Jak překonat vyhoření a naučit se znovu pracovat s radostí

Když před pár lety covidová pandemie ochromila svět, spousta z nás začala přehodnocovat způsob, jakým přistupuje k pracovním povinnostem: Kolik času jim věnuje a jak moc si je nechá zasahovat do osobního života. V souvislosti s tím se objevil také pojem quiet quitting. Vykládání jeho významu se různí a občas bývá spojován nebo přímo zaměňován se syndromem vyhoření. Tak to ale úplně není. „Pojem quiet quitting se ustálil jako název pro moment, kdy se v práci z různých důvodů už necítíme tak dobře jako dřív nebo jak bychom si přáli. Souvisí především s termínem work life balance, který nás učí, že mezi prací a soukromým životem by měla existovat hranice. Ta je pro každého z nás jiná, její poselství je ale jasné: Práce by neměla narušovat náš prostor pro odpočinek, dobíjení energie a pro vztahy. Když tuto hranici nemáme jasně nastavenou, po čase můžeme začít být v práci apatičtí k tomu, co se děje. Obecně se pak od ní trochu odpojujeme a nevyužíváme svůj potenciál,“ vysvětluje Barbora Pšenicová, terapeutka a ředitelka neziskové organizace Nevypusť duši, a dodává že quiet quitting může mít i pozitivní vliv právě v tom, že nám pomůže si zmiňované hranice jasněji vytyčit.

Syndrom vyhoření oproti tomu představuje závažný psychický stav, který musí vždy diagnostikovat lékař. „Dotyčný*á zažívá pocity vyčerpání, apatii, nechuť k věcem a k sociálnímu kontaktu, mohou se objevit také zažívací problémy, bolesti hlavy nebo problémy se spánkem či pamětí, případně přibírání nebo naopak hubnutí,“ vypočítává Pšenicová typické symptomy. Je to reakce na dlouhodobý, chronický stres, kdy organismus přestane využívat mechanismy, které mu stres pomáhají odbourávat. Vyhoření v pracovní oblasti se proto často týká profesí, v nichž jsou kladeny vysoké nároky na výkon nebo kde na člověku leží velká zodpovědnost, může být ale také důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a realitou.

Pokud máte pocit, že vás práce doposud bavila, ale vaše pracovní nasazení klesá, nemáte chuť podílet se na nových projektech a do kanceláře chodíte s tím, abyste splnili to nejnutnější, je potřeba položit si několik otázek – ta úplně první zní, jestli vám to opravdu vadí. Je pro vás skutečně důležité dělat v práci věci navíc? Chce to po vás vůbec někdo? Pokud v tomto momentě dojdete k tomu, že vám ztráta elánu a kreativity překáží, že to takto nechcete a že vám nadšení pro práci chybí, následuje další analýza. 

Zeptejte se sami sebe, odkdy se vám to děje. Co jste zažili, že se to děje? Co přesně vám na stávající situaci vadí, jak byste si to přáli změnit a co je pro vás ideální stav? Jen tak se můžete v situaci zorientovat a začít hledat cesty, jak z ní ven. Třeba zjistíte, že jste jen unavení, protože jste nárazově řešili nadměrné množství pracovních úkolů – s tím by vám měl pomoci odpočinek, například ve formě dovolené. Nebo přijdete na to, že trpíte syndromem přetížení a je nutné změnit některá dosavadní nastavení, například vypustit některé projekty nebo do nich přibrat další kolegy a mezi ně pak rovnoměrněji rozložit jednotlivé pracovní úkoly. A samozřejmě také můžete přijít na to, že ve své stávající práci už nadále setrvávat nechcete.

Jestli se vám zdá, že se o vás pokouší přímo vyhoření nebo jím již procházíte, ze všeho nejdřív je dobré si uvědomit, že nic není ztraceno a situace není beznadějná. „Tento stav se dá překonat, musíte k němu ale přistupovat jako k jakékoliv jiné nemoci a neočekávat, že zlepšení přijde okamžitě. Proces zotavení je u každého jinak dlouhý a vyžaduje různé přístupy, vedle času také všímavost. Všímejte si, co vám dělá dobře a co ne, a návrat do pracovního světa si nastavte tak, aby vám jeho podoba vyhovovala lépe než dřív a nesváděla vás k zapadnutí do starých kolejí, jež vás k vyhoření primárně přivedly,” radí Pšenicová. 

Nejlepší pomocí nicméně zůstává prevence. Je ale potřeba dodat, že umět si včas uvědomit, že mi něco nevyhovuje nebo přímo škodí, je jen jedna strana mince. Tou druhou pak jsou struktury, které osobně příliš ovlivnit nemůžeme. „Ve své soukromé praxi se setkávám s tím, že řada lidí není v práci spokojena ne kvůli samotné náplni práce, ale pro špatnou firemní kulturu. Konkurenční prostředí, tlak na výkon nebo třeba firemní hodnoty, se kterými se osobně neztotožňuji, to vše má vliv na to, jak se v práci cítíme, a může být živnou půdou pro vyhoření,“ říká odbornice. Pokud je situace dlouhodobě špatná a nekomfortní nejen pro nás, ale i pro ostatní kolegy, je nezbytné do ozdravného procesu zapojit i vedení. 

„Stále více firem se na zlepšování firemní kultury soustředí, zároveň jde ale často spíš o jednorázové akce než o systémovou preventivní práci. Náš průzkum mezi 1000 respondenty*kami ukázal, že 65,5 % z nich o duševním zdraví nemluví nebo je pro ně těžké o něm začít mluvit,” uvádí Pšenicová. Ke zlepšení mohou přispět i zdánlivé drobnosti, které ale nejsou samozřejmostí všude. Začněte tím, že zhodnotíte samotný prostor, kde pracujete. Jak na vás působí? Má zaměstnanec dostatek prostoru na práci? Máte k dispozici kuchyň, kávovar, automat na vodu, případně nějakou relaxační zónu? Co společenské akce? Jezdíte na teambuildingy? Když někdo z kolegů slaví narozeniny, vyhradíte si v pracovní době půlhodinku na dort a symbolický přípitek, nebo je to problém?

„Způsobů, jak může vedení společnosti zlepšit firemní kulturu, je celá řada. Těmi nejefektivnějšími bývají ty, o něž si řeknou sami zaměstnanci, proto je důležité o tom s nimi mluvit. Z našeho průzkumu vyplývá, že respondenti*ky by nejvíce ocenili více možného volna, od navýšení počtu dní dovolené přes sick days až po sabatikl nebo čtyřdenní pracovní týden. Zvyšuje se také poptávka po individuálních konzultacích s odborníky a odbornicemi na téma duševní zdraví,“ uzavírá Pšenicová.