Příběh feminismu s otevřeným koncem

Počátky feminismu lze sice konceptuálně sledovat daleko do minulosti, naději na určitou rovnoprávnost v Evropě přinesla až Francouzská revoluce, která začala v roce 1789. Olympe de Gouges tehdy jako odpověď Deklaraci o právech člověka a občana vydala v roce 1791 Prohlášení o právech ženy a občanky. Požadovala garanci rovných práv ve všech oblastech života. Ve stejné době, v roce 1792, ale také vyšla Obhajoba ženských práv Mary Wollstonecraft, ve které poukazuje na útlak žen prostřednictvím tradic a výchovy. V USA se počátky feminismu pojí s bojem proti otrokářství. Jeden z předpokladů nastupujícího feminismu je rozvoj průmyslové společnosti, širší možnosti placené práce pro ženy a tedy i jejich ekonomická nezávislost. Zásadní v té době bylo získání všeobecného volebního práva, se kterým jde ruku v ruce také vzdělávání. Už v roce 1890 založila Eliška Krásnohorská v Praze gymnázium Minerva, první dívčí vzdělávací instituci v Evropě. První zemí, která přijala volební právo pro ženy, byl v roce 1893 Nový Zéland, naopak ve Švýcarsku k tomu došlo až v roce 1971, v Jordánsku dokonce v roce 1982. U nás i díky vlivu Charlotty Garrigue Masarykové bylo ústavně zakotveno v roce 1920. 

Druhá vlna feminismu reagovala na celospolečenské změny šedesátých a sedmdesátých let minulého století a rozšířila spektrum témat o sexualitu, rodinu, manželství a všeobecnou rovnost, včetně rovnosti v pracovním uplatnění. V té době se ženy začaly prosazovat na vyšších postech, ve vědě, médiích, armádě i ve sportu. Propojujícím tématem se stává osvobození a klíčovým dílem Druhé pohlaví (Le deuxième sexe) z roku 1949 (u nás kniha vyšla v roce 1966). Podle Simone de Beauvoir jsou ženy svobodné a tvůrčí bytosti stejně jako muži, pouze se z historických, společenských a existenciálních důvodů samy sobě odcizily. Muž je považován za subjekt a žena je jako objekt určována svým vztahem k muži. Kniha ve své době vyvolala skandál, katolická církev ji v roce 1956 dokonce zařadila na Index zakázaných knih.

V devadesátých letech minulého století začala třetí vlna, která akcentovala v té době počínající afroamerické a LGBTQ hnutí, a poukazuje na to, že neexistuje univerzální ženská zkušenost, naopak se mohou lišit na základě etnicity, rasy, věku, genderové identity, handicapu a mnoha dalších faktorů. Počátek třetí vlny bývá spojován s projednáváním případu sexuálního obtěžování Anity Hill v americkém Senátu v roce 1991. Později se přidala kampaň #MeToo, kterou podporuje řada osobností veřejného života, včetně například Julianne Moore, a která se u nás rozhořela v plné síle před několika lety. Objevuje se také pojem gender, který překračuje biologickou danost pohlaví a otevírá později cestu k mnohem rozmanitějšímu chápání lidské identity. Objevuje se také akademický feminismus, tedy zakládání genderových studií jako oboru a předmětu studia v terciárním vzdělávání. Gender je přitom sociálním a společenským konstruktem, který připomíná, že podobně jako sám pojem je konstruováno společenské postavení nejen žen, ale i dalších skupin. Klíčová je rovnoprávnost v tom nejširším smyslu, bez omezení rolemi či stereotypy. 

Genderová perspektiva přitom proniká také do dalších oborů, odkud se vrací obohacená o rozmanité úhly pohledu. Například profesorka klasických studií Mary Beard v roce 2017 vydala manifest Ženy a moc založený na přednáškách v Cambridge a uvádí v něm: „Vměstnat ženy do struktury, která je předem naprogramovaná jako mužská, není snadné; tu strukturu musíme změnit. Což znamená, že o moci musíme přemýšlet jinak. Znamená to, že ji musíme oddělit od společenské prestiže. Znamená to, že musíme přemýšlet o kolektivu, o moci těch těch, kdo ho tvoří, ne jenom jako o vůdcích. A především to znamená, že o moci musíme přemýšlet jako o atributu, jehož význam se nerovná adjektivu mocenský.“ U nás se mužským strukturám, konkrétně v oblasti práva, začala věnovat ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková a ve spolupráci s kolektivem autorů vydala knihu Mužské právo. A nekončí ani diskuze o rovných podmínkách v odměňování a uplatnění. 

Před několika lety se začalo mluvit o takzvané čtvrté vlně, u nás specificky ve spojitosti otevření tématu sexismu na vysokých školách. Přestože se přitom jedná o téma související se třetí vlnou feminismu, mohou další skutečně ohlašovat. Vlnu, která s sebou nese všeobecnou rovnost v tom nejširším smyslu a působí nejen vertikálně, ale také horizontálně. Tedy takovou, která vyrovnává příležitosti nejen různých lidí nebo skupin lidí mezi sebou navzájem, ale propojuje také minulost s budoucností a k feminismu přidává kupříkladu aspekty environmentální s vizí synergie a propojování sil pro udržitelnou budoucnost.