Adéla Černá: A nechceš si tu novinařinu ještě rozmyslet?

Tomu bych se chtěla věnovat — jsem si o novinařině naprosto vážně řekla poprvé v maturitním ročníku. Svět se tehdy začal potýkat s koronavirovou pandemií a doposud známá pravidla najednou přestala platit. Nedokázala jsem se vyznat v tom, co se kolem mě děje (pocit, který jsem nikdy neměla moc ráda). Tehdy jsem narazila na novinářku Lenku Kabrhelovou v podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12 a její práce mi každý den dokázala vnitřní chaos alespoň na chvíli rozmotat. Bonusem navíc pro mě byl svět zvuků a rozhlasu, do něhož jsem se zcela nečekaně zamilovala. Když jsem se o dva roky později procházela na skutečné adrese Vinohradské 12 jako elévka, účastnice studentského programu Českého rozhlasu, připadala jsem si tak trochu jako v jiné realitě.

„A to ještě bude za pár let někdo rozhlas poslouchat,“ zeptal se mě jeden mladý učitel s varováním, ať si rozmyslím, kam chci své budoucí kroky směřovat. I právě kvůli zmiňovaným skeptikům, na něž pravidelně znovu a znovu narážím, mám chuť se do žurnalistiky ponořit ještě více. A vždy najdu něco, co stojí za moji novinářskou pozornost. Za těch (zatím) pár let jsem mohla s notýskem a diktafonem v ruce prozkoumat spousty témat, která mě jako notoricky zvědavého člověka vždycky zaujala (ať už jsem se věnovala první otevřené věznici v České republice, nebo se snažila rozklíčovat, proč je Vídeň označována za férově sdílené město).

A ani se nemusím držet pouze jedné, možná někde odbočím, něco přeskočím a někde se vrátím. Výsledek bude ale vždycky stejný: chci nabídnout společnosti novou perspektivu v každodenním životním zmatku. Když se mě někdo teď zeptá, jestli novinařinu myslím vážně, už nejsem se svými odpověďmi neobratná a nemám potřebu začít se hájit. Prostě ano.