Za násilí může vždy agresor. Pro své bezpečí ale můžeme udělat něco navíc

Linda Štucbartová: Především rozšiřujeme povědomí o této kampani. Násilí na ženách má mnoho forem a je neustále potřeba na ně upozorňovat. Pracujeme především s firmami a organizacemi, které řeší trochu jinou formu násilí, než jak si ho většina z nás na první dobrou představí. Je to násilí, které přichází od klientů. Jedná se o slovní agresi, která však může eskalovat i v agresi fyzickou. Týká se například žen pracujících na reklamacích, v call centrech, pracovnic státní správy nebo třeba zdravotnic. Slovní násilí, zejména v kyberprostoru, páchané na ženách je mnohem intenzivnější než u mužů. Takové násilí se zase týká třeba političek, novinářek či aktivistek. Chceme na to poukazovat. Druhá věc je, že naše kurzy nejsou zaměřeny pouze na fyzickou sebeobranu. Klademe v nich důraz také na prevenci. Během kampaně se tedy při školeních ještě více věnujeme podpoře vytváření bezpečného prostředí, ať už jde o univerzity, nebo o soukromé firmy. 

LŠ: To souvisí právě s vytvářením bezpečného pracovního prostředí. Dosud se firmy v rámci ESG zaměřovaly především na environmentální aspekty své činnosti, nyní se ale jejich pozornost obrací k péči o vlastní zaměstnance a ke zlepšení klientské zkušenosti. Jde například o informovanost zaměstnanců, jak se bránit ve vyhrocených situacích, jak je deeskalovat, jak jim předcházet. Z naší zkušenosti to firmy ne vždy vědí, ze zpětných vazeb však víme, že stojí o větší osvětu, k čemuž jim můžeme pomoci.
Lada Jirkalová: Pracujeme s tím, jak mají konkrétní firmy samy organizačně nastavené bezpečné prostředí a firemní kulturu. Nejde jen o bezpečí vůči zákazníkům, ale i o bezpečí pro zaměstnance. To spočívá i v možnosti, zda zaměstnanci v případě nepříjemné situace nebo konverzace mají za kým jít, zda ji mohou ukončit nebo na někoho přehodit. Zda vědí, že si nemusejí nechat všechno líbit. Firmám tedy také radíme, co přesně by zrovna u nich šlo zlepšit.
LŠ: Často si myslíme, že násilí je jen fyzické, a zapomínáme na slovní agresi. My se snažíme upozorňovat na problém komplexně. Společnost hrubne a my se nechceme dostat do stavu, kdy se slušnost stane slabostí. Proto učíme, jak si nastavit hranice, jak ošetřit sám sebe, jak vstřícně, ale zároveň rázně zamezit eskalující komunikaci. To se netýká jen firem, ale například i škol a koneckonců jakéhokoliv působení ve veřejném prostoru.
LJ: Já zpracovávám zpětné vazby od všech našich klientů. Díky nim vím, že na našich kurzech oceňují zejména dvě věci: jednak konkrétní deeskalační metody, tedy tipy a triky, jak v nepříjemných situacích správně komunikovat, a jednak skutečnost, že s nimi mluvíme o spánkové hygieně a psychohygieně. O tom, jak zvládnout, když mám protivného klienta, a jak sám sebe, péči o sebe a svou pohodu postavit na první místo. Obzvláště ženy mívají tendence tyto věci odsouvat na zadní kolej ve prospěch jiných.

LŠ: Ano, v tomto ohledu s klienty řešíme především nastavování hranic a hledání pomoci, spojenců. Není totiž vždy strategické jít do boje sama nebo sám. A nezřídka v rámci workshopů odhalíme interního predátora. Oběť si totiž často myslí, že je sama. Při školení pak ale díky sdílení zjistí, že to tak není. Běžné je i to, že si oběť myslí, že dělá něco špatně a že za agresi nese odpovědnost. My jednoznačně říkáme: Ne, odpovědnost za násilí nese vždy agresor. Tečka.
LJ: Zároveň jim říkáme, že některé problémy je třeba řešit na vyšší úrovni. Když je agresorem kolega, radím, že jestli chcete, zkuste si s ním promluvit. A pokud vás ignoruje nebo se vás pokouší přesvědčit, že problém nafukujete, běžte za HR. Oni si to velmi rádi poslechnou.

LŠ: To se stává, a proto jedním z našich navrhovaných principů řešení je útěk. Pokud se HR zachová takto, jde o signál pro nás položit si otázku, zda chceme dlouhodobě pracovat v prostředí, kde nás nerespektují.

LŠ: Obecně se dá říct, že jsou to firmy, kterým na svých zaměstnancích záleží a chtějí je podporovat. Netýká se to pouze žen, ale i mužů. I ti samozřejmě vnímají, že k násilí dochází, týká se jich a že mnohdy nevědí, jak se zachovat.

