Vůně chaty, síla ženskosti. Designérka Anna Tran o nostalgii i přijímání citlivosti

Lidé mi často říkají, že moje kabelky potkávají. Nedávno mi moje sestra říkala, že projížděla v autě Brnem a z okna zahlédla dvě holky s mojí kabelkou. V ateliéru se teď stavovaly dvě ženy z Holandska s tím, že moji kabelku u někoho viděly, a tak se zeptaly, od koho je, a tak na mě přišly. Mně osobně se to ale popravdě tak často nestává. Na druhou stranu, nedávno jsem se přestěhovala na Korunní, ráda se dívám z okna a občas nějakou svou kabelku na ulici zahlédnu. Je to hezké, mám z toho radost a samozřejmě mě to vždycky potěší. Kabelky jsou mezi mými produkty pořád nejdominantnější, zároveň si ale říkám, že nechci být známá jen přes kabelky. Proto se v souvislosti se značkou Anna Tran snažíme už nějakou dobu prosazovat i oblečení, u kterého se stejně jako u kabelek zamýšlíme nad komplexností produktu, variabilitou a střihovou udržitelností.

Profil, který používám, vznikl už dávno, v pracovní jsem ho přetvořila postupem času. Tou větou jsem chtěla pojmenovat svoji tvorbu a ženství pro mě vždy bylo důležité téma, už na vyšší odborné škole oděvní. Tehdy jsem ale pracovala s jinou sílou ženskosti než dnes. Všechno v mojí tvorbě reflektuje mě, moje pocity a můj osobní přístup. Z Moravy do Prahy jsem přijela jako malá naivní holka a všeho jsem se hrozně bála. Nebyla to vědomá práce s ženskou identitou, přesto na mě téma hrozně silně působilo. V začátcích jsem tvořila pouze pro konkrétní klientky. Většinou to byly dívky křehké, jemné, éterické a bázlivé, které se silné společnosti bojí a nestíhají ji, možná z ní i trochu utíkají. Všechny moje modelky na v přehlídkách chodily bez bot. Dívčí archetyp se ale postupně rozvíjel v sebevědomou, soběstačnou ženu. Z bosých modelek se časem staly silné, drzé holky v martenskách. A v takovou jsem se vypracovala i já sama. Ale trvalo to dlouho.

Odchod z UMPRUM. Tu školu mám moc ráda a jsem ráda, že jsem tam studovala, ale během studia jsem měla velkou krizi, cítila jsem se malinká, neviditelná. Částečně to bylo mnou, částečně tlakem instituce – působilo na mě už jen to, že jsem coby vedoucího měla hodně temperamentního muže se silnou osobností. V té době jsem zkoumala, kdo vůbec jsem, a myslím si, že jsem v tom k sobě nebyla upřímná, a tak jsem nemohla být upřímná ani navenek. Byla ve mně snaha zaujmout vnější svět, místo abych se podívala do toho vnitřního, svého, a zpracovávala, co v něm vidím. Pobývala jsem pak na Erasmu na Islandu, kde jsem měla ženské vedení. Tam se mi nejvíc ulevilo, mohla jsem být sama sebou. Určitě to ale nebylo tak, že bych vyšla ze školy a byla sebevědomá. Mám ale štěstí, že jsem obklopená silnými ženami, které mi pomohly se ukotvit a najít směr.

Odjakživa jsem neměla ráda vědomí, že jsem Rak, vnímala jsem ho jako nejslabší ze všech znamení. Ale teď s tím pracuji úplně jinak a cítím se skvěle – připadám si jako kámen, který byl postupně obroušen a je díky tomu krásnější, ale i silnější. Nenechá si nic líbit jako dřív. Jemnost se stala jednou z věcí, které mám na sobě ráda, a dokonce si myslím, že v dnešní době je extrémně důležité tuto vlastnost mít.

Moje módní tvorba je často vnímaná jako trend, ale já tohle dělám už čtyři roky, baby doll letí teď. Není to tak dávno, co se objednávaly se jen béžové a černé produkty a musela jsem lidem vysvětlovat, že barvy jsou super. Nevím, jak by moje tvorba vypadala, kdyby tato estetika společností nerezonovala, ale snažím se komunikovat, že je za tím něco víc, že za tím stojí moje dlouhá, osobní cesta. Tvořila jsem takto i na škole, kde jsem s tím měla trochu problém – na UMPRUM funguje minimalismus, čistota. Mně se to líbí, ale neumím to tvořit. Slýchala jsem kritiku, že moje práce vypadá jako móda pro těhotné maminky nebo pro babičky. Zároveň ale právě nostalgie je další moje velké téma.

Upřímně nevím, což znamená, že teď vlastně asi nic, ale můžeme si otevřít moje Spotifiy (smích). Obecně mám ráda všechno od techna přes indie kytarovky až po soft pop. Hodně poslouchám ženy, například francouzskou interpretku Angèle nebo taky mladou hudebnici tvořící pod jménem Clairo. To vše je ale velmi jemné a aktuálně v hudbě hledám trochu víc drama. Celkem nově mě baví třeba rap. Přiznávám, že o hudbě neumím moc mluvit, přitom v mojí bublině jsou samí hudebníci a je pro mě hodně důležitá. Všímám si ale, že je to křehké téma. Tím, co posloucháte, prozrazujete, kdo jste. Dříve jsem i cítila strach z odsouzení, teď už ne. Souvisí to s přijetím sebe sama, ale i s faktem, že ve společnosti vzniká bezpečnější prostor pro ženy, aby se mohly autenticky projevit.

