Veronika a Jiří Jirovcovi o čtyřdenním pracovním týdnu a hledání work-life balance

Jiří Jirovec: Civilizace chce jít proti pětidennímu pracovnímu týdnu z logických důvodů. Žijeme v éře luxusu, a tak jsme získali možnost naučit se vážit si volného času. Vnímáme ho jako hodnotu a bude to tak, dokud nepřijde nějaká větší krize. V Inveltu si to uvědomujeme, snažíme se budovat kvalitní firemní kulturu, a i proto jsme se rozhodli reagovat zavedením čtyřdenního pracovního týdne u profesí, které nejsou vázané nutností sedět v kanceláři od – do. Týká se to především obchodníků; z mojí zkušenosti ti dobří stejně pracují neustále. Když zazvoní telefon mimo pracovní dobu, zvednou ho, protože vědí, že volají peníze. Pokud je člověk pracovně schopný a výkonný, proč bych ho svazoval dalším, zbytečným časovým omezením?

JJ: Zaměstnanci mají velký zájem, ptají se, jak se kvalifikovat, aby na benefit dosáhli. Naše firma má v tuto chvíli 180 zaměstnanců a neobejde se bez HR manažera. Fluktuace lidí se zvýšila a nábor lidí už nemůžeme nechávat na vedoucích jednotlivých oddělení, protože to není jejich profese. Zavedení čtyřdenního pracovního týdne je součástí větší, komplexní změny, o kterou se v oblasti HR snažíme.

Veronika Jirovcová: Sledujeme HR trendy a chceme na ně reagovat i proto, abychom oslovovali mladší generaci zaměstnanců. Osobně si myslím, že seniorní zaměstnanci reálně stejně budou zůstávat v práci pět dní, ale ocení i možnost volného dne navíc. Mladí po volném dni navíc aktivně prahnou, skutečně ho využijí, pak ovšem díky tomu zvládnou být výkonnější ve čtyřech pracovních dnech.

VJ: Nějakou dobu jsem strávila v HR a musím říct, že pro mě je dnes mnohem těžší mladou generaci motivovat a nadchnout ji pro brand. Když k nám někdo přišel dřív, byl nadšený, že jde do BMW, teď už to ale nevidím. Všímám si také menšího zájmu o pracovní komunitu – pořádáme pravidelné teambuildingy, ale mladší zaměstnanci na ně nejezdí, protože jim nechtějí věnovat svůj volný čas. Ještě moje střední generace to měla úplně jinak. Přesto si uvědomuji, že se s mladou generací musíme naučit pracovat: Invelt není korporát, personální změny na nás dopadají výrazněji než na velké firmy, a zároveň tato generace nikam nezmizí, naopak.
 
JJ: Mladá generace je zaměstnanecky problematická nejen kvůli fenoménu quiet quitting. U mladých totiž nikdy nevíte, jestli zítra nedají výpověď a neodejdou jinam. Potřebujete je vytěžit teď a tady, zároveň ale potřebujete stabilitu.

JJ: Očekávám, že ne každý to zvládne. Jedním z impulsů k zavedení čtyřdenního pracovního týdne byla velká krize obchodního týmu v loňském roce, kterou jsme museli začít intenzivně řešit. Podívali jsme se na výkonnost jednotlivých oddělení a nastavili si hranici, pod kterou si nemůžeme dovolit jít. Jakkoliv je to kruté, museli jsme pak všem, kdo byli pod danou hranicí, říct, že u nás být nemohou. Nepotřebujeme tisíce lidí, stačí nám desítky, ale musejí být kvalitní a zároveň je my musíme být schopni za kvalitu dobře zaplatit. Teď jsou v týmu úplně noví lidé a funguje to.

JJ: Firmu máme dvaatřicet let a dostali jsme se do bodu, kdy jsme museli začít řešit, co s ní dál. Jednou z možností bylo firmu prodat, ale rozhodl jsem se, že touto cestou jít nechci, zároveň mi nikdy nebyla vlastní představa odejít v šedesáti do důchodu na zahrádku a čekat, až umřu. Proto jsem zvolil možnost druhou, a sice odkoupit podíl mého společníka. Tomu ale předchází zevrubná prohlídka, takže od letošního května zjišťujeme závady a snažíme se napravit škody. Naším cílem je vést Invelt jako čistě rodinný podnik, protože se v průběhu let ukázalo, že u nás nefungují korporátní mechanismy, osvědčil se nám osobní přístup. Nechceme už najímat nikoho zvenku. 

JJ: Pracujeme tady čtyři, kromě mě taky moje manželka, můj syn Jakub a samozřejmě Veronika, moje nejstarší dcera, čerstvá jednatelka firmy, kterou jednou převezme, ačkoliv jsem jí dlouho říkal, že jí to neudělám (smích). Ale nakonec si to vypřála. Firmě v posledních dvaceti letech věnovala opravdu mimořádné úsilí a po vzájemné dohodě to byl logický krok. 

VJ: Ano, souhlasím, že jsem si to nejen vypřála, ale také odpracovala (smích).