LŠ: Já vnímám dva společenské trendy, které jdou trochu proti sobě. Na jedné straně je zhoršování celospolečenského klimatu. Česká společnost má extrémně naloženo – začalo to pandemií covidu, pokračovalo válkou na Ukrajině, energetickou a ekonomickou krizí, střelbou na Filozofické fakultě UK a letos povodněmi. Prostor, který jsme považovali za bezpečný, už tak bezpečný není. Je tu velký tlak, který dlouhodobě neumíme zvládat. A pak je ten pozitivní trend, který popisujete vy a který vychází z generace Z. Jejich hranice jsou nastavené jinak než naše. Vy jste plakala v prvním zaměstnání, já jsem plakala, když jsem působila na ministerstvu zahraničí, stejně jako spousta mých kolegyň. Ale nikdy jsme si to neřekly. Současní mladí si to nenechají líbit, mají jiný způsob komunikace a jinak nastavená očekávání ohledně vedení.

LJ: Je to tak. My s kamarádkami nepláčeme na záchodech, zato hodně nadáváme. Pokud se někdo v našem pracovním prostředí chová špatně, můžu mu zaručit, že se o tom dozvědí ostatní. Jako mladá podnikatelka se setkávám především s – řeknu to lidově – blbými kecy. Nebrečím kvůli tomu, ale nemám problém se ozvat. Takže všechny moje kamarádky vědí, kdo z podnikatelského prostředí se k mladým ženám chová nepěkně a že si na něj mají dávat pozor. Dnes už víme, že zaměstnanci nepodávají nejlepší výkon ve stresu a pod tlakem, ale naopak když mají podporujícího šéfa a pracovní prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet. Pro mou generaci je také zásadní work life balance. Od starších ročníků kvůli tomu sice posloucháme, že jsme líní, ale to není pravda. Spousta mých známých pracuje deset nebo dvanáct hodin denně, ale vyžaduje za to bezpečné a pohodové pracovní prostředí. Pro nás už prostě není normální, aby na nás v práci nebo třeba i ve škole někdo křičel. Pokud dnes přednášející prohlásí, že do daného oboru nepatří ženy, může si být jistý, že se o tom okamžitě dozví akademický senát, protože to jednoduše není v pořádku.
LŠ: Zároveň je to pořád jen půlka rovnice. Zaměstnavatelé mohou vytvořit vstřícné pracovní prostředí, ale neudělají nic s armádou nepříjemných zákazníků. Proto je důležité pracovat s obojím.

LŠ: Dnes dokonce existují země, kde se přístup, o kterém my přednášíme, učí na školách. Už malé děti se tam učí, že když jsou moje potřeby naplněny, nemám potřebu šikanovat jiné. A když si umím nastavit hranice, nestanu se terčem šikany. I proto je naším dalším cílem kromě firem spolupracovat i s učiteli. Chceme jim nabídnout dlouhodobý plán a návod, jak s dětmi o této problematice mluvit a jak jim vysvětlit, kolik toho v rámci své sebeobrany mohou udělat.
LJ: Chci znovu zdůraznit, že za násilí může vždy jen a pouze agresor. Ale to neznamená, že pro své bezpečí nemůžeme udělat něco navíc. Proto klienty učíme, jak nepříjemné situace řešit, aby se nepřeklopily v silně traumatizující zážitek. Měli jsme několik pilotních programů na školách a opravdu úžasně to proměnilo klima ve třídách. Sama jsem školila dívky ve věku jedenáct až třináct let. Během tří hodin, které jsem s nimi strávila, jsem viděla ty, co se zprvu nechtěly zapojovat nebo zjevně stály trochu mimo třídní kolektiv, jak se začínají aktivně zajímat o dění a probíraná témata. Stmelily se a začaly se mi otevírat, ptát se: Co mám dělat, když mě někdo obtěžuje na sociálních sítích? Co dělat, když mě někdo pronásleduje po cestě ze školy? V tomto věku už to nejsou děti, s nepříjemnými situacemi se setkávají a chtějí je řešit.

LŠ: Snažíme se, aby naši lektoři byli pro klienty autentickými vzory. Já vyučuji ve státní správě a v korporacích, protože to prostředí dobře znám. Máme lektorku Vlastu, která vyučuje ženy ve věku 55+, protože do této věkové kategorie sama spadá. Máme lektora Honzu, který vyučuje smíšené či mužské skupiny. A proto Lada vede kurzy pro mladé školáky a studenty. Oni v tomto věku nemají zájem o další rodičovskou figuru, lépe informace přijmou od někoho, kdo jim stojí generačně blíž. Skupiny zároveň oddělujeme i proto, že každá je vystavena jinému typu násilí a každá se brání jinak. Chceme na kurzech vytvářet opravdu bezpečné prostředí. Mozek se učí, když se myšlením octitneme mimo komfortní zónu, ale nesmí to být v zóně strachu.

