Zelená Praha roste pomalu. Parkování má ve veřejném prostoru prioritu

Karolína Barič: Rethink Architecture se věnuje vzdělávání v udržitelnosti v architektuře. Primárně cílíme na architekty, developery a investory – snažíme se jim ukazovat, jak budovy stavět, rekonstruovat a provozovat tak, aby byly přívětivější k lidem, kteří v nich žijí, i šetrnější k životnímu prostředí, protože stavebnictví má na životní prostředí obrovský dopad. Už v rámci našich předchozích pracovních angažmá jsme se do konkrétních projektů obě s Katkou snažily téma udržitelnosti implementovat. Organizaci Rethink Architecture jsme založily proto, že jsme chtěly naše know how šířit mezi další developery a architekty. Nejprve jsme začaly organizovat přednášky v CAMPu, které fungují dodnes, a na to se pak nabalovaly další aktivity.

Kateřina Eklová: Ano. Vnímaly jsme, že v České republice působí jen pár pionýrů, kteří se snaží stavět udržitelně. Přišlo nám, že je potřeba zaměřit se na téma plošně. Například ještě nedávno nikdo nevěděl, že budovy mají na svědomí dokonce až 37 % emisí CO, nemluvilo se o tom, jaký reálný dopad mají na znečištění prostředí. Chtěly jsme fakta začít šířit primárně mezi odbornou, a posléze i laickou veřejnost.

KB: Budovy jsou hodnocené v různých oblastech a v každé z nich mohou různě splňovat parametry. Ať už je to energetická náročnost, použité stavební materiály, způsob, jak budova hospodaří s vodou, jak je navržená zeleň na ní a kolem ní nebo třeba i jak působí na své uživatele. Některé budovy nemají kvalitní vnitřní prostředí, chybí v nich dostatek světla či čerstvého vzduchu. Obecně platí, že udržitelnost má tři pilíře – environmentální, sociální a ekonomický. Aby budova byla udržitelná, měla by si z hlediska všech třech pilířů stát dobře.
KE: Dokonalá udržitelná budova neexistuje. Vždy se dá něco vylepšit, ale z různých důvodů to nejde. Například proto, že by úprava byla moc drahá, a pak už by to nebylo ekonomické. Proto je důležité jednotlivé pilíře dobře vybalancovat, zároveň ale na žádný nezapomínat. Společenská diskuze aktuálně hodně řeší environmentální aspekt staveb a trochu do pozadí odsunula ten sociální. Určitě je ale důležité řešit nejen to, jaký pocit z budovy mají její uživatelé, ale také jaký má dopad na komunitu ve svém okolí, co jí přináší nebo jí naopak bere.

KE: Vytvořily jsme Checklist udržitelné architektury, což je dokument, ve kterém shrnujeme základní body udržitelné architektury, to znamená právě používané materiály nebo energetickou náročnost. Pokud chci stavět udržitelně například rodinný dům, je dobré vhodně zvolit jeho velikost i lokalitu a předně zvážit, jestli opravdu musím stavět nový dům, nebo můžu nějaký zrekonstruovat, což je určitě environmentálně citlivější varianta. Zároveň aktuálně připravujeme e-book v rámci našeho projektu Rethink Living, který se zabývá přímo udržitelnou rekonstrukcí bytu. Spoustu těchto parametrů nicméně lze aplikovat i na přestavbu rodinného domu.

KB: V menším měřítku to určitě je náročnější, ale není to nemožné. Můžeme rekonstruovat už existující povrchy, na výmalbu používat barvy bez toxických složek, místo nového nábytku pořizovat repasovaný. Druhá věc je, že v rámci bytového domu můžeme iniciovat diskuzi s ostatními majiteli bytů a společně probrat možnosti, jak by se dala udržitelnější udělat celá budova či společné prostory.

