„Podívej, máma hraje na Wimbledonu!“ Mateřství a vrcholový sport můžou jít dohromady, ale je to výzva

Ať už se jako žena věnujete jakémukoliv pracovnímu odvětví, dřív nebo později začnete řešit, jak vaši kariéru ovlivní příchod potomka. V Česku jsou to v drtivé většině případů stále ženy, kdo odchází na mateřskou a následně rodičovskou dovolenou. Návrat zpět do pracovního procesu pro ně může být těžký, zároveň na nich i poté zpravidla leží větší část péče o odrůstající ratolesti, domácnost a také mentální zátěž spojená s běžným chodem rodiny. V kombinaci s budováním kariéry a snahou odvádět stoprocentní pracovní výkon je to velmi stresující a časově, mentálně a fyzicky náročné. Jsou obory, ve kterých to funguje — patří mezi ně také vrcholový sport?

Tuto otázku před třemi lety čerstvě rozvířila česko-finská běžkyně Kristiina Sasínek Mäki, když se závodu na LOH v Tokiu zúčastnila pouhých sedm měsíců po porodu syna a překonala při tom český rekord Ivany Walterové z roku 1986. Letos bude soutěžit také v Paříži. Podobnou zkušenost má bývalá česká sportovní střelkyně Kateřina Emmons, která získala zlatou medaili na LOH 2008 v Pekingu. Rok poté se jí narodila první dcera Julie, takže na následující olympiádu v Londýně odjížděla coby matka poměrně malého dítěte. „Londýn pro mě byl dost náročný. Už to nešlo samo. Dostat se do své zóny a nevšímat si výkonů soupeřů už nebylo tak samozřejmé a stálo to hodně psychických a fyzických sil, kterých jsem neměla tolik jako dřív,“ svěřila se exsportovkyně. 

V roce 2013 se Emmons narodil syn Martin Henry a v roce 2015, během třetího těhotenství, oznámila konec sportovní kariéry. „Upřímně, toto rozhodnutí pro mne bylo velmi jednoduché. Už když se narodila první dcera, jsem si slíbila, že jakmile to bude někde drhnout — nebudu mít motivaci, bude málo času na Julču, bude mě to příliš vyčerpávat, ukončím to. Byl to vlastně takový pokus o něco, co příliš závodnic na světě nepodstoupilo. Po narození Julinky bylo všechno jinak, ale závodění mě stále bavilo,“ popisuje Emmons, která má dnes celkem čtyři potomky. Když čekala Emmu, procházela zároveň těžkých zápalem plic. „Zrovna jsem se vrátila z mistrovství Evropy, kde jsem se ještě probojovala do finále. A zanedlouho jsem skončila v nemocnici na antibiotikách. Vzala jsem to jako jasný signál, že jsem vyčerpaná a že je čas. A tak jsem po návratu z nemocnice zavolala sportovnímu řediteli, že už dál závodit nebudu,“ líčí s tím, že svého rozhodnutí nikdy nelitovala a je ráda, že kariéru ukončila na vrcholu.

Těhotenství, porod a mateřství jsou pro ženské tělo významné transformační zkušenosti. A pokud je tělo a tělesná kondice váš hlavní pracovní nástroj, může nastat problém. Věnovat se vrcholovému sportu na profesionální úrovni znamená ale nejen být maximálně fit: chce to soustředění, pevně daný harmonogram a prakticky neustálé cestování. Ani jedno z toho se s malým dítětem nedělá snadno, jak v kampani projektu Mumdoo nazvané Mámy to chtěj taky upozorňuje jedna z jejích tváří, běžkařka Kateřina Razýmová. Ta po porodu dcery chvíli zkoušela sportovní kariéru a mateřství propojovat, nakonec ji ale náročnost situace dovedla k rozhodnutí profesionální dráhu ukončit. Kariéru ve spojitosti s mateřstvím ukončila také wimbledonská vítězka Barbora Strýcová. „Ze začátku ani v průběhu kariéry jsem zakládání rodiny moc neřešila, ale když jsem překročila věk dvaatřicet let, začala jsem cítit, že je načase to začít řešit. V určitý moment jsem už chtěla být víc mámou, než tenistkou,“ říká. Bez těhotenství by jí skončit prý trvalo déle. „Něco děláte celý život, daří se vám, a najednou to máte ukončit. To je velmi složité. Pokud do toho ale přijde těhotenství, dost vám to odchod ulehčí,“ popisuje Strýcová, která se po oficiálním ukončení profi dráhy na kurt vrátila v rozlučkové sezoně. „Když jsem zjistila, že jsem těhotná, říkala jsem si, že se nevrátím, protože to bude těžké. Několik měsíců po porodu jsem ale věděla, že to zvládnu a že se na pár měsíců vrátit chci. Měla jsem pocit, že si to zasloužím, zároveň jsem chtěla, aby můj syn viděl, jak hraju. Z toho mám asi největší radost: že syn viděl maminku hrát na Wimbledonu.“

Na otázku, zda během aktivní kariéry pociťovala vnější tlak na odkládání založení rodiny ve prospěch sportovního výkonu, Strýcová odpovídá jednoznačné ne. „Nepociťuji to ani obecně, spíš já sama jsem na sebe vnitřně tlačila, že už bych dítě chtěla. Samozřejmě zakládání rodiny je pro sportovkyně těžší než pro sportovce-muže. Pokud ji chtějí, musí na čas odejít, projít si porodem a mateřstvím, což je pro tělo extrémně náročné, a pak není lehké se vrátit. Ale tak to je, taková je příroda,“ upřesňuje. 

„Mnoho lidí, hlavně vedení resortu ministerstva vnitra a svazu, mi naznačovalo, že bych mohla dát do přípravy více energie a času, kdybych měla chůvu, která by se mi o děti starala. Z jejich strany logické, jejich práce je vytvářet zázemí pro maximální výkony. Ale toto pro mě nikdy nebyla možnost. Měla jsem jasně nastavené hranice, za které bych nikdy nešla. Své děti jsem chtěla vychovávat a starat se o ně a nechtěla promeškat vůbec nic z jejich vývoje,“ vzpomíná Kateřina Emmons s tím, že vedení její postoj respektovalo. „Věděli, že pokud budou moc tlačit, tak od sportu odejdu. Nejsem kariéristka, což mi v této situaci dost pomohlo. Byla jsem spokojená s tím, co jsem do té doby dokázala,“ dodává.

Emmons se dnes věnuje hlavně fyzioterapii a výuce angličtiny, od sportu se profesně pomalu odklání. „Manžel je trenérsky velmi aktivní, což je časově náročné a pro mne to znamená, že se o fungování rodinného zázemí musím starat hlavně já. Proto pro sebe volím jinou cestu, abych měla dostatek energie pro děti i pro sebe,“ říká bývalá olympionička, která se v rámci biatlonu dříve angažovala i v trénování a mentoringu mládeže do dvaceti let. „Jak kloubení sportu a rodičovství vidí mladí lidé, to asi posoudit neumím, ale zdá se mi, že mnoho z nich sportovní kariéru s rodinou spojovat nechce. Pánové to neřeší prakticky vůbec, spíše řeší, co budou v životě dělat, a studují. Připravují se na to, že u sportu nebudou věčně, což je moc dobře, hlavně ve sportovní střelbě. To zřejmě nikdy nebude sport, kterým se člověk zabezpečí na delší dobu.“