Charlie a derby mladé, krásné, opilé

Začala jsem chodit na dostihy. Prostředí kolem koní mi bylo odmala nejbližší. Zatímco se moje spolužačky ve třinácti prepubertálně tetelily nad bravíčkem a prvními push-up podprsenkami, já jsem se s nejhlubší a čistou dětskou láskou zabývala jezdectvím, vybírala barvu deky pro svého koně a materiál na rajtky, čímž jsem doháněla rodiče v jezdeckých obchodech k čirému šílenství. Koně nejsou levný koníček. Zvlášť pokud jste dospívající holčička a kvůli všem kýčovitým románům, které jste přečetla, máte nutkání skládat zkoušky na zavodní licence a prožívat knižní příběhy. Jako ten dnešní.

S věkem a vývojem mojí hudební tvorby se má láska ke koním transformuje do různých forem a projevů. Kvůli téhle obsesi jsem jeden čas dokonce upřednostňovala fashion značky, které měly nebo mají s koňmi nějakou spojitost, třeba Gucci, která se nechala jezdeckým sportem inspirovat třeba v designu kabelek. Taky myslím, že v tomhle sportu – vášni, životním stylu, říkejte tomu, jak chcete – je tahle fancy a glamour esence luxusu velmi zřejmá. Proto mi taky přijde víc než adekvátní používat jezdeckou symboliku v rámci rapu. Rapeři pořád mluví o drahých autech, fashion a investicích. Říká se to mu flex – flexit – dávat na odiv svoje bohatství. Dostihové prostředí je na flex jako dělané. 

Byla to další z dostihových nedělí, kdy bolestné vstávání po víkendovém večírku nabývá na smyslu a snesitelnosti díky vidině pro mě velmi dojemného prostředí závodiště ve společnosti docela sexy kamaráda a jeho příbuzných, kteří jsou součástí dostihového sportu a světa koní. Lidi od koní jsou ostří, od rány, upřímní a živelní. A přesně takový je i můj kamarád Charlie. Mladší než já, menší, podsaditý kluk s pronikavýma zelenýma očima a nazrzlými vlasy, jejichž vlny mu čas od času padají do očí. Absolutely not my type. Ale okouzlující energie, se kterou se suverénně prochází od sázkových kanceláři k paddocku se skleničkou šampaňského, v kožených kotníkovych perkách a all-black fitu, mu dává jakési zvláštní kouzlo, kterého jsem si všimla až tentokrát na závodišti. Do té doby jsem ho vnímala spíš jako kamaráda kamarádů, se kterými chci spolupracovat na nějakém umění. Ale ten den, ten outfit, vlasy a jeho zájem o koně můj pohled na tohoto mladého muže záhadně změnily… Uf. Tolik o vlivu vizáže na dostizích na srdce holek od koní.

Na dostihy je odjakživa nepsaný dresscode, tak nějak stanovený již od počátku 18. století, kdy v Anglii vznikl první jockey club. Dresscode pro běžné návštěvníky není povinný, ale podle mého je víc než vhodné ho dodržovat. Společenský oděv nebo představu outfitu jak k nedělnímu obědu ze starých filmů není bohužel česká nátura některých návštěvníků absolutně s to respektovat. Nicméně tentokrát to bylo jiné, jelikož se konalo derby – největší dostihová událost sezony. Uf, lidi vypadali celkem dobře. Většina publika si vzala šaty, obleky, podpatky a klobouky. Při normálních dostihových nedělích je totiž možné vidět mezi outfity ledacos – klasičtí dostihoví návštěvníci, tzn. rodinky s odporným stylingem typu šortky s palmami, sandály, nevkusné letní umělé slaměné klobouky, polyesterové šaty těsně pod kolena a děti v tričku s posledním motivem ze superhrdinské pohádky Disney, teplákové soupravy, crocsy nebo zkrátka vše, co si lze představit pod případem pro módní policii. Společnost na derby má naštěstí tendenci obléct se o úroveň lépe. Bez palem, sandálů nebo superhrdinů.

