Vogue LeadersSpory týkající se dětí mě zasahují i po letech praxe, říká profesionální mediátorka
Kateřina Špičáková19. 8. 2024
Rozvířené emoce, pocit křivdy, únava i beznaděje. Řešit osobní nebo profesní spory efektivně může být problém, a proto existují mediátoři. Mediátorka Lucie Lamačová vysvětluje, co přesně její práce obnáší a v čem se liší například od terapie nebo soudních procesů.
Co přesně mediátor dělá, jak vypadá typické sezení s klienty?
Mediátor je odborník na mezilidskou komunikaci a vyjednávání a pomáhá lidem vyřešit jejich sporné záležitosti. Mediaci vede. Nerozhoduje za klienty, tedy strany konfliktu, řešení je plně v jejich kompetenci. Mediátor se stranami prochází mediačními fázemi, které jsou vytvořené tak, aby bylo možné usmířit i velmi znesvářené strany. Klasické mediační setkání však bohužel často začíná nedůvěrou v mediační výsledek, protože každá ze stran přichází s naprosto odlišným pohledem na věc a často jsou obě strany již z předchozích pokusů o usmíření zklamané. Mediátor ovšem disponuje nejen efektivně vytvořeným mediačním procesem, ale i mediačními technikami, kterými umožňuje transformaci sporu a úhlů pohledu na věc. Ráda bych v tento moment zdůraznila potřebu osvěty ve společnosti ve smyslu možnosti smírných řešení sporů a jejích nesporných výhod. Sama o mediaci často přednáším na akademické půdě, a tak přicházím se svojí troškou do mlýna.
V čem se mediace liší například od sezení s párovým terapeutem?
Párová psychoterapie je oproti mediaci zaměřena na psychologickou složku osobnosti obou v páru a jejich vzájemnou relaci. V mediaci se s psychikou účastníků také pracuje, ale ne do takové hloubky, jako je tomu v párovém poradenství či
psychoterapii. Mediace je oproti zmiňovaným zaměřena na vyřešení konkrétního problému či problémů, a je tedy efektivně vedena k výsledku. Dobrým výsledkem mediace je jakákoliv změna například v rozšíření obzorů, zjištění nových informací, pochopení příčin a důsledků – nemusí se tedy jednat jen o mediační dohodu, tedy písemně uzavřený smír.
A jaké jsou podle vás hlavní výhody mediace?
Výhody mediace spočívají předně v její nenáročnosti na čas v porovnání například se soudním řízením. To, co u soudu trvá roky, je v mediaci možné vyřešit v řádech dnů, týdnů, maximálně měsíců. Ruku v ruce s dobou trvání sporu, který je veden u soudu, jde i finanční náročnost. Čím déle se strany soudí, tím více platí za své právní zastoupení. Dále soudní cestu prodražuje soudní poplatek či odborné posudky. Mediátora navíc platí strany napůl. Současně podstatnou výhodou mediace je i atmosféra, kterou považují účastníci soudních sporů za ne zcela příjemnou.
Jak si udržujete potřebný odstup v momentě, kdy se vás nějaký spor osobně dotkne?
Tuto otázku dostávám velmi často během školení mediátorů, které v našem mediačním centru připravujeme na zkoušky zapsaného mediátora. Musím říci, že v průběhu let mé mediační praxe se to „dotknutí se“ otupuje, a to v dobrém slova smyslu. Na druhou stranu existují stále momenty, které jsou pro mě citlivé, totiž ty, jež se týkají
dětí. A je jedno, jestli těch úplně malých, i několikaměsíčních, anebo těch téměř či čerstvě dospělých. Každý věk s sebou nese určitá specifika a jinou formu citlivosti. Sama jsem matkou čtyř dětí různých věkových kategorií, a tak mám s dětskou psychikou i osobní zkušenosti. Odstup je otázkou profesionality každého mediátora, a jak trochu naznačuje vaše otázka, je pro mediaci potřebný. Úkolem mediátora je nestranně vést mediační jednání a plně se mu věnovat, což by mohlo být v případě osobní citlivosti omezující.
S jakým typem sporů se nejčastěji setkáváte v rámci business mediace?
Co se týče
business mediace, je do ní možné zařadit mediaci mezi dvěma společnostmi, kterou nazýváme mediací obchodní, a rovněž i mediaci uvnitř firem, označovanou jako mediaci firemní. Obchodní mediace se nejčastěji týká sporů o nezaplacené faktury, špatně dodané či nedodané zboží, reklamační řízení a podobně. Firemní mediace zahrnuje konflikty mezi kolegy či nadřízeným a podřízeným, a také se často mediují okolnosti žaloby o neplatnosti výpovědi.