KE: Tepelný ostrov vzniká tak, že je daná oblast hojně zastavěna budovami, které v sobě akumulují teplo. Stejně tak jej akumulují zpevněné povrchy okolo – chodníky, silnice, typicky parkoviště. Tam, kde není stín, kde není vegetace, v létě vzniká tepelný ostrov. Stovky let se města stavěla bez ohledu na změnu klimatu, protože to nebylo aktuální téma, a je velmi náročné teď od základů měnit způsob, jakým města dlouhodobě fungují.

KE: Chci Prahu pochválit, protože si je problému vědoma a snaží se ho řešit. Potíž je v tom, že to trvá dlouho. Řešení jsou známá: patří mezi ně třeba výsadba stromů v ulicích, výsadba popínavých rostlin na fasády domů, zmenšování asfaltových povrchů a jejich nahrazování například zatravňovací dlažbou, na které mohou parkovat auta, dále střechy ze světlého materiálu, který světlo nepohlcuje, ale odráží. Konkrétně v Praze nicméně řada těchto řešení naráží na spoustu překážek. V první řadě jsou ulice plné parkovacích stání, takže je obtížné vysazovat nové stromy. A když už se strom vysadí, může se stát, že v městském prostředí nepřežije. Další obtíží je, že velká část města je památkové chráněna. V těchto oblastech není všude možné vysazovat stromy a efektivně zazeleňovat historické budovy. Možná je ale čas bavit se o tom, zda se změnou klimatu neproměnit i způsob, jakým města využíváme a jak o jejich využívání přemýšlíme. Stejně jako jsme si zvykli, že v historických centrech máme auta, bychom si nyní mohli zvyknout, že v historických centrech máme stromy.

KB: Já jen dodám, že by velmi pomohlo také lépe chránit již vzrostlé stromy – například je nekácet kvůli nové výstavbě.

KE: Lídrem v adaptaci je Vídeň, ale týká se to hlavně nové výstavby, v historickém centru stromy také nemají. Napadá mě ale město Vitoria-Gasteiz na severu Španělska: Skvěle se jim tam daří dostávat zeleň do historického centra pomocí zelených koridorů, navíc celé město obehnali zeleným prstencem. Jde o důkaz, že je možné město zazeleňovat a ještě to dobře vypadá.

KE: Já s Gehlem souhlasím. Nikdo to nepřizná nahlas, ale vystihl to velmi dobře. Politické priority jsou jasné, stačí se podívat na cenu parkovacího stání v pražské modré zóně, které na rok činí dvanáct set korun. Je to neuvěřitelně málo. Kdybych si za dvanáct stovek na rok chtěla ve městě pronajmout kus veřejného prostoru ve velikosti parkovacího stání a udělat si tam zahrádku pro dítě, nikdo by mi to nepovolil. Parkování zkrátka má ve veřejném prostoru prioritu – ať už z důvodu norem, které to vyžadují, nebo z důvodu politické vůle. Když někdo prohlásí, že chce parkovací místa rušit nebo zvyšovat jejich cenu, okamžitě se zvedne obrovská vlna hlasů, které jsou proti. Respektuji, že někdo parkovací místo potřebuje, ale mrzí mě, že tyto hlasy jsou slyšet nejvíc. Pohled těch, kdo parkování zas tolik nepotřebují a naopak by ve městě užili více bezpečného prostoru pro hru nebo třeba jenom chůzi dětí, v nich bohužel často zaniká.

KB: Já zase hodně vnímám, jak na úkor aut v Praze trpí cyklodoprava. Dva roky jsem žila v Holandsku a jsem vášnivá cyklistka, ale přiznám se, že v Praze se občas bojím jezdit i po vyznačených cyklostezkách. Chybí tu ucelená koncepce. Pokud chceme podporovat udržitelné typy dopravy, musíme to změnit, protože na tento konkrétní nejsme vůbec připraveni.

