Michaela Bakala: Je daleko příjemnější dávat než brát

Jak často, to říct neumím. Ale svým způsobem to podle mě patří k životu každého. Já si vždycky říkám, neusni na vavřínech. Známe to z historie, kdy se měnily poměry, zabavovaly majetky, člověk může být jednou nahoře, jednou dole. Přirozeně si držím zdravou nezávislost. Umím žít s penězi, ale musím být i připravena na to, kdyby druhý den nebyly, kdybych ztratila to postavení, které mám. Snažím se být vnímavá k tomu, s čím se potýkají lidé, kteří nežijí podobný život jako já dnes.

Naštěstí jsme neprožili extrém. Ten, který zažili naši předkové. Můj dědeček byl politický vězeň. Skončil v padesátých letech ve vězení, babička zůstala sama se čtyřmi dětmi, musela se postarat, přišli o všechno, lidé se jich báli. Víme, jak to bylo. To znamená, že mým životem se tak nějak táhne – užívej si zdravě, ale nezapomeň na to, kdo jsi a co tě může potkat. Nadbytek a fakt, že na mnoho věcí máte jiné lidi, kteří vám pomáhají a mohou vás zastoupit, samozřejmě přináší riziko, že člověk zleniví a stane se zranitelným. A já se v životě snažím nestat se zranitelnou a závislou. A proto, když můj manžel přišel s možnostmi pomáhat ostatním, většina z těch projektů totiž vzešla z jeho iniciativy, uvědomili jsme si najednou, že to naplní náš život. Že je daleko příjemnější dávat než brát. Ale dávat se musí umět. Člověk se musí vnitřně kontrolovat, proč dává, poctivě si říct, jestli si tím někoho nezavazuje nebo nekupuje. Umět dávat upřímně.