I když se jedná profesionální prostředí, řešení profesních sporů není sterilní a mohou do něj vstoupit emoce nebo osobní sympatie či antipatie. Jak takové situace řešíte?
Emoce do mediace jednoznačně patří, a to ať do té ve vztazích mezilidských, převážně pak v rodinných vazbách, tak ve vztazích obchodních či pracovních. Je pravdou, že více emocí i jejich větší intenzita je patrná v rodinných mediacích. Pokud se však spor týká například dvou podnikatelů, kteří spolu podnikají mnohdy i desetiletí a jejich vztahy přerostly do osobní roviny, bývá emocí také dostatek. S emocemi v mediaci aktivně pracujeme. Je potřeba, aby nebyly na překážku, je ale rovněž důležité se jim nevyhýbat. Dobře zpracovaná emoce je naopak posilující a také uklidňující. Mediátor disponuje technikami, které s emocemi pracují a pomáhají je zpracovat. Dohoda dvou lidí při vyhrocených emocích by asi totiž nebyla příliš konstruktivní a posléze ani realizovatelná.
Je v českých firmách běžné vyhledávat služby mediátora?
Řekla bych, že to stále úplně běžné není, nicméně poslední doba alternativním a hlavně efektivním a elegantním způsobům řešení konfliktů nahrává. Na druhou stranu existují i společnosti, které se na tuto problematiku zaměřují preventivně a své zaměstnance učí konfliktům předcházet. Současně jsou stále populárnější takzvané mediační doložky, které stanovují, že v případě konfliktů souvisejících s určitou obchodní smlouvou se strany zavazují řešit tuto situaci nejprve mimosoudně, v mediaci. Je to vlastně obdoba rozhodčích doložek, ačkoliv v jiném modu. Mediace již rozvinutých konfliktů či jejich předcházení se firmám vyplatí, zajišťují tak zdravé firemní prostředí a podporují firemní kulturu. Častým výsledkem bývá, že se lidé unavení a otrávení táhlými spory či nedorozuměními začali opět do práce těšit, protože atmosféra na pracovišti díky mediaci získala novou dimenzi, přátelskou a podporující. Mediace si zakládá na zachování a udržení minimálně korektních vztahů i po dořešení problematických záležitostí.
Zaujalo mě, že se věnujete také whistleblowingu, pro firmy pracujete jako takzvaný whistleblower officer. Co tato pozice v praxi obnáší?
Když v České republice vloni vstoupil v platnost Zákon o ochraně oznamovatelů, spousta firem se dostala do povinnosti zajistit whistleblowerům, česky oznamovatelům, možnost oznámení bez odvetných opatření. Tuto povinnost pro společnosti nad 50 zaměstnanců lze však brát veskrze pozitivně, a to jak pro firmy samotné, tak pro oznamovatele, neboť umožňuje změny k lepšímu, efektivnějšímu, správnějšímu a zdravějšímu prostředí. Ne vše je však oznámení – často jej lze zaměnit za stížnost, na kterou se ale tento zákon nevztahuje. Dobrým znamením od českých firem je, že se v této souvislosti dobrovolně a ve velké většině zavazují i k řešení stížností. Pro firmy to v praxi znamená implementaci vnitřního oznamovacího systému, což je softwarová záležitost, na kterou navazuje práce příslušné osoby, kterou je právě whistleblowing officer. Ten přijímá oznámení, separuje stížnosti, navrhuje řešení a bdí nad celým procesem. Jeho úkolem je kooperovat se společností i oznamovatelem a zajišťovat jeho anonymitu. Tím jej chrání proti případné nevoli či v extrému odvetným opatřením, jako je například rozvázání pracovního poměru.
Lucie Lamačová vystudovala ekonomii, poté v rámci doktorandského studia působila devět let na katedře psychologie. Pracuje jako aktivní mediátorka soudních i mimosoudních kauz, specializuje se na rodinné a business mediace. Založila společnost pro mediaci Et Pactum, v rámci které také lektoruje akreditované kurzy mediace, komunikace a vyjednávání. Učí a přednáší na České zemědělské univerzitě v Praze. Aktuálně dokončuje studium MBA a arbitrážní a mediační právo na European Business School. V návaznosti na mediační práci spoluzaložila Kliniku duševního zdraví Et Mentis, která poskytuje psychoterapeutickou péči pro dospělé, děti a teenagery. Má čtyři děti.