Odbornice na domorodé právo o odkazu předků i síle budoucích generací

Neutuchající boj původních obyvatel na území USA a Kanady za ochranu jejich tradičního teritoria i způsobu života je pro Čechy a Slováky poněkud vzdálený, známý spíše z filmů a seriálů. Touha udržet naživu odkaz předků a žít dobrým životem v souladu s přirozeným řádem věcí nás ale na niterné úrovni spojuje. Cheryl Maloney je aktivistka z kmene Mikmaků a odbornice na domorodé právo. Je bývalou národní environmentální koordinátorkou Asociace domorodých žen Kanady a bývalou předsedkyní Asociace domorodých žen Nového Skotska, kde vedla účast organizace na vyšetřování pohřešovaných a zavražděných domorodých žen. Působila také jako profesorka politických věd na Cape Breton University, kde vyučovala sociální spravedlnost a mikmakská studia. Zapojila se do řady frontových bojů za sebeurčení Mikmaků, včetně odporu proti Alton Gas a ochrany samosprávného rybolovu Sipekne'katik.

Maloney bude zároveň jednou z hostek letošního ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava: vystoupí v rámci platformy Inspirační fórum, které proběhne v rámci MFDF ve dnech 23. října až 3. listopadu 2024. V rozhovoru pro Vogue CS nastínila, o čem bude v Jihlavě mluvit a přiblížila, jakým problémům lidé z kmene Mikmaků čelí.

Jako dítě jsem si neuvědomovala, že mimo rezervaci existuje jiný svět. Měli jsme jednu polní cestu, obecní vodní pumpu a místo hřistě byl les. Můj prastrýc Lonzo představoval jednoho z posledních Mikmaků žijících mimo rezervaci, byl to veterán, který se po válce přestěhoval hluboko do lesů, a žil tak podobně jako naši předci. Když jsme ho chtěli navštívit, museli jsme se za ním na lodi nebo se vydat na pěší túru. Žil u krásného potoka: vybavuji si, jak přímo z něj plnil konvici na čaj, když dorazila návštěva. Živil se výrobou košů a násad seker, a i když žil stranou dění, chodilo za ním hodně lidí. Dodnes si pamatuji hobliny jasanu rozházené na udusané lesní půdě kolem jeho chaty. Až v dospělosti jsem pochopila, že Lonzo byl jedním z posledních Mikmaků, kteří skutečně znali les. Znal mikmacký název každého stromu i stébla trávy v lese a přesně věděl, jak je využít. Jeho znalosti léčivek byly zachyceny v mikmakské lékařské knize, o jejíž existenci jsem se dozvěděla až na univerzitě. Když jsem se začala angažovat v zastavení projektu Alton Gas, který plánoval vypouštět solný roztok do řeky Shubenacadie a skladovat frakovaný plyn v podzemních jeskyních v Novém Skotsku, začala jsem chápat propojení našeho jazyka se zemí a vodou. Tehdy jsem dokonce ani nevěděla, že Alton Gas měl zasáhnout přímo místa, na nichž můj pradědeček a jeho bratr Alonzo pokládali pasti. Naše spojení s půdou, jazykem a našimi předky je duchovním a kulturním darem, ale přináší také odpovědnost: k půdě, vodě, ale také vůči minulým i budoucím generacím.

Strom Shubenacadie, velký červený dub, který padl během hurikánu Fiona, byl ikonickým a nejfotografovanějším stromem ve východní Kanadě. Stál na travnatém poli u řeky Shubenacadie a symbolizoval domov pro většinu obyvatel Nového Skotska, kteří cestovali po dálnici 102. Mnozí se tu zastavovali nejen kvůli fotografiím, ale také aby si užili piknik, požádali někoho o ruku nebo tu rozsypali popel svých milovaných. Pro mě osobně byl strom Shubie symbolem posvátných ohnivých tyčí tvořících teepee mého zesnulého vnuka Tyrena. Bohužel i tyto posvátné tyče podlehly hurikánu Fiona, stejně jako Shubie. Ztráta tak důležitého a velkého stromu byla znát po celé Atlantické Kanadě. 

