Pasivní agrese je elegantní jed moderní doby. Zjistěte, jak se jí bránit

Sedíte u večeře s kamarádkou, která si objednala jen salát, ale už deset minut fascinovaně hledí na vaše carbonara. Pak se usměje a rádoby soucitně řekne: „Já bych toto tedy sníst nemohla, ale tobě to přeju, ty můžeš.“ Vám přeběhne mráz po zádech a těstoviny zhořknou v ústech. Jak to myslela? Jako že nepotřebuji hubnout? Nebo naopak že je mi jedno, jak vypadám?

Pak dorazíte domů, kde je nepořádek jako po výbuchu. A tak řeknete manželovi a dětem, že takhle tedy ne, ať se zvednou a jdou uklízet. Manžel se otočí na děti a medovým hlasem se spikleneckým mrknutím prohlásí: „Maminka je dnes nějaká podrážděná, co říkáte, děti.“ A vy máte dusivý pocit, že chcete někoho zabít. 

Pasivní agrese. Tichá, uhlazená, přesto agrese. Jako luxusní parfém s kapkou jedu. Neotráví vás hned, ale po čase si všimnete, že si vybírá daň. Už se vám nechce chodit na večeře s kamarádkou, jste naštvaná, jen co za vámi zaklapnou dveře od bytu, a automaticky očekáváte jedovaté poznámky.

Psychologové by řekli: „Nepřímé vyjadřování negativních emocí, zvlášť frustrace nebo hněvu, skrze zdánlivě nevinné chování.“ Já říkám: „Zbabělé bodnutí nožem do zad.“ 

Partner vám doma neřekne, že mu vadí, že jste úspěšnější v práci. Raději to zaobalí. Večeříte, on pozvedne sklenku a s úsměvem zahlásí: „Na naši hvězdu! Kdybych tě neznal, myslel bych, že jsi manažerka roku. Ale ty jsi prostě jen hlasitá.“ A pak se směje. A čeká, že se přidáte. Když nezareagujete, přichází klasické: „No tak! Dělám si srandu. Neber se tak vážně, drahá.“ A vy se chvíli cítíte jako ta přecitlivělá, co nerozumí vtipu. Pak si ale všimnete, že obdobný humor přichází pokaždé, když je partner nespokojený, protože mu vlastně zrcadlíte, co sám nemá, i když by chtěl mít. 

Pasivní agrese je forma manipulace. Používáme ji dle hesla: „Když se chci cítit lépe, ponížím ostatní,“ a často právě tam, kde si myslíme, že přímá konfrontace není vhodná – v práci, v partnerských vztazích, v rodině. Všude tam, kde nechceme být ti zlí nebo ti konfliktní nebo kde jsme se z nějakého důvodu nenaučili zdravě komunikovat. Tak raději bodneme decentně, potichu.

Skrývá se v situacích, kdy jasně cítíte, že je mezi vámi a druhým člověkem dusno, ale na přímý dotaz, zda se něco neděje, se dozvíte jen naštvané: „Nic, v pohodě.“ Může se objevit na poradě, když vám kolegyně po vaší prezentaci položí ruku na rameno a shovívavě řekne: „To je hezké řešení, já bych ho tedy nepoužila, ale chápu, že jsi na to neměla moc času.“ A samozřejmě je tu klasické maminkovské: „Nic nepotřebuju, jen bych ráda věděla, kdy se zase ozveš… Ale chápu, že máš svůj život.“

Zkuste například: „Mám pocit, že tě něco trápí. Můžeš mi říct přímo, co ti vadí?“ Možná to nebude fungovat okamžitě, ale opakování je matkou moudrosti. 

Pokud vás někdo popíchne ve snaze schovat to za vtip, použijte jeho vlastní zbraň. „To byl skoro kompliment – dávám mu 6 z 10 na škále skorolichotek.“ Pomůže to odlehčit situaci, a zároveň druhému ukážete, že jste ho prokoukly.

Nemusíte být útočné, ale měly byste umět nastavit hranice jasně a nahlas. „Pokud je problém, pojďme ho řešit přímo. Tohle se mi nelíbí. Vadí mi to.“ Počítejte s tím, že se vás druhá strana pokusí vyprovokovat prohlášeními typu: Ty ale vůbec nemáš smysl pro humor, ty nic nevydržíš a podobně. Zůstaňte ale v klidu a stůjte si za svým, jen zopakujte, že vám to vtipné nepřijde.

Cílem pasivní agrese je vyvolat zase jen agresi. Ale vy jste dospělá žena! Takže se hluboce nadechněte, vydechněte a uvědomte si, že vaší silou je právě váš klid.

Život je příliš krátký na to, abychom si nechaly všechno líbit a našlapovaly po špičkách. Je potřeba se za sebe postavit. Pasivní agrese je jako halenka z nádherného materiálu, který na těle škrábe. Vypadá skvěle, ale dlouho se v ní vydržet nedá. Pravá elegance je v přímosti. V tom, že umíme říct, co si myslíme, a v odvaze říct: „Tohle mi nesedí.“