JJ: To je pravda. I to ale je důvod, proč jsem se chtěl ve firmě zase začít výrazněji angažovat. O mě tolik nejde, všechno, co v životě potřebuji, už mám. Vytvořili jsme ale za ty roky nějakou hodnotu, kterou chci v dobrém stavu předat dál.

VJ: Myslím, že ve firmě jsme oba hodně otisknutí. Já neznám život mimo Invelt a vývoj situace vnímám jako pozitivní, byť v něm možná bude mnoho úskalí.

JJ: Určitě. Invelt je sice franšíza, ale máme v ní srdce.

VJ: Otec je trochu chaotik, já jsem systematická a usměrňuji jeho energii. Zároveň jsme si hodně podobní – symbióza mezi námi je velká, neshody téměř nemáme. Uvědomuji si ale, že to není obvyklé, ve spoustě firem je mezigenerační soužití problematické. Všímám si, že jsme v tomto směru docela úkaz.

JJ: To je pravda a vnímají to tak i naši kolegové. Já jsem vizionář, dívám se do budoucnosti, Veronika je naopak perfektně organizovaná a je větší detailista.

VJ: Mírné neshody občas máme v představě, jak danou věc realizovat. V těchto případech si musíme dát pauzu, zklidnit se a znovu se nad tématem sejít druhý den.

JJ: Já jsem větší ranař, Veronika má věci promyšlené. Je právnička, takže rovnou myslí na nejhorší možnou variantu. Většina lidí se v krizové situaci zastaví, představí si různé možnosti mezi dvěma extrémy a hledá kompromis, moje dcera to tak nemá. Má to svoje výhody. Když je nejhůř, já umím odstoupit a být chladnokrevný, Veronika se do toho naopak ponoří a přijde se skvěle připraveným řešením.

VJ: Já, otec i bratr jsme v práci neustále a také se o ní nonstop bavíme – je pro nás totiž zároveň koníčkem, takže v určité míře na ni přijde řeč na každém rodinném setkání. Vůči ostatním členům rodiny se snažíme krotit a nemyslím, že bychom se neměli o čem jiném bavit. Jen svou prací opravdu žijeme.
 
JJ: Určitě ale nejsme parta bláznů, kteří řeší jen práci. Mám sedm dětí, jedno je ajťák, druhé jezdí s kamionem… Jsem egoista. Když cítím diskomfort, že je toho na mě pracovně moc, umím si říct „dost" a pracovní a soukromé věci oddělit, aby mezi nimi byl balanc. Ale třeba Veronika to tolik neumí a často ji před tím varuji.

VJ: Vnímám to jako své vnitřní nastavení – i v jiné firmě bych pracovala hodně, v Inveltu je to posíleno tím, že jde o náš rodinný byznys. Naštěstí jsem si vybrala skvělého muže ke své povaze, manžel je velmi tolerantní, a když se nám narodily děti, o veškerou péči jsme se dělili a dělíme napůl. Ale právě děti jsou nejostřejší zrcadlo, moc dobře znám větu: „Maminko, ty pořád sedíš u počítače!“ I proto jsem si stanovila cíl, že do konce letošního roku v Inveltu dořeším, co je potřeba a co jsme si s otcem vytyčili, a potom se zaměřím na svůj vlastní work-life balance. Ideálně bych chtěla dojít k deseti hodinám denně i s cestou, teď mi práce zabere mnohem víc. Ráda bych ale podotkla, že takto přísná jsem jen na sebe: Mám kolegyně – matky malých dětí se zkrácenými úvazky a k nim jsem velmi vstřícná. Vůči sobě to ale zatím neumím.

JJ: Auta vždy byla mojí velkou láskou. V roce 2012 jsem si koupil první starý automobil a záhy jsem zjistil, že je za tím obrovský, miliardový byznys. Já o něm na začátku nic nevěděl, a tak jsem se začal vzdělávat a postupně do něho pronikal. Zároveň jsem cestovatelsky čilý a umím si sehnat kontakt prakticky na kohokoliv na světě. Postupně jsem objevoval, nacházel kusy, co se mi líbily – najednou jsem jich měl šest a potřeboval jsem je někde ustájit. Tak jsem začal stavět menší halu, a než jsem ji dostavěl, už se do ní nic nevešlo (smích). V roce 2016 mi došlo, že auta nechci mít jen tak zavřená někde ve skladu, a vznikl plzeňský depozit. Zhruba v té době jsem se zároveň přeorientoval na čistě závodní vozy, což je náročnější, protože modelů v dobrém stavu je na světě mnohem méně. Ale tohle mě baví, a když budu upřímný, kvůli tomu vlastně podnikám, abych mohl sbírku rozšiřovat a jednou ji předat Jakubovi, který stejně jako já rally jezdí. Vnímám to nejen jako zálibu, ale jako něco, co dává smysl mojí práci. Zároveň mi dává smysl konzervovat historii sportu a pomáhat budovat globální komunitu sběratelů a nadšenců. Je to pro mě splněný sen – na začátku jsem byl amatér, teď jsem majitel největší sbírky rally aut na světě. Když se pro něco zapálíte a soustředíte se na to, vyplatí se to.