na Manhattanu — v rámci soutěže Moonshot Awards — rozdá několika z nich prvních 100 000 dolarů, aby mohli akcelerovat své projekty sociálního rozvoje a udržitelnosti. Příští rok na jaře zase odstartuje Moonshot Young Leaders Camps, kam zdarma pozve ty nejlepší z globálního výběru na týdenní akcelerační program a spojí je s mentory a světovými leadery ze start-upové i filantropické scény. Do soutěže se přihlásilo přes 1500 uchazečů z 88 zemí světa ve věku 15 až 30 let. Do semifinále se ale dostali opravdu jen ti nejslibnější inovátoři. V uplynulém týdnu jsem jako jeden z porotců Moonshot Awards seděl právě v těch semifinálových panelech a byl to jeden z nejvíce emotivních momentů od začátku pandemie. V livestream pohovorech jsme se setkali s mladými hrdiny, kteří nám volali z právě probíhající války, s vědci, co nabízejí nová řešení klimatické změny, s kodéry, kteří programují nástroje na pomoc handicapovaným lidem, ale také se ženami, které bojují za osvobození z okovů moderního otrokářství. Je smutné narážet ve 21. století na problémy, které by již nemusely existovat. Proto jsme vytvořili Moonshot Platform. 

Multidisciplinární tvůrci jsou fenoménem současnosti. Dřív se říkalo: Děláš všechno, a nic pořádně. Dnes to přináší obrovskou hodnotu. Málo lidí dokáže přenášet vzorce z jednoho odvětví do druhého a překládat jazyk mezi jednotlivými profesemi, lidmi a kulturami tak, aby si rozuměli. Multidisciplinarita je důležitá v tom, aby skrze fúzi různých oborů, metod a přístupů, které by se jinak nepotkaly, vznikaly nové věci.

Zkoušení bylo náročné, provázelo ho spoustu emocí a nejistoty. Ale záhy po premiéře nám začaly chodit pozitivní reakce, kdy nám lidé vyjadřovali pocity z představení, pro některé to mělo až terapeutický rozměr, to mi udělalo velkou radost. A samo Národní divadlo nám potvrdilo, že zaznamenalo rekordní návštěvnost ze strany mladých, představení je pokaždé vyprodané. Skvělé navíc je, že se díky nasazení všech zúčastněných i velkorysé podpoře Nadace PPF daří projekt posouvat dál. Například teď se fragment představení dostal v podobě NFT díla s názvem Bohemian Gravity - Rising Falling na výstavu Non-Fugidible Castle v pražském Lobkowiczkém paláci, kam se může přijít veřejnost zdarma podívat i na další díla umělců z celého světa. A ústřední téma inscenace, hledání svobody, se promítá i do mých přednášek, které pořádám na středních školách v Americe. První jsem měl v Toledu před pár týdny a ohlas byl skvělý jak z řady studentů, tak vedení školy. Mám z toho dobrý pocit. 

Vnímám se jako Evropan, ale na prvním místě jako Čech. Některé aspekty české nátury mě sice štvou, ale na druhou stranu nemohu zapřít, že jsem Čech, to bych byl pokrytec. Narodil jsem se tu, studoval jsem v Liberci, můj rodný jazyk je čeština, mám spoustu českých rysů. Když jdete hlouběji do povahy češství, přijdete na to, že v ní je obrovská síla, pevnost, upřímnost a vzájemnost. To jsou věci, na které je potřeba soustředit se.

Doufám, že se to podaří a podívám se na planetu Zemi zpoza Měsíce. V podstatě by to bylo splnění dětského snu. Je to ale především výzva, kterou pro umělce pořádá japonský miliardář Yusaku Maezawa. Vyzval je, aby se přihlásili jen v případě, že by cesta do vesmíru byla jejich transformačním zážitkem. Aby po návratu mohli tvořit něco, co spojí a posune společnost kupředu. Takže pro mě je to zčásti dobrodružný výlet, ale zároveň — pokud se dostanu do finále mezi osm umělců — by mě to mělo posunout dál i pracovně. I když to zní vzletně, myslím, že právě dnešní doba je o propojení kreativity, umění s vědou. Právě to může pohnout světem.