Některé sazenice napadli ptáci a veverky. Chtěla jsem dohlížet na jejich zotavování, ale s pětadvaceti sazenicemi s neustále rostoucími novými listy bylo těžké to sledovat. Stromky jsem pojmenovala z rozmaru; některé z nich pojmenovala moje vnoučata, jiné získaly jména po mikmackých ikonách. Například Sagamow v mikmačtině znamená náčelník, a tak jsem jeden strom takto pojmenovala podle svého otce, který jako náčelník sloužil čtyři desetiletí. Bill a Sadie se jmenují po dvou lidech, které jsem znala jako dítě: pamatuji si, že „starý Bill Paul“ štípal dřevo až do svých devadesáti let a jeho žena Sadie byla úžasná zahradnice. Některá jména jsou jednoduše zábavná: moje vnoučata mají Elsu a Olafa z pohádky Ledové království, přičemž Olaf zakořenil, ale Elsa ne.
Mám také strom jménem Freyah, získal ho po vikingské bohyni. Je umístěn nedaleko řeky Shubenacadie, kousek za bývalou rezidenční školou, a daří se mu skvěle. Rezidenční školy pro původní obyvatele byly nástrojem kolonialismu: byly do nich umisťovány děti původních obyvatel vytržené z náručí svých rodin, aby je tady převychovali. Je to smutná kapitola kanadské historie i historie domorodých národů. Malá Freyah tak stojí na počest dětí, které se dostaly ven a přežily; například moje matka byla jedním z dětí, které v rezidenční škole vyrůstaly během let potravinových experimentů. A konečně, můj pamětní strom je pojmenován po zpěvačce Peggy Lee, protože její píseň Is That All There Is se pro mě během několika těžkých let stala hymnou odolnosti. Ztráta vnuka pro mě byla nesmírně obtížná, ale pěstování nových stromků vzešlých z toho nejoblíbenějšího v Novém Skotsku bylo cestou uzdravení. Umožnilo mi to podělit se o radost ze záchrany malého kousku historie Nového Skotska, který hraje důležitou roli v kolektivním příběhu o životě, ztrátě a zotavení.

Teď v září jsou to přesně dva roky od pádu stromu a sběru žaludů. Během té doby jsem se začala dívat na svět pomyslnýma očima tři sta let starého stromu a přemýšlet o tom, čeho všeho byl tichým svědkem. Díky tomu celý projekt narostl do mnohem větších rozměrů, než jsem si původně představovala. Tři sta let života stromu bylo také tři sta let historie v Mikmaků. Život mých lidí před kolonizací vypadal úplně jinak, než jak vypadá dnes. Začala jsem malovat, abych knihu o Shubiem mohla doplnit vlastními ilustracemi. Nejprve jsem malovala červené duby, ale mé obrazy se brzy začaly stávat něčím víc: začaly zobrazovat společnou historii Nového Skotska a Mikmaků, jejímž symbolem se stala láska k jednomu stromu. Zcela jsem se do toho ponořila, a kniha se pomalu stává příběhem o odolnosti a usmíření Mikmaků s novými obyvateli Nového Skotska.

Mikmakové byli zkušení válečníci a znalosti o své domovině využili k zahájení válečného tažení proti okupantům. Kmen Mikmaků proto nebyl nikdy podroben; podepsali jsme smlouvy s Brity, na počátku 16. století vyjednali papežské buly s Římem a podepsali první mezinárodní smlouvu uznávající Spojené státy americké jako nezávislý stát. Současná situace Mikmaků je ale náročná. Navzdory přísným mezinárodním a domácím zákonům a ochranám nadále trpíme nejvyšší mírou dětské chudoby v zemi. Naše ženy a muži se pohřešují a jsou vražděni častěji než ženy a muži z kterékoliv jiné demografické skupiny v Kanadě. Přesto Kanada a Nové Skotsko vytvořily předpisy a zákony, které v podstatě vytvářejí nezákonné obchodní embargo tím, že kriminalizují prodej humrů, na nějž ale máme právo podle původních dohod. Moje komunita Sipeknekatik zahájila rybolov na základě dohody s vlastními samosprávnými orgány, přesto stále trpíme násilím ze strany kolegů rybářů, státními zásahy i neschopností ochránit muže, ženy a děti Mikmaků spolu se systémovou kriminalizací: vysoké procento zdravých mužů, žen i mládeže bylo obviněno z uplatňování svých domorodých práv vyplývajících z původních smluv, zatímco nám ničí lodě, výstroj i vozidla. Navzdory všem pokusům popřít naše práva se ale nevzdáváme a neúnavně bráníme naše území. Je to dědictví, do kterého jsme se narodili – pochodeň přenášená z generace na generaci.