Vendulka Klučková: Musela jsem omezit pracovní dobu, abychom nepracovali příliš

Ve chvíli, kdy má dcera dostala svůj pokoj, svůj stůl, byla postavena před rozhodnutí, jestli si ve „svém“ bude pravidelně uklízet. Já ji jen informovala o tom, co se stane, když si uklízet nebude. Že se jí tam v takovém případě začnou objevovat „brouci“. Jak čas plynul, snažila se dcera zjistit, jestli je to pravda. S přibývajícím nepořádkem začalo hrozit, že se jí v pokoji opravdu brouci objeví. Naštěstí jsem stihla stanovit hranice dříve, než by brouci pohltili naši domácnost, a domluvili jsme se na pravidelném úklidu, který povede ke spokojenosti všech. 

Obdobný přístup praktikuji i v managementu investiční společnosti. Snažím se se svými kolegy maximálně sdílet informace o tom, co je nového ve firmě, kam směřujeme a čeho chceme dosáhnout. Zároveň jasně definujeme roli každého a stanovíme hranice. Díky tomu jsou všichni schopni přijmout vymezenou zodpovědnost a rozhodovat na základě faktů, analýz a vlastních úsudků. Razím politiku otevřených dveří, což u mě skutečně znamená, že si dveře do své kanceláře většinou nezavírám, a pokud tam jsem, může kdokoliv z kolegyň a kolegů kdykoliv přijít a sdělit mi svůj názor, myšlenku nebo zpětnou vazbu. Přeji si, aby mí lidé věděli, že žádná otázka není špatná. Snažím se tak podpořit i ty, kteří nejsou zrovna extroverti, aby se nebáli sdílení. Diverzita v myšlenkách a přístupu k řešení problémů je nesmírně důležitá. Pokud lidé o svém přístupu debatují a společně hledají nejlepší řešení, tak posouvají (nejen naši) společnost dál. 

Někteří kolegové z finanční branže mi občas vyčítají, že jsem až příliš protektivní. Setkala jsem se i s takovými názory, že pro empatický leadership ve financích a investicích není místo. Doba mi ale potvrdila, že můj přístup je správný. Před vypuknutím pandemie koronaviru jsme home office využívali jen výjimečně, v létě mezi pandemickými vlnami jsme měli standardně ve společnosti home office jeden den v týdnu. Dnes jich máme neomezeně a snažíme se podpořit každého, kdo chce zůstat doma. Ať už je to maminka, která má dvě děti ve škole, nebo seniorní analytik, jemuž už děti odrostly. 

V rámci home office jsem neměla strach, že by někdo neuměl pracovat z domova. Samozřejmě musíte rozlišovat mezi jednotlivými týmy.

Paradoxně jsem musela u některých kolegů řešit zcela opačný problém. Například rodiče malých dětí, kteří se přes den museli věnovat jejich výuce, začali pracovat až večer a pak nedokázali přestat. Takovým kolegům jsem musela stanovit nové hranice, aby nevyhořeli. Dohodli jsme se na konec pracovní doby na 21. hodinu. Všichni potřebujeme odpočívat a mít čas na své, v dnešní době omezené, zájmy. Toto období mě hodně naučilo, ale především mě přesvědčilo, že empatický leadership má opravdu smysl.