Já jsem na sobě měla svoje oblíbené bílé šaty nad kolena ze sekáče v Budapešti, s dlouhými rukávy a velmi chic střihem, s výstřihem k pasu, v nichž mám prsa neexistující konfekční velikosti A-. Bylo mi horko, ale pro krásu člověk musí někdy trpět. Nejsem přílišnou zastánkyní radikální body positivity. Ať se na mě prosím nikdo nezlobí, ale nebudu nikomu v hot summer estetice ukazovat něco navíc. Téma hubnuti mám jako celoživotní boj.

Bylo mi horko a trochu blbě. Koně ve mně vždy vyvolávají hodně silné emoce a moje psychika je tím pádem daleko náchylnější k silným ups and downs. Jsem tam zkrátka hodně romantická – a ten den jsem pravděpodobně měla PMS, takže jsem byla romantická a hodně labilní.

Ve vzduchu visela slavnostní atmosféra, vůně koní a šampaňské, co rychle stoupá do hlavy. Charlie měl ten den zvláštní pronikavý pohled, který mě bavilo jemně provokovat. Byla to příjemná sexy tenze, na závodišti podpořená i pár pěknými výhrami, které se nám v sázkové kanceláři podařily. Jak vystřižené z knih, co jsem ve své equi-pubertě četla. Ze všech těch knižních edic Ponyclub o plnokrevnících a čtrnáctiletých holkách, co se o ně starají, a pak se tak slightly zamilují do kolemjdoucích žokejů. Sladké, kýčovité a romantické.

Při posledním dostihu jsme se při obchůzce areálu s Charliem dostali do full VIP zóny, předstírali jsme, že jsme mladá úspěšná dvojice vlastnící jednoho z favoritů. Fake it till u make it attitude a hezký look většinou funguje. Ve VIP zóně bylo přístupné neomezené množství alkoholu, a nějak se tak stalo, že jsme si dali pár skleniček, pár panáků a začínalo mi čím dál víc být příjemné stát blíž a blíž. Mladí, krásní majitelé, oh god, that’s what I need. A přesně v moment, kdy koně probíhali cílovou rovinkou a plná tribuna lidí vestoje křičela jako o život, jsme se začali líbat.

Kdyby to byl film pro teenagery, představte si dynamickou kameru, rychlé střihy na řvoucí dav lidí a následný slow-motion záběr jen na nás dva. On mě chytí za pas, přitiskne mě k sobě, do vlasů se mi opře vánek a upustím skleničku se šampaňským – nebo tak něco.

Jelikož disponuji poměrně bujnou fantazií a schopností vytvářet imaginární scénáře, můžu s klidem říct, že jsem na tento okamžik čekala celých 26 let. A stál za to.

Z prvního polibku s atmosférou vítězství jsme tenhle dlouho očekávaný moment pak protáhli na už vylidněnou tribunu. Seděla jsem na něm, ruce v těch krásných vlnitých vlasech a on mě hladil na nohou a držel – a nevím, jestli kdyby nepřišel někdo z jeho příbuzných s připomínkou, že se areál zavírá, by se tenhle filmový moment nepřehoupl do filmu pro jinou věkovou kategorii. Ehm. Největší událost sezony mírně změnila to, jak vnímám dostihové neděle.

S napětím jsem pak očekávala každou další neděli, kdy se budeme opět moci sejít na závodišti, dát si skleničku a znovu prožívat tuhle příjemnou tenzi. Při sázení bych v hlavě počítala kurz na možnost další líbačky. Sex na tribuně jako hlavní cena. Haha, moje zvrácená mysl dokáže pěkné věci.

Bohužel mou fantazií tato krátká lovestory končí. Opilí lidé se líbají denně jen tak a denně jsou z toho některé holky očarované, zatímco kluci, nevím z jakého důvodu, se stáhnou zpátky. Myslela jsem si, že v určitém věku už tyto emoce člověk dokáže zpracovat racionálně, jenže racionální zpracování emocí sounds like an oxymoron.

Párkrát jsme se viděli i jinde, párkrát se opilí znova líbali, nicméně na dostihy jsme už nikdy nešli. Charlie zkrátka nebude favoritem sezony. Derby už ale navždy zůstane krásné, mladé a opilé.