Tyler Foggatt: Instituce, které kladou důraz na ověřování faktů, mají ve společnosti důležité místo

Psaní mě velmi bavilo a myslela jsem si, že novinařina bude dobrý způsob, jak rozvíjet své reportérské a vypravěčské schopnosti. Během studia jsem editovala univerzitní noviny a absolvovala různé stáže. Navštěvovala jsem spoustu kurzů psaní. A než jsem dostudovala, požádala jsem o práci v New Yorkeru. Začínala jsem jako asistentka redakce, což je základní pozice. Měla jsem štěstí, že se uvolnilo místo, protože v časopise je jen několik takových míst.

Kromě akademického studia žurnalistiky existují i jiné způsoby, jak se stát novinářem. Yale ani nenabízí studium žurnalistiky, já jsem vystudoval angličtinu. A zkušenosti jsem získávala na stážích, které jsem kombinovala s lekcemi tvůrčího psaní. Upřímně řečeno, práci v univerzitních novinách jsem brala mnohem vážněji než studium. A nemusí to být zrovna školní noviny. Pokud máte možnost stáže, rozhodně ji využijte. Nebo si založte vlastní blog.

Někdy je jasné, že příběh je nebo bude skvělý. Jindy je to složitější. Když text odmítnu, často je to z důvodu, že není správně načasovaný nebo že nápad není úplně vyladěný. Navíc nerozhoduji sama. Diskutuji o tom s kolegy a rozhodujeme společně. Je to týmová práce.

Myslím si, že v ideálním případě by novináři měli psát tak, aby se čtenář mohl sám rozhodnout, jaký postoj k určité osobě nebo tématu zaujme. Existuje způsob, jak psát o věcech v negativním světle a zároveň zůstat do jisté míry neutrální. Pokud například píšete o člověku, se kterým politicky nesouhlasíte, není opravdu nutné popisovat ho tak, aby vypadal fyzicky směšně. Obvykle stačí držet se toho, co daná osoba řekla a udělala. Musíte být upřímní a spravedliví a čtenář se pak může sám rozhodnout, co si myslí.

Zdá se, že je mnohem snazší publikovat téměř cokoli. A v jistém smyslu je to dobře, protože mnohem více lidí dostává šanci zveřejnit svůj pohled na věc. Máme větší a rozmanitější mediální ekosystém. Ale je problém, když narazíte na neověřený zpravodajský článek, který vypadá jako normální zpravodajský článek. New Yorker je jedním z mála titulů, které stále kladou velký důraz na ověřování faktů. Naši čtenáři vědí, že to, co publikujeme, bylo velmi pečlivě a rozsáhle prověřeno. Instituce, které kladou důraz na ověřování faktů, mají ve společnosti důležité místo. Také to povzbuzuje naše zdroje, lidi, kteří s námi spolupracují; vědí, že nám mohou poskytnout citace, aniž bychom jejich slova zkreslovali.

Kromě titulku, což by ale neměl být jediný faktor, na který se čtenáři mohou spolehnout, existují další indikátory, podle nichž můžete při čtení zjistit, zda se jedná o důvěryhodný zdroj informací. Můžete se podívat na pozornost věnovanou detailům, na to, zda byl článek ověřen z hlediska faktů, zda byl rozhovor veden osobně, nebo jde pouze o písemné odpovědi. Bylo osloveno více lidí, nebo jde jen o vyprávění jedné osoby? Pokud z textu nepoznám, jak byl napsán, a nedokážu určit zdroj, je to pro mě varovné znamení. Ostatně to, kdy a jak byly citace pořízeny, může také způsobovat zkreslení. 

Sama se často setkávám s dezinformacemi. A také s lidmi, jejichž názory byly utvářeny dezinformacemi. To může ztěžovat politické diskuse. Ale současně se stalo zvykem velmi rychle předpokládat, že pokud s námi někdo nesouhlasí, je to proto, že byl ovlivněn dezinformacemi. Někdy tomu tak není a dotyčný má skutečně k dispozici fakta. Jen si je vykládá jinak než já. Používá stejná fakta, ale dospěl k odlišným závěrům.

Pokud si myslím, že někdo čte dezinformace, cítím určitou potřebu poslat mu články, které považuji za kvalitní. Obecně vždy hledám příležitost, jak se podělit o článek z The New Yorker. Ale lidé ne vždy chtějí číst celý článek, někdy se zastaví u titulku. Uvědomuji si, jak klesá schopnost lidí udržet pozornost. O to je editace a publikování delších textů těžší, i když jsou náročné samy o sobě. Schopnost udržet pozornost nikdy nebyla nižší, dokonce to pozoruji i sama na sobě třeba po brouzdání Instagramem. Ale vidím, že účastníci programu Bakala Journey si to uvědomují. Jsou na to připraveni. Vědí, že počítat s tímhle jevem k novinářské práci patří.

V roce 2022 mě můj bývalý kolega Adam Entous coby hosta přizval na svou přednášku. Mluvila jsem přímo o tom, jak jsem upravovala Adamovy články. Studenti reagovali dobře a organizátoři programu mě pozvali, abych v dalším roce přijela osobně. Možná i proto, že jsem účastníkům věkově blízko, je mi 28 let. Už jsem vedla několik různých kurzů, ale Journey je zatím asi největší a hodně pracuje se sdílením. Sdílíme zkušenosti, mluvíme o tom, co obnáší být novinářem, což je obohacující i pro mě. Ráda se setkávám se studenty, kteří jsou zapálení a oddaní novinařině. Jsou mezi nimi účastníci ze zemí, kde se například žurnalistice věnuje poměrně málo žen a stále je to převážně mužské odvětví. Někteří z nich mluví o obavách svých rodičů, zda je novinařina perspektivní povolání a zda je to vůbec respektovaná práce. Jedna z účastnic musela podniknout dvacetihodinovou cestu autobusem, aby se programu mohla zúčastnit. Účastníci kurzů se přesto často zdají být na novinařinu mnohem lépe připraveni, než jsem byla já, když jsem končila školu.