Společnost
Hynek Čermák: O hledání hranic toho, co je pro společnost přijatelné, a co už ne
Natálie Debnárová11. 3. 2024
Silný hlas, jehož sdělení je srozumitelné, i když mluví velmi potichu. Tvář, kterou si okamžitě zapamatujete, i když ji zahlédnete jen letmo. Divadelní, seriálové i filmové postavy, jimž propůjčil své dva výše zmíněné atributy tak věrně, že je až někdy těžké oddělit realitu a pouhou roli. Hynek Čermák v současnosti platí za jednoho z nejvýraznějších herců u nás.
Foto: Petr Kozlík
Hynek Čermák
Zároveň bych jej označila i za jednoho z nejupřímnějších umělců, se kterými jsem kdy vedla rozhovor (a možná právě kvůli té své upřímnosti, která je tak křehká a lehce zneužitelná, dává rozhovorů poskrovnu). Co Hynka Čermáka na jeho práci přitahuje, co mu profese dává a jaké divadlení představení momentálně zkouší? Věděli jste, že jeho další vášní je fotografie ženského aktu?
Jak se máte?
Mám se dobře, děkuju. Každý den hraju v jiném divadle, mám spoustu práce a do toho zkouším novou divadelní hru v Divadle Bez Zábradlí.
Každý herec má jistě nějakou svoji roli, která se mu zaryje pod kůži a je s ní spjat více než s jinými. Co vy?
To asi nemám. Je to moje profese a každá ta moje role ve mně zůstává — a že bych zpětně viděl, že jsem si vybíral nějaké zásadní role, to ne. Pro mě je to čistě práce. Když pracujete 24 hodin denně, s tou postavou logicky žijete. Když se třeba točí film a natáčení trvá delší dobu, třeba tři měsíce v kuse, tak je to fyzicky i psychicky náročné, ale stále je to jen práce.
Vaše herecké začátky se pojí s kladenským divadlem, od roku 2010 vás však lidé pravidelně vídali v Dejvickém divadle, o kterém se mluví jako o úniku… Jak vás Dejvické divadlo zformovalo?
Dejvické divadlo mi dalo jistou svobodu tvorby. Všichni se tam známe, všichni jsme studovali stejnou divadelní fakultu, takže jsem šel mezi svoje staré kolegy z DAMU. Strávil jsem tam třináct let a získal spoustu příležitostí od těch lidí učit se — a oproti ostatním divadelním angažmá to byla svobodná práce. DD má tu výhodu, že představení zde táhnou všichni herci — na rozdíl od jiných divadel, kde to táhnou tři, zatímco ostatní se vezou.
Bez lichotek či zobecňování patříte v současnosti k nejsledovanějším a nejoblíbenějším hercům. Dokážete si vzpomenout, jaké role vás vynesly do povědomí veřejnosti?
Asi rozhodující role byla role policajta Ládi v Hřebejkově Nevinnosti.
Za kterou jste rovnou dostal ocenění...
Ano, vlastně to je pravda. Za tuhle roli jsem dostal Českého lva, s čímž jsem tedy nepočítal. Při té práci na nějaká ocenění člověk nemyslí. Práce vás pohltí, a přitom si zcela nedokážete uvědomit, že děláte něco, za co vás někdo dokáže ocenit. Nicméně Český lev je příjemné ocenění, protože to mimo jiné znamená, že odborná veřejnost vaši práci bere vážně. To je super.
Nastala u vás už doba, kdy si už role vybíráte, anebo máte nějakou vysněnou, o kterou byste se rád ucházel?
To je nesmyslná představa laiků, takhle to vůbec není. Absolvuju úplně stejné konkurzy jako herci, kteří právě vyšli z divadelní fakulty. Konkurz není jenom o tom ukázat, že na to herecky máte, ale režisér potřebuje vidět ty lidi pohromadě, pokud do toho může ještě jako režisér vůbec mluvit.. V dnešní době by možná stačilo zvýšit si o polovinu počet sledujících na sociálních sítích a byl bych obsazovanějším hercem.
