Vogue LeadersVeronika a Jiří Jirovcovi o čtyřdenním pracovním týdnu a hledání work-life balance
Kateřina Špičáková5. 8. 2024
On je ranař a vizionář, ona precizní detailistka. Otec a dcera Jiří a Veronika Jirovcovi společně vedou rodinnou firmu Invelt vstříc budoucnosti a jako první v ČR ve svém segmentu zavádějí čtyřdenní pracovní týden. Co si od novinky slibují?
Foto: Arthur Elgort/Conde Nast via Getty Images
Kirsty Hume, v šatech Gianni Versace, Donovan Leitch, Mike Williams, Nancy Boy, Donovan Leitch, Jonni Vercoutre
V Inveltu jste se jako první ve svém sektoru v rámci České republiky rozhodli zavést čtyřdenní pracovní týden. Co vás k tomu inspirovalo?
Jiří Jirovec: Civilizace chce jít proti pětidennímu pracovnímu týdnu z logických důvodů. Žijeme v éře luxusu, a tak jsme získali možnost naučit se vážit si volného času. Vnímáme ho jako hodnotu a bude to tak, dokud nepřijde nějaká větší krize. V Inveltu si to uvědomujeme, snažíme se budovat kvalitní firemní kulturu, a i proto jsme se rozhodli reagovat zavedením čtyřdenního pracovního týdne u profesí, které nejsou vázané nutností sedět v kanceláři od – do. Týká se to především obchodníků; z mojí zkušenosti ti dobří stejně pracují neustále. Když zazvoní telefon mimo pracovní dobu, zvednou ho, protože vědí, že volají peníze. Pokud je člověk pracovně schopný a výkonný, proč bych ho svazoval dalším, zbytečným časovým omezením?
Jak na novinku reagují vaši zaměstnanci, máte už nějakou zpětnou vazbu?
JJ: Zaměstnanci mají velký zájem, ptají se, jak se kvalifikovat, aby na benefit dosáhli. Naše firma má v tuto chvíli 180 zaměstnanců a neobejde se bez HR manažera. Fluktuace lidí se zvýšila a nábor lidí už nemůžeme nechávat na vedoucích jednotlivých oddělení, protože to není jejich profese. Zavedení čtyřdenního pracovního týdne je součástí větší, komplexní změny, o kterou se v oblasti HR snažíme.
Veronika Jirovcová: Sledujeme HR trendy a chceme na ně reagovat i proto, abychom oslovovali mladší generaci zaměstnanců. Osobně si myslím, že seniorní zaměstnanci reálně stejně budou zůstávat v práci pět dní, ale ocení i možnost volného dne navíc. Mladí po volném dni navíc aktivně prahnou, skutečně ho využijí, pak ovšem díky tomu zvládnou být výkonnější ve čtyřech pracovních dnech.
Foto: Michal Kántor
Veronika a Jiří Jirovcovi
Je pravda, že pro mladou generaci je téma work-life balance důležitější než pro generace předchozí, víc ho řeší a více o tom mluví.
VJ: Nějakou dobu jsem strávila v HR a musím říct, že pro mě je dnes mnohem těžší
mladou generaci motivovat a nadchnout ji pro brand. Když k nám někdo přišel dřív, byl nadšený, že jde do BMW, teď už to ale nevidím. Všímám si také menšího zájmu o pracovní komunitu – pořádáme pravidelné teambuildingy, ale mladší zaměstnanci na ně nejezdí, protože jim nechtějí věnovat svůj volný čas. Ještě moje střední generace to měla úplně jinak. Přesto si uvědomuji, že se s mladou generací musíme naučit pracovat: Invelt není korporát, personální změny na nás dopadají výrazněji než na velké firmy, a zároveň tato generace nikam nezmizí, naopak.
JJ: Mladá generace je zaměstnanecky problematická nejen kvůli fenoménu
quiet quitting. U mladých totiž nikdy nevíte, jestli zítra nedají výpověď a neodejdou jinam. Potřebujete je vytěžit teď a tady, zároveň ale potřebujete stabilitu.
Zvládnout práci za čtyři dny není pro každého, vyžaduje to silnou pracovní morálku a dobrý time management.
JJ: Očekávám, že ne každý to zvládne. Jedním z impulsů k zavedení čtyřdenního pracovního týdne byla velká krize obchodního týmu v loňském roce, kterou jsme museli začít intenzivně řešit. Podívali jsme se na výkonnost jednotlivých oddělení a nastavili si hranici, pod kterou si nemůžeme dovolit jít. Jakkoliv je to kruté, museli jsme pak všem, kdo byli pod danou hranicí, říct, že u nás být nemohou. Nepotřebujeme tisíce lidí, stačí nám desítky, ale musejí být kvalitní a zároveň je my musíme být schopni za kvalitu dobře zaplatit. Teď jsou v týmu úplně noví lidé a funguje to.
