Ignorovat AI znamená nezajímat se o svět budoucnosti

To záleží na tom, zda máte na mysli umělou inteligenci, nebo generativní umělou inteligenci. Strojové učení, které je součástí AI, se používá například na řazení obsahu na sociálních sítích už téměř deset let. A to bylo nejspíš i mé první, avšak nevědomé setkání. S generativními modely (systémy, které na základě dat umějí vytvářet data nová, pozn. red.) jsem se setkala tři až čtyři roky nazpět v Google Colab. To je sdílený cloud, který umožňuje trénování modely strojového učení. Já tam objevila nástroj Disco Diffusion, předchůdce dnešních obrazových generativních modelů. Tehdy jsem si chtěla nechat vygenerovat malinký obrázek o velikosti pět set na pět set pixelů a prompt zněl nějak takto: „Beast and foggy mountains“. Po několika hodinách mi sice ze systému vylezl obrázek zamlžených hor, ale šelma tam chyběla. Lehce zklamaná jsem si to ještě jednou pořádně prohlédla a všimla si, že tu šelmu tvoří celá struktura hor. Bylo to krásné, dostalo mě to a v tu chvíli mě napadlo, že ten systém přemýšlí podobně jako děti, naprosto přímočaře. Obrázek mám uložený dodnes.

Když můj syn nastoupil do školy, zajímalo mě, co se tam bude učit. Byla to sice alternativnější škola, založená na otevřenějším přístupu ke vzdělávání, ale bylo jasné, že technologiím se tam moc věnovat nebudou. A tak jsem se rozhodla osobně angažovat. Vzala jsem si na starost projektovou výuku pro děti, které měly o technologie zájem. Organizovala jsem kroužky a příměstské tábory. Mé široké rozkročení přišlo vhod, děti jsem mohla naučit spoustu věcí.

Čas strávený s dětmi. Všimla jsem si, že mají při práci na projektech zajímavé nápady. Například chtěly na počítačích navrhovat raketové boty nebo si vytvořit postavu, která si s nimi bude povídat. To byly docela těžké úkoly, které bez AI nebylo možné v programování snadno splnit. Našla jsem pár příkladů, jak AI do toho procesu zapojit, a na jejich základě zorganizovala příměstský tábor. Byl to obrovský experiment, to téma pro mě tehdy bylo raketová věda a já netušila, jak to dětem vysvětlím. Ale po této zkušenosti jsem se přestala bát. Celé to pak vyvrcholilo grantem od Pražského inovačního institutu k založení iniciativy. Naším mottem je umělá inteligence ve vzdělávání jako přínos. Snažíme se AI využít k tomu, aby ušetřila čas učitelům a aby pomohla dětem personalizovaně se vzdělávat. O AI učíme nejen pedagogy a děti a celé téma se snažíme vyzdvihovat a popularizovat.

Děti s umělou inteligencí seznamujeme od třetí třídy, což by se dalo vztáhnout také na jejich učitele. Mladším dětem chybějí prekoncepty, které potřebují k pochopení dat. Na prvním stupni dětem ukazujeme technologie a vysvětlujeme, co jsou data a jak s nimi pracuje například strojové učení. Na druhém stupni už začínáme rozvíjet dovednosti a to také z důvodu, že většina aplikací, které s AI pracují, má věkový limit pro používání od třinácti let. Už od té třetí třídy ale stanovujeme vzdělávací cíle, které až do střední školy systematicky a spirálovitě prohlubujeme a navazujeme na ně další větvičky znalostí a dovedností.

Už jen proto, že se o ni zajímají děti, a když se o ni zajímají děti, tak to bude brzy realita. Ignorace tohoto tématu mi přijde jako nezájem o budoucí svět. Zároveň si myslím, že z něj není třeba mít strach. AI dokáže řešit mnoho obtížností a zefektivnit výuku. Například dokáže zjistit, co už děti umějí, a na základě toho navrhovat další vzdělávací obsah. Může pomoci při přípravě pedagogů na hodiny. Převládá tu názor, že učitel je autorita, vykladač faktů, kterému se naslouchá. Učitelé mají ale často strach, že jsou děti v technologiích dál než oni sami. Pokud můžu vzkázat čtenářům jediný vzkaz, tak takový, že tato póza již není nutná. Je v pořádku si přiznat, že něco děti zvládají lépe. Tahle malá změna člověka jakéhokoli strachu zbaví.