Tohle téma se aktuálně týká většiny velkých herců po celém světě, kteří cestou sociálních sítí nejdou, případně jít nechtějí — na rozdíl od těch, kteří tuto platformu berou jako hlavní formu komunikace s fanoušky. Vnímáte to, že nejste na sociálních sítích v úzkém kontaktu se sledujícími, jako handicap?
To asi ne, herectví samo je práce, která je sama o sobě dost viditelná, navíc v zásadě se dělá kvůli něčemu jinému, než „aby vás bylo vidět“.
Ale nemáte pocit, že se poslední dobou tyto dvě věci stírají?
To mám, samozřejmě. S tím ale jako herec bohužel nic neudělám, je to spíš záležitost, do které se řítí tento svět. Neochota naslouchat, neochota si porozumět. My v uvozovkách jako „kulturní pracovníci” máme možnost do dění trochu zasáhnout, ale zas tak velké možnosti to nejsou.
Myslíte, že člověk, který dnes používá „pouze“ svůj hlas, oproti lidem, kteří k vyslovení názoru hojně vsázejí právě na sociální sítě, má šanci uspět?
Dnes prostřednictvím sociálních sítí využívá svůj hlas kdekdo, hlavně ten, kdo by neměl. Dřív to bylo tak, že svůj hlas na veřejnosti mohl použít ten, kdo k tomu měl vzdělání. Takže to vypadá, že nás technologie předběhla. Sociální sítě ničí lidstvo, ještě jsme nezvládli ani Facebook, a už tady máme umělou inteligenci.
V současnosti zkoušíte v Divadle Bez Zábradlí hru s názvem Koza aneb Kdo je Sylvie. Co nám o ni můžete blíže říct a proč jste se pro roli rozhodl?
Je to hra Edwarda Albeeho. Velice kontroverzní hra, která získala Pulitzerovu cenu a hrála se už 300x po celém světě. Je to hra o jednom velkém nedorozumění. Dialog dvou lidí, kteří si nikdy nemůžou porozumět, protože je mezi nimi okolnost, která je naprosto rozdělí. Špičková komedie, kterou, když jsem četl, tak jsem brečel smíchy a zároveň mi bylo špatně od žaludku. Jde totiž o palčivé téma, které jako společnost aktuálně řešíme. Tu hru tu hráli před dvaceti lety Juraj Kukura s Emílií Vašáryovou a dostali za ni oba ocenění, tak uvidíme, jak inscenaci přijme pražská současná společnost. Jestli bude působit stále kontroverzně, protože byla napsaná v době, kdy vrcholila homofobie. A i když to už máme za sebou, jsme moc zvědaví, jestli vůbec divák přijme to, co budeme na jevišti říkat, anebo se zvedne a už nikdy nepřijde a nikdy se nepodívá na Hynka Čermáka a Petru Špalkovou, protože si o nás bude myslet to nejhorší.
Ve hře hlavní postava udržuje milostný poměr s kozou. Před dvaceti lety se bezpochyby jednalo o kontroverzní téma. Myslíte že dnes, v době, kdy inkluzivita bývá součástí dialogu, může taková situace ještě šokovat?
Tahle hra může šokovat, ovšem jen v případě, když to my zahrajeme správně. Ta hra má jedno velké úskalí — dá se hrát jen ten první plán, který zní, že to bude komedie. Ale i ten druhý plán je naprosto zásadní — tím je nedorozumění, hledání hranic, co je přijatelné pro společnost, a co už není. Takže pokud se nám podaří propojit tyhle dvě roviny, nevidím důvod, proč by představení nevtáhlo kohokoliv, kdo se na něj bude dívat. Rozhovor děláme měsíc a půl před premiérou a už teď mám pocit, že nemám šanci tu roli umyslet. Tak specificky to je napsané, ale třeba za měsíc to se mnou bude lepší (smích).