Pane Jirovče, Invelt jste zakládal jako rodinnou firmu, pak jste se na čas stáhl a posledních deset let se o podnik starali externí manažeři. Nyní jste se rozhodl vrátit do aktivního vedení firmy. Proč?
JJ: Firmu máme dvaatřicet let a dostali jsme se do bodu, kdy jsme museli začít řešit, co s ní dál. Jednou z možností bylo firmu prodat, ale rozhodl jsem se, že touto cestou jít nechci, zároveň mi nikdy nebyla vlastní představa odejít v šedesáti do důchodu na zahrádku a čekat, až umřu. Proto jsem zvolil možnost druhou, a sice odkoupit podíl mého společníka. Tomu ale předchází zevrubná prohlídka, takže od letošního května zjišťujeme závady a snažíme se napravit škody. Naším cílem je vést Invelt jako čistě rodinný podnik, protože se v průběhu let ukázalo, že u nás nefungují korporátní mechanismy, osvědčil se nám osobní přístup. Nechceme už najímat nikoho zvenku.
A kolik členů vaší rodiny se na chodu firmy nyní podílí?
JJ: Pracujeme tady čtyři, kromě mě taky moje manželka, můj syn Jakub a samozřejmě Veronika, moje nejstarší dcera, čerstvá jednatelka firmy, kterou jednou převezme, ačkoliv jsem jí dlouho říkal, že jí to neudělám (smích). Ale nakonec si to vypřála. Firmě v posledních dvaceti letech věnovala opravdu mimořádné úsilí a po vzájemné dohodě to byl logický krok.
VJ: Ano, souhlasím, že jsem si to nejen vypřála, ale také odpracovala (smích).
JJ: To je pravda. I to ale je důvod, proč jsem se chtěl ve firmě zase začít výrazněji angažovat. O mě tolik nejde, všechno, co v životě potřebuji, už mám. Vytvořili jsme ale za ty roky nějakou hodnotu, kterou chci v dobrém stavu předat dál.
VJ: Myslím, že ve firmě jsme oba hodně otisknutí. Já neznám život mimo Invelt a vývoj situace vnímám jako pozitivní, byť v něm možná bude mnoho úskalí.
JJ: Určitě. Invelt je sice franšíza, ale máme v ní srdce.
Veroniko, a jak se vám spolu s tátou pracuje? Jak vnímáte dynamiku mezi sebou?
VJ: Otec je trochu chaotik, já jsem systematická a usměrňuji jeho energii. Zároveň jsme si hodně podobní – symbióza mezi námi je velká, neshody téměř nemáme. Uvědomuji si ale, že to není obvyklé, ve spoustě firem je mezigenerační soužití problematické. Všímám si, že jsme v tomto směru docela úkaz.
JJ: To je pravda a vnímají to tak i naši kolegové. Já jsem vizionář, dívám se do budoucnosti, Veronika je naopak perfektně organizovaná a je větší detailista.
Ale někdy se určitě aspoň trochu rozcházíte. Jak taková témata probíráte?
VJ: Mírné neshody občas máme v představě, jak danou věc realizovat. V těchto případech si musíme dát pauzu, zklidnit se a znovu se nad tématem sejít druhý den.
JJ: Já jsem větší ranař, Veronika má věci promyšlené. Je právnička, takže rovnou myslí na nejhorší možnou variantu. Většina lidí se v krizové situaci zastaví, představí si různé možnosti mezi dvěma extrémy a hledá kompromis, moje dcera to tak nemá. Má to svoje výhody. Když je nejhůř, já umím odstoupit a být chladnokrevný, Veronika se do toho naopak ponoří a přijde se skvěle připraveným řešením.
Jak udržujete hranice mezi pracovním a rodinným životem?
VJ: Já, otec i bratr jsme v práci neustále a také se o ní nonstop bavíme – je pro nás totiž zároveň koníčkem, takže v určité míře na ni přijde řeč na každém rodinném setkání. Vůči ostatním členům rodiny se snažíme krotit a nemyslím, že bychom se neměli o čem jiném bavit. Jen svou prací opravdu žijeme.
