Fejeton Martina Váši: Až vyrostu, bude ze mě pes

Známý mi kdysi řekl, že kdo nechce nic, má všechno. Jenže já pořád něco chci. Hrát na piano. Francouzský toast. Žít v Kodani. Celou podzimní kolekci Jacquemuse. Znenadání někam odjet a nebrat si s sebou moc věcí. Moc si věci nebrat. A tak. Mění se to. Jedno nicméně zůstává od dětství stejné. Pes.

Od svých devíti let jsem devět let sdílel domácnost s bulteriérem Eduardem, jehož jsme si pořídili navzdory bratrově alergii na psy, která byla silná, ale zřejmě ne silnější než moje kňourání. Eduarda jsem miloval. On mě trpěl. Lásce neporučíte.

Jakmile jsem dospěl dostatečně na to, abych přežil sám (s výjimkou občasných panických telefonátů mamince), začal jsem o psovi znovu uvažovat.

„Hele, mami, já jsem našel v útulku hrozně roztomilého psa. Asi ho zachráním.“

„Mací, nedělej to,“ ozvalo se ze sluchátka. „Je to šílený závazek. Určitě si ho vezme dobrý člověk.“

„Ale je krásný. Pošlu ti fotku.“

„Nedělej to.“

„A mohl bych si ho brát do práce.“

„Nedělej to.“

„Dobře.“

Chápu maminčiny obavy. Ten vtíravý pocit, že něco je špatně, i mě občas nutí zpochybňovat, jestli bych to zvládl.

Na druhou stranu to je s podivem. Mého čtyřiatřicetiletého bratra se u nás doma neustále ptají, jestli už přemýšlí o dětech, přestože mu dodnes maminka pere a žehlí a babička vaří. Já si peru a žehlím a (ve slabých chvílích) vařím sám, ale nedej bože, aby Mací nesl zodpovědnost za jiného živého tvora.

Cením, když někdo zachrání psa. Kamarád Matouš před půl rokem zachránil Lízu, která do té doby žila na ulici někde na Ukrajině. Líza se ve skutečnosti jmenuje Kora, má to napsané v pase, ale Matouš neumí číst azbuku, takže je to Líza. Navíc jí to jméno padne. Jako Líza Doolittlová se za poslední měsíce proměnila z nezvladatelného, divokého pošuka v dostatečně zvladatelného pošuka, z něhož vyzařuje přirozená elegance. Z jejích vybraných způsobů by Špaček omdlel vzrušením.

Často ji hlídám. Rozumíme si. Máme spoustu společného. Je plachá a opatrná. Taky nafrněná, ale umí to skrývat. Láskyplná, ale nenechá se pohladit jen tak od někoho. Má dlouhé hubené nohy a její hlava jako by patřila jinému psovi a omylem ji během údržby v servisu namontovali jí. Extatické nadšení se u ní střídá s existenciálním paralyzujícím strachem, jinak o ní nevíte. Líná. Je líná. Necítí nejmenší potřebu zalíbit se všem nebo dělat to, co ostatní. Neloudí. Nesnáší hluk a dav, má ráda hlazení na bříšku a piškoty.

Nakonec je tak báječná, že si získala i přízeň mé rodiny. Během společné návštěvy rodného města ji maminka oslovovala „ty královno naše“. Večer, když jsme leželi u filmu – Líza natažená mezi námi – se maminka probrala a s vážnou, přeleženou tváří se zeptala: „Mací, nevadí, když se k Líze otočím zády?“

Něco královského na ní je. Ne původem, ale chováním. Určitá vznešenost. Nedivím se, že ji kolegyně přezdívá „hraběnka od popelnic“. 

Lidé se mylně domnívají, že vlastní psa a že ho vychovávají. Je to naopak. Pes vychovává vás. Dá vám režim a učí vás klidu a odpovědnosti. On je možná na vodítku, ale jste to vy, kdo se musí ohnout a sebrat po něm nadílku. A pokud ji nesbíráte, život vám nadělí dvě, do kterých šlápnete, až se vám to bude nejméně hodit, takový je zákon džungle.

Má potíž s lidmi spočívá v tom, že jejich slova a činy od sebe bývají vzdálené jako Severní a Jižní Korea – leží hned vedle sebe, ale představují diametrálně odlišné světy. Proto rád trávím čas s Lízou. Doprovodí vás na brunch, na výstavu klauzur na AVU, do Světozoru na nového Almodóvara i na červené do Dvojky. Moc toho nenamluví, ale svým chováním vám poví všechno.

Víte, co chci teď? Být víc jako Líza. Lidi obecně by měli být víc jako Líza. Nebo na to aspoň aspirovat.