Škatulkování je prokletá, ale poměrně oblíbená lidská disciplína, která zvlášť v herectví platí dvojnásob. Z rolí drsňáků či raplů (doslova) se touto rolí možná malinko vychýlíte, nemyslíte?
Když se podíváte do mé filmografie, je tam z drsňáků Rapl a Gansterka, tím to hasne. Najdete tam komediální role, role dramatické... Všichni vědí, že jsem hrál Rapla, ale málokdoví, že jsem hrál Antonína Dvořáka. Záleží jen na tom, na co se chcete dívat. Natočil jsem výsostně komediální roli v seriálu Vinaři, natočil jsem Zkázu Dejvického Divadla. Zkrátka jsem zahrál více dramatických rolí než ty drsňáky. Asi spíš společnost chce, abych byl tím dršnákem, pravděpodobně za to může asi nějaká mezera na trhu. V Dejvickém divadle jsem hrál dva homosexuály, ted v Karlíně zas roli milovníka v představení The Bodyguard.
I když říkáte, že je vaše role v představení Koza aneb Kdo je Sylvie čistě komediální, na první pohled to divákovi, který si přečte, o čem představení pojednává, možná nepřijde. Vy si zde totiž pokládáte otázku, kterou si na konci hry bude muset položit každý...
Ano, a tím se pozná skutečně dobrá komedie. V každé dobré komedii se hrdina snaží řešit velice vážně svůj problém, jinak bychom se tomu nesmáli, že jo. Tato komedie má velký přesah, dobrý text.
Jak vnímáte svoji postavu? Snažíte se jí porozumět? Dokážete se podívat na svět očima architekta, manžela i otce Martina, který jednoho dne vybočí z životní cesty, až nadmíru dokonalé, k riziku, že bude odvržen společností? Máte pro něj pochopení?
První, co v sobě herec musí najít, je schopnost obhájit tu figuru. Když to teď přeženu: Přestože hrajete Adolfa Hitlera, musíte jako herec pochopit, o co mu šlo, a zaujmout k němu kladný postoj, protože on jistě byl přesvědčen, že dělá to nejlepší na světě, nikoliv to nejhorší. To je princip herecké tvorby. Takže i když se na svět dívám očima Martina, jde také o to, nakolik se mi to všechno jako herci podaří. Pořád plaveme v jakési psychologické pravděpodobnosti a snažíme se ji poskládat dohromady. Začátek zkoušení je přitom to nejtěžší, text přečtete padesátkrát a neustále se snažíte zkoumat všechny psychologické motivy. Zkoumáte, jak ta postava jedná a proč tak jedná, aby se vám to propojilo v tu tragédii, která se stane. A ještě to musí výsostně vycházet z Hynka Čermáka, protože to nejde dělat bokem.
Dokázal byste vy sám kvůli nějaké své vášni vybočit z životní cesty a začít nanovo?
Ano, dokážu si to představit, dokonce mnohokrát v životě jsem to udělal. A vždy to pro mě bylo nejlepší řešení. Když se nyní podívám zpátky, nic bych neudělal jinak. Všem to doporučuju. Ale pozor, chce to jednu věc: odvahu.
V představení hrajete se svým synem Bořivojem. Jak se to stalo? Jedná se o váš první společný projekt, pokud se nemýlím.
V téhle inscenaci je jedna důležitá role — a tu bude hrát můj syn. Jmenuje se Billy. Měli jsme dilema, kdo by ho mohl hrát, aby mi byl trošku podobný, aby to mezi námi fungovalo, aby byl v tom správném věku, a zároveň to byl herec, který to celé nějakým způsobem obsáhne, protože je to velice těžká role. Režisér Ondra Zajíc přišel s tím, jestli by roli nemohl hrát můj syn, který právě dostudoval na konzervatoři v Ostravě a je v angažmá v divadle Mír. Je jako herec poměrně zkušený, navíc prototyp toho, koho má Bořek hrát, takže je na světě velká výzva, což ale úplně nemůžu prozrazovat. Z mladých herců jsme bohužel nedokázali vybrat nikoho lepšího než mého syna, i když jsem věděl, že to je pro mě ta nejhorší varianta. Naštěstí jsme sehnali i alternaci, Matěje, takže to zkouší oba a uvidíme, co se stane. Zatím to jde dle mého názoru velmi dobře.
