Intimita tandemového seskoku

Jsme jako dva stejně tlusté romány. Zdá se, že je v nás obou vepsáno mnoho. Přesto má jeden z nás stránky už lehce zažloutlé a rohy zohýbané, druhý zas skoro voní novotou. Na první pohled se v nás snadno čte. Večery trávíme společně, často i u vína. To pak přijde na řadu hodně témat i překřikování. Nelze se shodnout, kdo víc trpěl a kdy, ale jeden druhého všemi bolestmi provádíme, ve všem se tak nějak příjemně utvrzujeme. Já se spálil, ona málem uhořela. 

Rozumíme si, ráno, odpoledne i večer, myslíme na sebe, memy si posíláme. Když však dojde řeč, prostupuje tichem prázdnota. Rozvalitá a nasáklá divnostmi. Proč vlastně nevím, jak se jmenuje její bratr? Nejí kopr? A je to důležité? 

Jako malý jsem stavěl hrady z písku, které vlny rozboří až při ranním přílivu. A i tehdy jsem si přál, aby moře pokořilo základy jen s obtížemi. „Teď jdi spát a ráno uvidíš,“ uspávali mě rodiče. A s úsvitem jsem na pláži stavěl nanovo, přesto na starých obvodech. Takhle jsem pak celý život vnímal vztahy, ať už milostné, či přátelské. Co za jeden odliv postavíme, druhý den můžeme stavět znovu, ale na včerejších sedimentech. 

O svých opravdových přátelích toho proto vím hodně, znám je. Znám jejich rodiny, příběhy. Přesto si s nimi někdy nerozumím. Vychylujeme se ze společných cest, každý zažíváme trochu něco jiného. To pak přijde čas, kdy znenadání přilnu k cizinci. Vstoupí mi do života, neznám ho, ale už ve dveřích mi říká, že prociťuje stejnou bolest jako já.

Já jásám, něco prožívám, taky mě něco bolí. Bude nás to bolet spolu, budem pít u jednoho stolu? A pak plynou dny a já najednou cítím, jak padám. Jsme si blízko, když spolu padáme. Jsme si blízko, když spolu trpíme. Ale co o sobě víme? Nic, jen líc, ne rub.