KE: V každém projektu jsou dobré udržitelné nápady, ale samozřejmě také věci, které jsou špatně. Co se týče například revitalizace Václavského náměstí, my jsme rádi, že k ní konečně dochází, oceňujeme návrat tramvajové dopravy, ale zase nám chybí zelené plochy a stromy, což může místní tepelný ostrov oproti současnému stavu ještě zhoršit, což není žádoucí. U projektu přestavby hlavního nádraží musím vyzdvihnout velmi dobré zadání, ve kterém byl na udržitelné prvky kladen důraz. Jsem ale smutná z toho, že vítězný tým si jej interpretoval tak, že může významnou část stávající budovy zbourat. Je mi to líto, nejde o udržitelné řešení a budova, která už stojí, by se dala opravit. Mohu ale ocenit zpracování okolního parku.

KB: U projektu Vltavské filharmonie je ze strany investora velký tlak na udržitelnost, budova dokonce cílí na certifikaci LEED, musí ale dělat kompromisy vycházející například z toho, jak je budova navržená – je prosklená, což má dopad na její energetickou efektivitu. Na druhou stranu i díky veřejné diskuzi už v projektu byly zohledněny některé připomínky, například ty týkající se opět nedostatku zeleně.

KE: Biodiverzita znamená rozmanitost živočichů a rostlin. Rozmanitost porostu má řadu pozitivních dopadů. Když nemáme všude anglický trávník, ale i vyšší rostliny, luční porost, trvalky nebo keře, tyto rostliny pak zadržují více vody, a tím pádem lépe ochlazují okolí a poskytují úkryt živočichům. My ve městě potřebujeme hmyz, potřebujeme žížaly i obojživelníky, i když už jsme na ně trochu zapomněli. Jejich přítomnost samozřejmě nemusí být vždy příjemná, ale biodiverzita je nezbytná pro zachování rovnováhy ekosystému. Proto se v rámci týmu Rethink Architecture tolik snažíme prosazovat návrat vegetace do města.

KB: Může tomu napomoci například výsadba lokálních rostlin, zároveň ale můžeme začít přemýšlet o tom, jaké rostliny už teď vysazovat, aby v budoucnu byly schopné se dobře adaptovat na změny klimatu a přežily v něm. Je to také o práci s vodou; modely ukazují, že v budoucnu nás čeká více přívalových dešťů, i to je nutné vzít v potaz a vymyslet, jak srážkovou vodu zadržovat a využívat..

KE: Nějakou dobu jsem pracovala v marketingu developerské společnosti a tento problém nevnímám jako příliš velký. Myslím, že to není o klasickém greenwashingu, kdy by někdo tvrdil, že dělá něco, co nedělá, ale spíš o tom, co kdo komunikuje a nekomunikuje. Není v zájmu developerských firem informovat, kolik materiálu spotřebovala jejich budova nebo jakou má uhlíkovou stopu. Proto existujeme my: Protože si můžeme dovolit to říkat. Zároveň ale chápeme, proč třeba ani stát otevřeně neříká, co všechno z hlediska spotřeby a dopadů na prostředí obnáší postavit dálnici. A zároveň si uvědomujeme, že není povinností firem toto říkat. Naštěstí přichází povinnost ESG reportingu, která postupně menší i velké firmy donutí, aby dopady své činnosti na životní prostředí veřejně reportovaly. Cokoliv stavíme, vždycky to má na životní prostředí nějaký dopad a jako společnost se musíme bavit o tom, co má opravdu smysl stavět, co můžeme rekonstruovat a bez čeho se můžeme obejít.

KB: Já souhlasím, že greenwashing v Česku nestojí na vyloženě lživých prohlášeních, ale spíše na tématech, o kterých se nemluví. Za mě se to týká třeba informací o dopadu používaných materiálů a právě malá debata, zda musíme stavět nové budovy a nemůžeme raději opravovat ty, které už stojí. Z širšího měřítka bychom měli pohlížet i na certifikace budov. Nová certifikovaná budova je často krásná, nablýskaná a efektivní, v jejím hodnocení už se ale příliš nezohledňuje, že kvůli její stavbě musela třeba být zdemolována budova jiná, která po opravě mohla ještě několik let sloužit.