Tereza Maxová a Burak Öymen: Nesnažíme se změnit jeden druhého

Vysocí. Štíhlí. V holešovickém fotostudiu plném asistentů, stylistů, vizážistů a produkčních je nepřehlédnete – všechny o hlavu či rovnou dvě převyšují. Tereza Maxová a Burak Öymen jsou si nápadně podobní. Působí jako lidé, kteří se nevyhnutelně museli potkat, aby vytvořili tuhle ucelenou jednotku. Zatímco Tereza ve třpytivých šatech dodává rozhovoru radost, dynamiku, smích a lehkost, Burak odpovídá zamyšlen, z hlubin svého niterného přesvědčení tiše a klidně formuluje odpovědi tak, aby co nejvěrněji odpovídaly jeho cítění. Jenže teď ta přijde pointa: Ať jeden s lehkostí, nebo druhý s ukázněnou rozvahou, oba odpovídají stejně. Na otázky ohledně pohledu na svět a životních hodnot nezávisle na sobě dávají odpovědi, v nichž se objevují totožná klíčová slova a obraty. Když odpovídají společně, ve vyprávění se doplňují, jeden navazuje na druhého, jeden za druhého dokončuje myšlenky.

Burak: Myslíte v tomhle životě? (směje se) 

Tereza: Byla jsem máma šestiletého kluka, velmi tvrdě jsem pracovala. V roce 2006 jsem Tobiáše a svou maminku vzala na dovolenou do Jihoafrické republiky. Tam jsme se s Burakem poznali.

Burak: Pracoval jsem v nemovitostech, což dělám pořád, bydlel jsem tehdy v Istanbulu. Náhodou jsem se ocitl na stejné dovolené. Šlo o můj první pobyt v Africe. A zpátky jsem se vrátil s úžasným darem lásky.

Burak: Díky bohu za babičku. Když jsem ji poprvé viděl, řekl jsem si: „Její dcera musí být úžasná!“

Tereza: Měla jsem tři roky po rozvodu a vůbec jsem nebyla připravená začít nový vztah, nikoho jsem nehledala. Ale člověk míní a Pánbůh mění.

Burak: Tak rychle, jak mi Česká republika dala víza. Jakmile mi konzulát víza vydal, dorazil jsem.

Tereza: Měla jsem dítě, nemohla jsem se volně stěhovat kamkoli. Tobiáš chodil do školy – a my jsme se přitom snažili být co nejvíc spolu. Láska... Je těžké mluvit o lásce.

Burak: Je to ten nejsilnější pocit. Jak to cítíš a jak vysvětlíš, co cítíš... 

Tereza: Láska nemá co do činění s tím, kdo jak vypadá, co dělá. S místem, kde se člověk narodí, čemu věří.

Burak: Když cítíte vzájemné spojení, je to silný pocit. Přebije všechno ostatní.

Tereza: Ten den, kdy jsme se seznámili, jsme probírali spoustu věcí – od politiky přes jídlo, výchovu dětí až k účinnosti trestu smrti. Říkala jsem, že nevěřím na účinnost trestu smrti. A ty jsi řekl totéž. To byla naše první konverzace v životě. Nebylo to vůbec romantické, ale ve vztahu je dobré vidět život podobně.

Burak: Když mluvíme o podobnosti mezi námi, oba věříme v přínos humanismu, v dobrotu lidstva. Věříme, že je třeba transparentně mluvit o všem. Máme toho hodně společného. Třeba pohled na život.

Oba střídavě: Je to asi otevřenost, upřímnost, vidět věci z té lepší stránky. Chceme možná i změnit svět v lepší místo. Staráme se o to, co se děje okolo nás, o druhé lidi. Respektujeme se. Dáváme si prostor. Nesnažíme se změnit jeden druhého. Učíme se jeden od druhého, rádi spolu cestujeme a objevujeme svět. Není mezi námi moc rozdílů. Jsme si podobní a v tom, v čem jsme jiní, se doplňujeme. Máme rádi svůj blízký okruh přátel a jsme rádi s rodinou.

Burak: Tehdy ještě ne. Měli jsme jen pruh země. Když Tereza poprvé přijela do Turecka, bylo to první místo, kam jsem ji vzal. Nebylo tam vůbec nic. Žádná cesta, elektřina, jen voda. Připluli jsme tam lodí. Moje spojení s Kaplankayou začalo rok předtím, než jsem potkal Terezu. Myšlenka přišla v době, kdy jsem pracoval v Rusku a v Kazachstánu. Přišla nabídka, ale nevěděli jsme, jak s ní naložit. Šlo o pás panenské země, developerskou příležitost. My jsme se ale mnohem více zaměřovali na města, na kancelářské budovy, na nákupní centra, hotely, obytné domy. Tahle příležitost k nám ale přišla třikrát. Dvakrát jsme odmítli. Potřetí jsme si řekli: „Pojďme se na to podívat detailněji.“ Připomnělo mi to časy, které jsem trávil v Bodrumu, když mi bylo asi sedmnáct let. Tehdy tam ještě ani nebylo letiště. Museli jste autobusem přes noc z Ankary nebo z Istanbulu, jelo se dvanáct hodin. Bydleli jsme tam v jednoduchých prázdninových domečcích, postavených v šedesátých letech. Ale strávili jsme tam nejlepších čtrnáct dní v roce. Když jsem se ohlížel zpět, přemýšlel jsem, co tam pro mě bylo tak důležité. Bylo to moře a taky fakt, že jsme tu žili jako komunita. Měli jsme přátele. Byli tu rodiče a jejich přátelé, prarodiče a jejich přátelé. Každý tu měl okruh lidí, rodiče se starali o děti společně, děti říkaly přátelům svých rodičů teto a strejdo, panovala tam vesnická atmosféra. Předsevzal jsem si, že chci právě smysl pro komunitu přinést zpátky a že tento projekt nabízí příležitost. Dnes máme samozřejmě přístup k lepším technologiím, architektonickým postupům, ale pokud jde o základ, zůstává jím komunita. Když jsem potkal Terezu, instinktivně jsme se stali rodinou s Tobiášem a Terezou a její matkou a byli jsme první rodinou, která tam pobyt okusila. Další rodiny přicházely. Vznikla komunita.

