Marie Janšová: Poznáváme se bez masek a divadelních výkonů

Už téměř rok fungujeme JINAK – jako občané, partneři, rodiče, přátelé, zaměstnanci, podnikatelé. Někdo lépe, někdo hůře, ale každý z nás JINAK. Ze všech stran na nás útočí negativní slova a emoce vzbuzující strach, nejistotu, ztrátu – práce, peněz, podnikání, zdraví či dokonce života. Přesto je možné kolem sebe nacházet mnoho pozitivního a inspirativního, a to v každodenních maličkostech. A to i v profesním světě. Nemám teď na mysli příklady byznysového růstu, hledání nových příležitostí, produktů a služeb či světýlka na konci tunelu současné byznysové krize mnoha podnikatelských odvětví, ale spíše změnu v chování lidí, změnu v přístupu k sobě samým i ostatním, změnu image. 

Každý z nás má představu o tom, jak má vypadat právník, advokát. Nějak si ho představím, když u něj budu hledat pomoc s protivným sousedem či nevěrným manželem, rozdílná bude představa, když budu hledat poradce pro byznysové otázky. Toho si nejčastěji představím jako elegána či lady v bezvadném, ale formálním outfitu skryté za nepřístupnou maskou obličeje, ze které nejdou poznat myšlenky ani emoce. Toto je zřejmě, pohledem na webové prezentace renomovaných českých advokátních kanceláří, stále častá představa byznysového právníka. 

Vzpomínám na dobu před dvaceti lety, kdy jsem jako čerstvá absolventka vstupovala do světa velké advokacie a nevěřícně, ale se zájmem hltala firemní dress code inspirovaný advokátní Mekkou londýnské City a začala nakupovat upjaté kostýmky v byznys barvách – černá, navy, grey, olivově zelená či hnědá. O striktních pravidlech (možnosti) nošení šperků nemluvě. Léta jsem si libovala v této okolím vyžadované image, vpravila jsem se do role váž(e)né právničky, která jediná umí poradit, aniž bych si uvědomila, že tudy cesta (už) nevede. Doba naštěstí pokročila a od tak upjatého formalismu se upouští. Přesto si svět advokacie i byznysu na formálnost vztahů, vzhledu a chování stále potrpí. 

A v tomto směru dochází v posledních měsících k výraznému a pozitivnímu posunu, který nejspíše souvisí s přesunem do online světa. Už tolik nejezdíme a nechodíme po schůzkách, o leteckých pracovních cestách a konferencích si můžeme nechat jen zdát. Máme tak najednou více času. Sami na sebe, na své blízké a svůj rozvoj. Život se zklidnil. V mezilidských byznysových vztazích se začíná po krůčcích vytrácet nezbytná formální image. Nejen ve vzhledu, ale zejména v přístupu a chování. A to považuji za pozitivní. Na on-line schůzky se totiž nechodí v obleku ani kostýmu – většinou jsme odhodili alespoň saka, kravaty, šátky. Drahé šperky a hodinky zůstaly ve skříni. Namísto toho přibylo do jednání více lidskosti. I ten nejvyšší manažer či investor se začíná více a snáze projevovat jako člověk. Nejen tričkem, které má při schůzce na sobě, prostředím, ze kterého „vysílá“, ale zejména přístupem k samotnému diskutovanému tématu a lidem na schůzce. A přiznejme si, že pro nás ženy jsou muži zbavení svého „brnění“ ve formě obleku příležitostí k větší rovnosti zbraní třeba právě při on-line jednáních.  

Setkávám se s manažery, podnikateli, profesory, právníky, vládními úředníky, z Česka i zahraničí. Nová doba mi sice znemožňuje si s nimi potřást rukou a vyměnit vizitku či vést small talk u šálku kávy, ale umožňuje mi je paradoxně poznat z větší blízkosti. Tím, že se nesetkáváme v tradičním prostředí, ale v on-line světě, představujeme se jeden druhému nejen v naší profesionální image, ale ukazujeme se a poznáváme se více jako skuteční lidé. Nosíme oblečení, ve kterém se cítíme skutečně dobře, zajímáme se o zdraví účastníků schůzky a situaci v jejich místě, zemi, pracovišti, často vidíme aktuální počasí a prostředí na druhém konci světa, ale i za zády probíhající rodinné příslušníky (mnohdy i v pyžamu), nebo slyšíme křik dětí. 

On-line schůzky jsou přímočařejší, efektivnější, ale nejsou více formální, ani odtažité. Zcela naopak. Jako bychom se (na)učili, jak na to, jak na vztahy, jak na život. Jako bychom si začali více vážit nejen času, který nám byl navíc dán, snažili se ho využít a nebýt svázáni představami společnosti o tom, jak bychom měli vypadat, jak se chovat, co se očekává a jakou image mít. Začínáme být sami sebou? Nevím, ale změny, které sleduji, se mi líbí. Více než jindy se ukazují skutečné kvality. Stále je to profesionalita (a to i pokud jde o vzhled – červené svetry na jednání neuznávám), ale ruku v ruce se srozumitelností a lidskostí, a tím i větší otevřeností. Jsem přesvědčena, že právě tato nová image bude v dalších letech hrát prim. A to nejen ve světě advokacie a byznysu. Jakoby hledání a nalézání podstaty lidství a skutečnosti lidí bez masek a divadelních výkonů bylo pravým poselstvím současné krize světa. A pokud jej nalezneme, nemůže to s námi jako lidmi skončit špatně.