LJ: Mně to přijde jako skvělá možnost pro mezigenerační dialog. Teenageři a senioři se v jistém ohledu brání podobně. Obě skupiny spojuje smysl pro spravedlnost, ale musíme je učit, kdy stojí za to se s agresorem poprat a jít do rizika, a kdy to nechat na někom jiném. Seniorům říkáme, že když jim někdo jde po kabelce nebo peněžence, ať mu ji dají. Oni ale mají pocit, že pak to agresorovi projde. A my jim vysvětlujeme, že od toho je tu policie, které odpovědnost za postih můžeme přenechat. U starších lidí se také setkávám s tím, že mají jinak nastavená pravidla slušnosti. Mají dojem, že když na mě někdo zazvoní, tak mu přece musím odpovědět. Když mi někdo volá, přece mu to jen tak nepoložím. Když mi někdo chce něco prodat, aspoň ho vyslechnu. Ne. Tak to není. Když mě někdo otravuje, nemusím se s ním bavit. Zároveň mě baví babičky a dědečky vyučovat metody fyzické sebeobrany. Sami se na to často ptají a já jim radím, jak dobře využít to, co mají k dispozici. Například jim říkám: Nemůžete kopat, ale máte hůl? Tak se zkuste o něco opřít a začněte s ní máchat. Vždy se úplně rozzáří, protože také chtějí žít v bezpečí. A také mají pocit, že když se jim něco stane nebo když je někdo nachytá, že je to jejich chyba. Proto i s nimi hodně rozebírám, že vina je vždy na straně násilníka.

LŠ: Dokud u nás bude existovat sekundární viktimizace a dokud budeme pozornost odvádět od násilníků k obětem, v řešení této problematiky se nehneme z místa. Pocit viny je obzvlášť silný právě u mladých dívek a u seniorů. A když Lada zmiňovala kabelky a peněženky – u teenagerů jsou to zase mobily, počítače. O počítač se nepereme, ale pošleme ho po podlaze, abychom si vytvořili prostor. V konfrontaci s nebezpečím náš mozek přepíná do modu, v němž je schopen pouze tří reakcí: Uteč, bojuj, nebo zamrzni. Proto je dobré si předem zvědomit konkrétní sebeobranné metody. Sebeobrana pojednává o sebevědomí, ne o fyzické síle a desítkách hodin tréninku na žíněnkách.
LJ: Své workshopy zásadně učím v sukni nebo v šatech a velmi často mám na sobě vysoké podpatky. Skoro na každém kurzu se mě někdo zeptá, jak v nich utíkám. Já odpovídám: Zahodím je a běžím bosa.

LŠ: Vždy si nejdřív řekněte, jestli je to situace, která vás nějak ohrožuje a zda ji chcete řešit na ulici. Všichni teď mají pocit, že se ke všemu musejí vyjadřovat, a dělají to často velmi zraňujícím způsobem. Pokud to řešit chcete, musíte být na tu situaci scenářově připravena předem, protože jakmile vás emočně zasáhne, na místě vhodnou reakci nevymyslíte.

LJ: Pokud máte pocit, že si nechcete nechat slovní útok líbit a jste ve vhodném rozpoložení, ozvěte se. Agresoři jsou srabi. Nechtějí jít do konfrontace, jen ventilují vlastní frustraci. Ale pokud máte den, kdy je toho na vás moc, v jedné ruce držíte plačící dítě, ve druhé dvě tašky s nákupem, ignorujte to. Pokud vás člověk fyzicky neohrožuje, je lepší použít princip utěku, tedy sebrat se a odejít. Jsme v tomhle v lehkém rozporu s jinými lidmi, kteří se věnují sebeobraně. Řada z nich říká, že se máme ohradit za každých okolností. My razíme přístup, že nemusíme vyhrávat všechny bitvy a nemusíme si všechno vybojovávat sami. Pokud vás například obtěžuje nějaký dělník, daná stavba má určitě někde ceduli s informací o firmě, která ji provozuje. Pokud jim za den zavolá deset žen, že se jejich dělníci chovají nevhodně, budou muset problém řešit, protože je to i v jejich zájmu.
LŠ: Vybírejme si své bitvy. Vyhraná bitva je taková, která nenastala. Za nás je deeskalace a prevence nejúspěšnější.
LJ: A já dodávám: Sharing is caring. Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená bolest je poloviční bolest. Mysleme na to a sdílejme, sdílejme, sdílejme.