JJ: Určitě ale nejsme parta bláznů, kteří řeší jen práci. Mám sedm dětí, jedno je ajťák, druhé jezdí s kamionem… Jsem egoista. Když cítím diskomfort, že je toho na mě pracovně moc, umím si říct „dost" a pracovní a soukromé věci oddělit, aby mezi nimi byl balanc. Ale třeba Veronika to tolik neumí a často ji před tím varuji.
Možná jde o symptom střední generace, že se, Veroniko, od práce neumíte odtrhnout?
VJ: Vnímám to jako své vnitřní nastavení – i v jiné firmě bych pracovala hodně, v Inveltu je to posíleno tím, že jde o náš rodinný byznys. Naštěstí jsem si vybrala skvělého muže ke své povaze, manžel je velmi tolerantní, a když se nám narodily děti, o veškerou péči jsme se dělili a dělíme napůl. Ale právě
děti jsou nejostřejší zrcadlo, moc dobře znám větu: „Maminko, ty pořád sedíš u počítače!“ I proto jsem si stanovila cíl, že do konce letošního roku v Inveltu dořeším, co je potřeba a co jsme si s otcem vytyčili, a potom se zaměřím na svůj vlastní work-life balance. Ideálně bych chtěla dojít k deseti hodinám denně i s cestou, teď mi práce zabere mnohem víc. Ráda bych ale podotkla, že takto přísná jsem jen na sebe: Mám kolegyně – matky malých dětí se zkrácenými úvazky a k nim jsem velmi vstřícná. Vůči sobě to ale zatím neumím.
Pane Jirovče, ráda bych se vás ještě zeptala na vaši sbírku továrních rally aut, je největší na světě. Jak to začalo a jaké plány s ní máte do budoucna?
JJ: Auta vždy byla mojí velkou láskou. V roce 2012 jsem si koupil první starý automobil a záhy jsem zjistil, že je za tím obrovský, miliardový byznys. Já o něm na začátku nic nevěděl, a tak jsem se začal vzdělávat a postupně do něho pronikal. Zároveň jsem cestovatelsky čilý a umím si sehnat kontakt prakticky na kohokoliv na světě. Postupně jsem objevoval, nacházel kusy, co se mi líbily – najednou jsem jich měl šest a potřeboval jsem je někde ustájit. Tak jsem začal stavět menší halu, a než jsem ji dostavěl, už se do ní nic nevešlo (smích). V roce 2016 mi došlo, že auta nechci mít jen tak zavřená někde ve skladu, a vznikl plzeňský depozit. Zhruba v té době jsem se zároveň přeorientoval na čistě závodní vozy, což je náročnější, protože modelů v dobrém stavu je na světě mnohem méně. Ale tohle mě baví, a když budu upřímný, kvůli tomu vlastně podnikám, abych mohl sbírku rozšiřovat a jednou ji předat Jakubovi, který stejně jako já rally jezdí. Vnímám to nejen jako zálibu, ale jako něco, co dává smysl mojí práci. Zároveň mi dává smysl konzervovat historii sportu a pomáhat budovat globální komunitu sběratelů a nadšenců. Je to pro mě splněný sen – na začátku jsem byl amatér, teď jsem majitel největší sbírky rally aut na světě. Když se pro něco zapálíte a soustředíte se na to, vyplatí se to.
Ing. Jiří Jirovec vystudoval elektrotechnické inženýrství. V roce 1992 založil společnost Invelt, která byla historicky prvním autorizovaným dealerem vozů BMW v České republice. V průběhu let vybudovala společnost showroomy v Plzni a Praze o celkové velikosti 4 500 m². Ve světě motorů provoněném benzinem byl od dětství. Od roku 1978 se pohybuje v motorsportu a od roku 1980 je aktivním jezdcem. V domovské Plzni vybudoval největší sbírku legendárních rally vozů na světě. Má sedm dětí.
JUDr. Veronika Jirovcová se narodila v Plzni, kde stále žije. Ve společnosti Invelt je zaměstnána od roku 1999, od administrativních pozic se postupně propracovala na pozici vedoucí oddělení compliance, legal a HR. Nyní je čerstvě na pozici jednatelky společnosti. V roce 2010 absolvovala na Právnické fakultě Západočeské univerzity pětiletý magisterský obor právo. V roce 2014 na Univerzitě Palackého v Olomouci, opět na právnické fakultě, rozšířila své akademické vzdělání a obdržela titul doktor práv. Volný čas ráda tráví se svou rodinou. Je 15 let vdaná a od roku 2014 maminkou dvojčat. Mezi její hlavní záliby patří střelba, jízda na motocyklu a četba.