Nejsou to sněhové vločky, jen chtějí víc. Tipy, jak efektivně motivovat gen Z

Zapomeňte na 9 to 5, přetvářku a korporátní floskule. Zaměstnanci z generace Z jsou tu a do kanceláří přinášejí vlastní pravidla. A víte co? Možná to tak má být. Když gen Z poprvé vstoupila na pracovní trh, mnozí si klepali na čelo: „Nechtějí makat.“ „Co to je, že chtějí končit ve tři odpoledne?“ „Jak jako: work-life balance?“ „To my bychom si nedovolili!“ Ale co když jejich přístup nevypovídá o neochotě? Co když vypovídá o tom, že současní mladí nechtějí hrát podle notiček, které jsme napsali v devadesátkách na flipchart a od té doby je nezměnili?

Nevím, jak vy, ale já jsem v začátcích kariéry zažila, že na mne v práci řvali. A opravdu bych to nikomu nepřála. Také jsem zažila dobu, kdy jsem pracovala patnáct hodin denně, a teď po letech se ptám, proč vlastně. K čemu mi to bylo? Generace Z není líná. Jen má jiný pohled na to, co je opravdu důležité. Nezajímá je pouze výplata. Chtějí smysl, respekt a možnost být sami sebou. Ve formativních letech zakusili dopady pandemie a izolace. Místo aby se potkávali, navazovali první vztahy nebo chodili na brigády, seděli doma u obrazovky a s vnějším světem komunikovali jen přes sítě. Covid dnes už není hlavním tématem každého dne, jenže hned po něm přišla válka, inflace, energetická krize. Není divu, že příslušníci gen Z vnímají svět jako nepřátelské místo, ve kterém složitě hledají to své.

Zároveň je to také první generace, ve které mladí prokazatelně a významně vědí víc než staří, a to především na poli technologií. Gen Z se na rychlý rozvoj technologií nemusí adaptovat, ona v něm vyrostla. Jsou to současní dvacátníci, kdo učí ostatní, co je to umělá inteligence, jak na sociální média, jak na ochranu dat či jak se vyhnout kybernetickým hrozbám a online podvodům. 

Lidé z generace Z chtějí volnost – ne proto, že jsou rozmazlení, ale proto, že už vědí, že čas je nejvyšší hodnota. Chtějí práci, která má viditelný dopad. Chtějí vědět, proč něco dělají, a jak to pomáhá – ne firmě, ale světu. Chtějí šéfy, kteří jsou autentičtí, kteří se nebojí přiznat chybu nebo že něco neví. Svým přístupem a odvahou chtít od života víc nás tak nutí přehodnocovat, co vlastně znamená „dobrá práce“.

Motivovat gen Z je v základu stejné jako motivovat jakoukoliv jinou generaci. První metu představují peníze. Nejsou všechno, ale představují základ. Je však nutné si uvědomit, že pro generaci Z jsou především prostředkem k tomu, co mohou zažít, nikoliv přímo k vlastnictvím, jak tomu bývalo dřív.

Druhý a nejvíc opomíjený způsob motivace je chvála. V závalu práce často jedeme pořád dál a dál a nenajdeme si čas vyhodnotit, co se povedlo, a oslavit to. Teba jen tím, že ostatní pochválíme. Kritiku většinou umíme předat okamžitě, ale pozitivně ocenit? To už je horší. Přitom pocit úspěchu potřebuje zažívat každý.

Alfou a omegou nejen pracovního života a třetím důležitým pilířem jsou vztahy. Chtělo by se vám chodit každý den do práce, kde panuje napětí, pomlouvání, nedůvěra a neustálá obava z průšvihů? Určitě ne – a generaci Z už vůbec ne. Proč by měl být člověk osm hodin denně ve stresu? Poznejte své lidi. Zjistěte, co na ně platí a čím konkrétně je nakopnete k lepšímu výkonu i kdy je naopak potřeba výstražně zvednout prst. Jako úspěšný lídr toto musíte o svém týmu vědět.