Tereza: Kouzlo Kaplankaye není v budovách, ve stavbách. Jde o lidskou energii, která tu je přítomná a dělá místo živým a speciálním. Multikulturní komunita. Jde o lidi s otevřenou myslí. Rádi tráví čas v přírodě.

Burak: Harvest jsme vytvořili jako platformu pro sdílení dobrých příkladů, přednášek, ideí a výzev, které souvisejí s lidskostí, s humanitou. Rozhodli jsme se použít Kaplankayu jako fyzickou základnu. Sestavili jsme tým, který dává dohromady odborníky s otevřenou myslí. Řečníky, kteří se svou prací pohybují kolem humanismu. Začali jsme s wellbeingem. To je základ, bez kterého se nedá dělat nic moc dalšího. Pak jsme velice rychle zjistili, že od wellbeingu musíme přejít ke kontaktu s přírodou, protože příroda představuje zdroj všeho. Harvest je setkání, které probíhá v Kaplankayi jednou do roka. Zveme lidi se znalostmi z nejrůznějších oborů a publikum, které dané obory zajímají. Bývají tu tři stovky lidí. Mezi lidmi tu vzniká spojení, učí se od sebe. Poprvé jsme se sešli na podzim roku 2018. Od té doby jsme měli šest setkání, sedmé probíhá teď na konci května. Harvest je taky způsob, jak vytvořit a rozvíjet určitou kulturu, učit se. Harvest se stal ministerstvem kultury Kaplankaye. Opravdu pomáhá formovat způsob života, myšlení. Je to způsob bytí a učení. Způsob hojení a léčení. Způsob, jak na sebe reagovat, vycházet spolu.

Burak: Leadership je jako každé jiné koncepty. Vyvíjí se, mění se. Jeden mi připadá zajímavý: Místo vedení hierarchického a mocenského, místo vyvolávání strachu existuje leadership skrze inspiraci. Je to mnohem účinnější způsob, jak dojít výsledků. Když jako lídr inspirujete – a vedení může procházet jakoukoli částí života, můžete být lídr rodiny, komunity nebo ve svém byznysu. Nedávno jsem se setkal s konceptem, který se jmenuje regenerativní leadership. Našel jsem ho v britské edici časopisu Vogue. Ten koncept si bere inspiraci v přírodě, ze spolupráce jedinců i druhů a z toho, jak spolupráce přináší ty nejlepší výsledky. Kolektivně se učit, kolektivně sdílet, kolektivně se inspirovat, pomáhat jiným vedoucím stát se nejlepšími lídry, jakými můžou být, lepšími verzemi sebe samotných. Doufám, že inspiruju. Je toho tolik, co se naučit, a tolik, co sdílet.

Tereza (aniž by slyšela manželovu odpověď): Myslím, že je opravdu důležité jít příkladem. Jenom mentorovat a mentorovat, to všechny otravuje. Lidi se vlastně raději nechají inspirovat. Mám tu zkušenost třeba z týmu mé nadace. Když tým vidí, že mi na nich záleží, že se chopím každé práce, že jedu do terénu a práce mě zajímá, stmeluje nás to a vzájemně inspiruje.

SABRINA KARASOVÁ 
Nezávislá publicistka, šéfredaktorka čtvrtletníku Hodinky & šperky, spisovatelka. V nakladatelství Triton právě vyšla její sbírka povídek Přespávačka u slečny Broukové, která se ocitla na seznamu knih doporučených porotou soutěže Magnesia Litera. Je fascinována světem snů, a to denních i nočních, a příběhy lidí, kteří mají odvahu je realizovat.

TEREZA MAXOVÁ
Přední česká topmodelka, která aktivně působí již téměř tři desetiletí ve světovém modelingu. Ani na vrcholu své kariéry neztratila kontakt se skutečným světem a už v roce 1997 po návštěvě krčského kojeneckého ústavu začala pomáhat českým opuštěným dětem. Je držitelkou mnoha mezinárodních ocenění v oblasti filantropie. Posláním Nadace Terezy Maxové dětem je umožnit každému dítěti prožít spokojené a bezpečné dětství v rodinném prostředí a dát znevýhodněným dětem šanci na lepší život.

BURAK ÖYMEN
Podnikatel, spoluzakladatel pobřežní destinace Kaplankaya na tureckém pobřeží Egejského moře a spoluzakladatel Harvest Series, série inovativních setkání zaměřených na sdílení znalostí a nápadů, na kterých se setkávají největší kapacity z celého světa, aby společně prozkoumali důležitá témata, která ovlivňují nás i naši planetu.