Na začátku tvorby mě hodně inspirovaly přírodní struktury – ráda jsem chodila ven a zkoumala například kořeny nebo kůru stromů. Věci z venku jsem si vždy nosila domů: šišky, kameny, listy, mušle z dovolené. Pořád mám tendenci tahat si přírodu domů, ale snažím se to tolik nedělat. Moc ráda mám estetikou české chalupy. Kdykoliv jedu někam na chatu, okamžitě vše zkoumám, každou kachličku, každý ubrus, skleničky i talíře. Miluji otevřít starou skříň na chatě a nasát tu vůni, zjistit, co se v ní schovává. Myslím, že od doby, co žiji v Praze, mám tendenci podvědomě se vracet na moravský venkov, ze kterého pocházím.

Vybrat outfit je pro mě hrozný problém, občas to trvá strašně dlouho. Se mnou je to každý den jiné, a když mi trvá dlouho se obléct, znamená to, že zrovna nevím, kdo jsem. Bez toho se zkrátka neobleču. Nejde o to, že bych měla málo věcí – ale mám málo věcí, které dostatečně reflektují mě a to, co zrovna cítím. Občas je oblékání rychlé a jednoduché, jen si v outfitu musím připadat dobře.

Objednávky většinou probíhají přes web. Materiály bývají v omezeném množství, takže pokud už ten konkrétní nemáme, snažíme se to se zákazníky dobře probrat – buď je potřeba počkat, nebo klientovi nabídneme jinou látku. Je možné přijít také do ateliéru v domě Radost, chystáme teď ale novinku – na podzim budeme otevírat showroom na Vinohradech. Je to malý showroom, ale jsem ráda, že budeme mít prostor, kam mohou lidé osobně přijít a věci si osahat, vyzkoušet. Rozumím tomu, že ne každý má chuť designéry oslovovat napřímo a vstupovat do jejich tvůrčího prostoru, takže doufám, že oddělení dílny a showroomu nás udělá přístupnějšími. Spolu s otevřením showroomu chystáme také proměnu webových stránek a vizuální identity.

Můj tým se skládá ze čtyř žen. Mojí pravou rukou je Paulína Maťová, která pro mě dlouho byla inspirací, roky jsem pro ni tvořila. Paulína brandem žije – je to člověk, který mi manažuje pracovní život. Hrozně mi pomáhá, že za mě řeší komunikaci a já mohu pouze tvořit. Ngoc Anh v ateliéru zpracovává kabelky, začínala jako stážistka, kterou jsem si už ale nechala. Další členkou týmu je Veronika Soukupová, která komunikuje s médii a píše nám formální texty. Nově jsme přibraly Danielu Halovou, která se stará o fungování webu – je autorkou webových textů a hlídá produkty. V průběhu let se v ateliéru mísily různé dívky, ale současná kombinace energií si nejvíc sedla. Máme také dvě švadlenky, Oxanu a Elisu. Když vypukla válka na Ukrajině, s bývalým přítelem jsme do azylového domu v Praze nosili oblečení a další potřeby. Byly tam ženy a děti a mě napadlo se zeptat, jestli někdo neumí šít, a tak jsem získala Oxanu. Elisa je s námi nově přímo v ateliéru a pochází z Itálie. Tým je pro mě neskutečně důležitý, bez něj by nic nevzniklo a neexistovalo, sama bych to nezvládla. Když jsem vyšla ze školy, tvořila jsem, ale neměla jsem vlastní značku, logo, nic. Až díky holkám jsem vše dala dohromady.

Dosud jsem hlavně řešila, aby značka fungovala: Mám svůj tým, který musí dostat zaplaceno, musím platit nájem a další výdaje. Neměla jsem moc prostoru a volnosti na uměleckou tvorbu, která mně samotné chybí. Jsem si vědoma, že více kreativity a odvahy by mé práci určitě prospělo. Na to se ale potřebuji na chvíli zastavit a mít více času na konceptuálnější přemýšlení. Chystáme teď například výstavu v Novém Jičíně, loni jsem byla součástí výstavy v Kunsthalle v Bratislavě. To jsou projekty, které mě naplňují a cítím se díky nim živá, proto se jim chci věnovat častěji.

Chybí v ní větší podpora začínajícím designérům. Vzpomínám si, že když jsem začínala, přišla za mnou Iva Burkertová a nabídla mi pomoc. Sice to nakonec nevyšlo, ale byla to pro mě pocta a ocenila jsem už samotnou nabídku. Na scéně působí spousta návrhářek, kterých si nesmírně vážím. Tereza Rosalie Kladošová, Maria Nina Václavková, Mia Jadrná, Natálie Nepovímová – to jsou jména, která respektuji a je hrozně hezké, když se navzájem podporujeme. Vešla jsem do jejich prostoru a cítila jsem se respektovaná, za to jsem vděčná. A snažím se to samozřejmě oplácet.

Hrozně ráda bych oblékla Harryho Stylese.