Blanka Čermáková: Přes restarty k práci snů

Podle loňských statistik je v Čechách se svou prací spokojeno 69 % obyvatel, mezi živnostníky a podnikajícími jde o téměř čtyři pětiny. Práce, kterou si zvolili, vymysleli, možná trochu nadneseně i pro ni žijí, je baví a dělají ji s radostí, zapálením a s jistým posláním. Považuji se za jednoho z těchto šťastlivců.

Po ukončení studií jsem pracovala ve státní správě a po několika letech mi byla přidělena odpovědnost za ministerský odbor s několika příspěvkovými organizacemi a rozpočtem v řádech několika set milionů korun. Po ročním působení poté jak prásknutí bičem přišlo politické rozhodnutí, které zařídilo hladký odchod 15 ředitelů a jejich výměnu za politicky agilní náhradníky. Asi vás nepřekvapí, že to bylo dávno po revoluci, některé praktiky z minulosti nám tu totiž bohužel zůstaly. 

Můj první restart přišel tedy poměrně záhy a já nabyla přesvědčení, že moje další práce musí mít hlubší smysl a musí být v morálně obhajitelném prostředí. Našla si mne Akademie výtvarných umění v Praze a já si našla ji. Kromě dramatického poklesu mzdy mě čekalo lehce bohémské prostředí, kde je dovoleno téměř vše. Tato změna mne přivedla dílem náhody ke dvěma umělcům, kteří ve stejný rok skončili školu a v prostorách nových ateliérů v industriální hale pražských Vysočan chtěli uvést svou galerii. Nikdy by mne nenapadlo, že spolu strávíme patnáct let, z polovičního squatu vytvoříme umělecké ateliéry, galerii a multifunkční halu a že budeme schopni společně růst. Éra staré Trafačky, jak ji dnes nazýváme, započala s Honzou Kalábem, Jakubem Neprašem a s Michalem Cimalou v roce 2006 a skončila očekávanou, ale roky oddalovanou demolicí objektu bývalé elektrostanice ČKD Vysočany a sousedícího činžovního domu po osmi letech našeho působení.

A byl tu druhý restart. Přestože mi Trafačka zaměstnávala hlavně můj volný čas, jako neziskovka si vydělávala jen na svou skromnou existenci a nebyla zdrojem mých příjmů, cítila jsem, že nastává okamžik, který prověří, jestli jsme jako společenství spolu jen díky okolnostem, tedy vysočanskému domu, anebo jestli se dokážeme přerodit v nový začátek a postavit ho na reálných základech. Měla jsem obavu, že pokud nebudeme konat rychle, zaopatří se každý z našeho malého týmu po svém a už se společně budeme vídat jen na spřátelených akcích. První přišel na řadu malý přechodný prostor v centru Prahy, po několika měsících snažení nám přiklepli optimální prostory pro galerii i ateliéry v Holešovické tržnici a tak náš další sen s názvem Trafo Gallery mohl začít.

Ve stejnou dobu přišel covid, ale asi si dokážete představit, že když se k nějakému kroku dlouhou dobu odhodláváte, už vás pak nic nerozhodí. S jednotlivými vlnami uzávěrek kultury a nesmyslných bariér jsme si poradili virtuálními prohlídkami, individuálními návštěvami, pravidelným PR a hlavně neutuchajícím programem. A bojem s byrokracií a proti nelogickým opatřením.

Na galerijní práci mě nesmírně baví, že pracuji s lidmi, kteří přichází často s geniálními myšlenkami i jejich provedením, jejich životní cesty i charaktery jsou nesmírně odlišné, ale díky jejich tvůrčí práci je poznáváte osobně blíže, někdy přes jejich umění více než by sami byli schopni druhým sdělit slovy. Umění všeho možného druhu nás odhaluje v niterních rovinách, někdy i za hranicí podvědomí a nevědomí a je jen na čtenáři díla, jestli v něm umí správně číst. Těmto osobnostem se snažíme v maximální míře poskytnout profesionální kurátorské, výstavní, produkční, publikační a někdy i psychologické služby, aby jejich talent poznali a pochopili i lidé z širší veřejnosti. 

Žijeme tak obklopeni uměním, za kterým je vždy schovaný příběh, osud některého z umělců, zachovalá energie, která na nás dnes a denně působí a přivádí nás k zamyšlení, k úniku, k inspiraci, přináší nám radost a potěšení a stejně tak našim návštěvníkům a sběratelům. No řekněte sami, takovou práci musí mít rád každý!