Anastasiia Oliinyk: Nechci emigrovat, chci budovat budoucnost své země

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla obavy – zdálo se mi, že lidé jsou už unaveni neustálým přílivem Ukrajinců, že se ze mě stane černá ovce. Vzpomínám si také, jak mi organizátoři řekli, že se postarají o letenku. Jen jsem se usmála a snažila si vybavit, kdy jsem naposledy viděla na ukrajinském nebi civilní letadlo. To vše ve mně vyvolalo pocit, že od 24. února 2022 žiji v jiném světě. Silnější než pocit strachu v mém srdci byl však pocit povinnosti. Bylo mi ctí znovu připomenout mezinárodnímu společenství, čím moji spoluobčané denně procházejí a proč je pro nás podpora tak důležitá. Ukrajinci nebojují jen za svou zemi, my bojujeme téměř za celý civilizovaný svět. Válku rozpoutanou Ruskem nemůžeme prohrát, jinak by totiž vyhrála cynická nehoráznost proti demokracii.

Až v Praze jsem si vlastně všimla, jak válka změnila náš každodenní život. Poslední rok a půl probíhalo vzdělávání na mé univerzitě pouze v online formě. Bylo nezvyklé znovu zažít přítomnost posluchačů a přednášejících naživo, nevidět spolužáky pouze přes Zoom. Byla jsem v Praze, ve městě bez sirén a protivzdušné obrany. Ve městě, kde lidé žijí obyčejné životy. Snažíme se takový život žít i nadále tady, v Kyjevě, ale bylo by naivní si myslet, že to jednou bude jako dřív. Připadala jsem si, jako bych se vrátila do bezstarostného roku 2021.

Udržované pražské ulice mi občas připomínaly náš ukrajinský Lvov. České hlavní město mě překvapilo svou krásou a hlavou mi proletěla myšlenka, kolik dalších možností bychom mohli mít, kdybychom se stali zemí Evropské unie. Chtěla jsem si toho zapamatovat a naučit se co nejvíce, abych si to mohla přivézt domů. Nechci emigrovat, chci budovat budoucnost své země.

Tento článek vyšel původně v angličtině.