Emma Smetana o rozhovoru se Zuzanou Čaputovou a Madeleine Albright den po porodu

Vznik prvního tištěného čísla Vogue Leaders provázela od počátku řada zvláštních náhod – synchronicit, které, jak se říká, jdou ruku v ruce s dobrými počiny a ukazují správnou cestu. Jako třeba když jsme na poslední chvíli přidávali jeden z rozhovorů, takže jich nakonec v prvním čísle, díky kterému se poprvé setkaly první slovenská prezidentka a první americká ministryně zahraničí, bylo právě jedenáct. Obálku jsme odtajnili jedenáctého a číslo je v prodeji od 13. května, přesně jeden měsíc po konání titulního interview. Obsah jsme připravovali za těch nejpřísnějších bezpečnostních opatření a do světa jej pouštíme v prvním týdnu, kdy už alespoň venku můžeme odložit roušky.  Poprvé jsme se setkaly také my s Emmou a pro mě to byl první takto zásadní rozhovor. 

Váhala jsem tak tři vteřiny, jestli správně rozumím tomu, že mi nabízí něco tak výjimečného. Jakmile jsem se ujistila, že se mi to nezdá, tak jsem s velkým nadšením kývla.  

Se Zuzanou Čaputovou jsem dělala rozhovor pro DVTV v únoru 2019, jen pár hodin poté, co v její prospěch odstoupil Robert Mistrík, jeden z hlavních favoritů prezidentských voleb. Byl to, myslím, její první videorozhovor pro česká média a bylo pozoruhodné sledovat, s jakým vnitřním klidem ke své kandidatuře přistupovala. S Madeleine Albright jsem mluvila o deset let dříve, když jsem byla na stáži v zahraniční redakci MF Dnes. V dobách, kdy ještě mediální dům Mafra patřil německým majitelům. Bylo to milé, ale z obsahu interview si toho už moc nepamatuju. Později jsem ji potkávala na různých akcích Aspen Institutu nebo Knihovny Václava Havla a vždy jsem z ní měla podobný pocit jako třeba z Medy Mládkové nebo Soni Červené. Jsou to noblesní, elegantní a zároveň svérázné ženy, svým způsobem princezny, teď už spíše královny, které strávily rozhodující roky života daleko od totalitní šedi a je to na nich znát, v každé jejich větě i výrazu. Nic to ovšem nemění na tom, jak hluboce milují svou rodnou zemi. Snad i proto jí toho hodně odpustily.

Původně jsem měla rodit den po rozhovoru, nakonec jsem porodila přesně 24 hodin před ním. A obavy jsem, upřímně řečeno, měla spíše z porodu než z rozhovoru. (smích)

Ani ne. Spíše jsem byla mírně nervózní z toho, jak paní prezidentka a paní Albright budou reagovat na to, že s nimi přes videokonferenci mluvím z nemocniční postele, s kanylou v ruce a čajem v plastovém kelímku. Úplně reprezentativní to tedy nebylo. Ale prošlo to!

Je to zajímavý paradox. Na sociálních sítích údajně všichni chtějí vidět co nejautentičtější obsah. Ale když řeknete, že jste spokojená s tím, že se po třech týdnech od porodu vejdete do netěhotenských džín a že prostě normálně fungujete, tak to zase ne, to je nefér vůči těm, co to tak nemají. Mám tedy prezentovat nějakou zdrchanější verzi sebe a instamatky budou šťastnější? Nevím, nevím. Naštěstí ještě pořád žiju víc v reálném světě než v tom virtuálním a se ženami, které mám kolem sebe, se povzbuzujeme a podporujeme. Teď třeba chválím nová prsa Radce Třeštíkové. (smích) Ale největší podpora stejně je, když si s kamarádkami navzájem pohlídáme děti!

To, s jak velkým respektem na sebe Zuzana Čaputová a Madeleine Albright reagovaly. Nemůžu říct, že mě to vyloženě překvapilo, ale ta míra vzájemné úcty byla skutečně mimořádná. Místy to bylo až dojemné. Vážím si toho, že jsem u jejich historicky prvního setkání mohla být.

Správný lídr musí mít v pořádku hlavu, srdce a páteř. Kombinace vysokých ideálů, empatie a vnitřní mravnosti zní jako samozřejmá výbava kohokoliv, kdo by měl vést další nebo jim být příkladem a inspirací, realita je bohužel často jiná. 

Baracka Obamu. Letmo jsem ho měla možnost potkat, nebo spíše zahlédnout, během summitu EU-USA na jaře 2009. Kromě výše zmíněných vlastností je obdařený i výjimečnou dávkou charismatu, což člověk při osobním kontaktu cítí ještě výrazněji než přes sdělovací prostředky. I když… u mnoha osobností je tomu vlastně naopak. Třeba můj tatínek si ve svém klubu v Paříži dvakrát povídal s Davidem Bowiem, aniž by mu došlo, s kým mluvil. Byl naprosto nenápadný a velmi skromný. Ale to už asi do debaty o leadershipu nepatří. (smích)

Velkou! A moc ti děkuji za spolupráci.