Jak se vám společně pracuje?
Je to strašně těžké, protože řešíte i jiné věci, než byste řešila s kolegou. Já tam vidím svého vlastního syna, jak se trápí, vím, jak mu poradit, ale od toho tam nejsem, musí si na to přijít sám.
Takže mu neradíte?
Ne. Víte co, já mám sám se sebou co dělat, takže nemám ani kapacitu někomu radit, navíc bych mu mohl poradit špatně. Naštěstí máme dobrého režiséra.
Dostal jste během studií nějakou dobrou radu, které se doteď držíte a kterou byste dal i svému synovi?
Takovou otázku jsem si nikdy nepoložil, popřemýšlím. Ale vlastně jo. Luděk Munzar mi jednou řekl: „Hynku, je to jenom divadlo,“ pak jsme si o tom ještě chvíli povídali, samozřejmě. Ale je fakt, že tahle věta ve mně zůstala, a vždy si na ni vzpomenu, když při své práci příliš trpím.
Byl by to býval hezký závěr rozhovoru, ale nedá mi to ještě nezeptat. Věnujete se fotografii, máte výstavy: Co od vás a kde můžeme vidět?
Před měsícem jsem měl vernisáž v Klánovicích a stále ještě tam ta výstava běží. Je to jednoduché: Fotím nahé holky. Do Teplic jsem před třemi lety přivezl výstavu, která se jmenuje U přerodu. Jde o 130 obrazů, velikost 90 x 60 cm, a sklidila veliký úspěch. Do té galerie se přišlo podívat za měsíc 3500 lidí, takže tam měli větší návštěvnost než za posledních deset let.
Jak jste v sobě tuto vášeň objevil?
Už se mě drží patnáct nebo dvacet let. Sotva jsem začal vnímat ženy, uvědomoval jsem si, že bych je taky rád fotil, ale nikdy jsem neměl čas do toho proniknout. Nakonec jsem se odhodlal, koupil si konečně foťák a začal jsem.
Jak si na focení dokážete udělat čas i přes pracovní vytížení?
Focení se věnuju hlavně v létě nebo když nezkouším. Teď právě chystám novou sérii a ono to není tak jednoduché — musíte vybrat ty správné modelky, jenže najít je není jen tak, produkčně je dát dohromady... Je to na jednu stranu odpočinek, kdy zapínáte jinou hemisféru mozku, protože u focení využíváte spoustu technologických dovedností, nejenom těch uměleckých. A to je vlastně důvod, proč jsou mé modelky většinou profesí herečky. Nejlépe se mi s nimi totiž komunikuje, je to jako práce režiséra s hercem. Navíc stud v herecké branži se bere jinak, nahotu tu nikdo neřeší. O to je ta práce příjemnější.
Jsou vaše výstavy prodejní?
Už léta chodí výtěžek z mých obrázků na účet Bellis, který podporuje mladé ženy s rakovinou prsu. Byl jsem i jako jejich podpora na módní přehlídce, kterou organizovaly. Obdivuji je. Z těch holek čiší sexualita, jsou plné energie, a chtěl bych je někdy nafotit. Ale není to jen tak, vyfotit je takovým způsobem, aby to nebylo determinující. Ještě jsem nedostal ten správný nápad — a o to víc mě to mrzí, že některé z těch, co se mnou chtěly fotit, už nejsou mezi námi.
Vogue
Doporučuje
Společnost
Eleanor Roosevelt: První dáma, která nabídla ženám kariérní život
Romana Schützová21. 11. 2024
Umění
Výstava, která propojuje sklo, fotografii na pomezí snu a skutečnosti i užité umění
tým VOGUE20. 11. 2024
Vogue Leaders