Zaměstnanci z generace Z nechtějí slyšet, že se něco dělá, protože „se to tak prostě dělá“. Chtějí vědět, jak jejich práce mění svět – nebo alespoň život jednoho zákazníka – k lepšímu. Když jim toto nemůžeme nabídnout, ztrácejí o práci zájem, a jakmile se stane jen prací, nemají problém se s ní bez sentimentu rozloučit. Proto je dobré budovat u gen Z zaměstnanců pocit sounáležitosti. Vysvětlete jim, že když něco odevzdají pozdě, blokují ostatní, kteří pak nehnou se svými projekty, takže třeba budou muset zůstat v práci déle.

Ale ne z donucení a jednou za rok, aby se neřeklo. Krátké, upřímné rozhovory s jasnou zpětnou vazbou jsou pro gen Z denní chléb. Chtějí vědět, jak si vedou, ne proto, že by byli nejistí, ale protože na tom chtějí stavět, chtějí růst. A hlavně chtějí slyšet pravdu. Bez omáčky, bez prázdných frází. Klidně řekněte: „Tohle se nepovedlo,“ ale dodejte i proč a co s tím. Upřímnost není drzost, je to forma respektu. Zaveďte krátké meetingy jeden na jednoho. Každý týden a třeba jen na 15 minut.

Toxických lidí, kteří všechno vědí a umějí, je plno. Ale nikdo je nemá rád a taky je nikdo nechce mít za šéfa. Gen Z mnohem více ocení autentického lídra, který první přizná, že něco neví nebo že udělal chybu. Bez korporátní přetvářky, skryté agendy a zákulisních her. Dokonalost neexistuje a mladí to dobře vědí.

Nebojte se mladým zaměstnancům dávat pořád nové výzvy a úkoly. Zapomeňte na přístup: „Proboha, zase nějaká korporátní novinka, hlavně ať nám to centrála pořád nemění pod rukama.“ Naopak, gen Z potřebuje být v pohybu. Ukažte jim, kam se mohou posunout. Nechtějí být do roka prezidenty zeměkoule, chtějí se učit a získávat nové vědomosti.

Se pracovníky z generace Z je potřeba stále mluvit a ukázat jim, že jsou důležití – pro vás, pro firmu, pro budoucnost. To, že jsou mladí, neznamená, že nic nevědí a nemohou vám předat svou moudrost. Pracovat pevně od – do už dnes nechtějí ani starší zaměstnanci. Takže je nechte, když to půjde, rozvrhnout si čas na práci podle svého. Stanovte dny, případně sloty, kdy je potřeba se scházet osobně nebo online, ať máte nějaké záchytné body, ale zbytek nechte na nich. Sledujte výsledek, ne píchačky. 

Dřív jsme měli vyrážku už jen z představy, že na nás někdo nahrne svou práci. Dnes je to naopak, je to součást motivace. Delegováním dáváte člověku najevo, že mu věříte, že věříte v jeho nebo její schopnosti a dáváte mu šanci se učit a postoupit dál. Ideální je, když při tom ostatní zapojíte i do plánování a rozhodování, protože pak mají šanci věci reálně ovlivnit. A platí, že úkol, který si sám poskládám, mám větší tendenci splnit.

Generace Z nastupuje do svých prvních povolání, což je přesně ten moment, kdy by měli mít příležitost zkoumat, co se jim líbí a co ne. Mají méně závazků, a tím pádem i větší svobodu práci měnit. Mají nárok na to hledat sami sebe a to, v čem jsou opravdu dobří. Při práci s generací Z je dobré položit si následující otázky: Je opravdu svatým grálem dřít dvanáct hodin denně pro cizí společnost? Je home office sprosté slovo? Je špatné poslouchat šéfa ne ze strachu, ale protože si ho vážím za to, jaký je? Je přiznání chyby slabost, nebo naopak znak vnitřní síly? Jsou zážitky méně cenné než majetek? A není novým bohatstvím především být v životě šťastný?

Já osobně jsem velký fanoušek gen Z. Nedávno jsem právě na toto téma přednášela na konferenci H(R)evoluce. Z publika se přihlásila jedna mladá žena a řekla úžasnou věc: „Jsme generace, která má za úkol přetrhnout všechny začarované kruhy z minulosti.“ Ať už ve výchově vlastních dětí, ve vzorcích chování předávaných z generace na generaci, nebo v přístupu k práci. Není divu, že jsou křehčí než my, ale je to jen proto, aby byli silnější a šťastnější v budoucnu. Takže se od nich učme a spojme to nejlepší z obou světů.