Vogue Leaders
Foto: Moje tělo je moje
Vaše tělo je vaše! Ridina Ahmedová o kořenech fatfobie i kauze Bridgerton
Kateřina Špičáková9. 8. 2024
Proč společnost nenávidí tlusté lidi? Zmizí někdy body shaming? „Vždycky se najdou tací, kteří budou nevyžádaně komentovat cizí těla. Mám ale pocit, že se vnímání pomalu posouvá a takové komentáře začínají patřit do zóny řečí, které jsou nepřípustné. Už jen fakt, že se o tom bavíme, je ozdravný,“ říká Ridina Ahmedová, zakladatelka projektu Moje tělo je moje.
Foto: Petra Mandová
Ridina Ahmedová
Vogue CS přináší rozhovor s umělkyní Ridinou Ahmedovou na téma body shamingu a jak se vnímání společnosti mění – k lepšímu
„Chci zdůraznit, že nejsem ani psycholožka, ani socioložka. Jsem umělkyně, která to téma otevřela, a díky tomu se jím už několik let intenzivně zabývá. Ale mohu sdílet jen své vlastní zkušenosti a názory,“ uvádí na začátku našeho rozhovoru Ridina Ahmedová. Před několika lety českou společností zahýbal její autorský podcast Sádlo. Od té doby se stihla stát jednou z nejvýraznějších tváří tuzemské diskuze o body shamingu. Aktuálně hodně rezonuje její další projekt – Moje tělo je moje. Především o něm, ale nejen o něm jsme spolu mluvily.
Projekt Moje tělo je moje vznikl nejen proto, aby upozorňoval na fakt, že body shaming existuje. Kladete si za cíl situaci také změnit. Jak toho chcete dosáhnout?
Když jsem projekt zakládala, byla jsem zavalená obrovským množstvím dopisů, které mi přišly po odvysílání mého autorského podcastu Sádlo. Některé zkušenosti byly strašně surové a pro mě šokující. Otec, který kreslí dceři její rtěnkou na její zrcadlo dýně a prasata. Matka, která řekla dceři, že se štítí jejího těla, protože je moc tlusté. Psaly mi ženy různého věku a různých body types. Spojovalo je hluboké zranění a velká sebenenávist. Ty věci zažívaly velmi často v rodině, ale taky ve škole a od vrstevníků. Já sama mám nejhorší vzpomínky na letní tábory a určitě mě motivovala i tahle vlastní zkušenost. Otázku: „Je to strašné, ale co s tím dělat?“ jsem si kladla často a přišlo mi, že místem, kde je moc důležité zkoušet věci nastavovat zdravěji, jsou dětské kolektivy. Rozhodla jsem se proto, že v rámci projektu Moje tělo je moje vznikne metodika pro workshopy na školách. V současné chvíli máme tým šestnácti lektorů, který jezdí po vzdělávacích institucích po celé republice. Tahle práce skutečně má potenciál měnit společnost k lepšímu, o tom jsem přesvědčená. Kromě workshopů pro mladé lidi děláme také semináře pro pedagogy a pro rodiče. Na webu máme volně ke stažení novou, a myslím že moc povedenou brožuru Jak mluvit s dětmi o vzhledu těla. To téma je zvláštní v tom, že prostupuje úplně napříč společností – zasahuje všechny generace, všechny sociální vrstvy, lidi všech typů vzdělání, na vesnicích i ve městech. Je všude kolem nás.
Zmínila jste body shaming v rámci rodiny, se kterým má zkušenost velká spousta lidí, především žen. Mám ji i já sama. Pokud se s prvními nevhodnými narážkami na vzhled setkáváme už jako malé děti a od našich nejbližších lidí, myslíte si, že je opravdu možné to někdy změnit?
Jeden z největších aha-momentů při četbě dopisů od posluchačů podcastu Sádlo byla velmi často se opakující myšlenka: Protože se o těchto věcech nemluví, myslela jsem si, že pochybnosti o tom, jak vypadám, řeším jenom já a lidi okolo jsou v pohodě. Když mi někdo řekl něco ošklivého, brala jsem to, jako že si to zasloužím, protože jsem přece hrozná. Ale ve chvíli, kdy jsem si poslechla, co zažívají jiní lidé, mi to teprve přišlo vůči nim sprosté a nepřípustné. Teprve tehdy mi došlo, jak hrozné to je a že ani já to nechci zažívat. Přineslo mi to změnu. A je podpůrné citit, že tyhle pochybnosti o sobě neřeším sama. Takže k vaší otázce: Bylo by naivní myslet si, že se všechno zázračně vyřeší. Ale už jen tím, že o body shamingu a komplikovaném hledání cesty k vlastnímu tělu mluvíme, se zmenšuje přetlak okolo toho tématu. Je to ozdravné. Body shaming nezmizí, protože se vždycky najdou lidi, kteří budou nevyžádaně komentovat a urážet vzhled druhých, ať už bude jejich pohnutka jakákoliv. Ale myslím si, že se obdobné řeči mohou postupně posouvat do sféry toho, co je nekorektní, nepřijatelné. Co nebudu na veřejnosti říkat, abych se neztrapnila nebo neztrapnil. Už to by nám jako společnosti dost pomohlo.
Co přesně v rámci školních workshopů Moje tělo je moje dětem vysvětlujete?
Do škol přinášíme dvě základní teze: Že každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá, a že za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám druhých lidí.
Máte pocit, že se přístup současné mladé generace k vlastnímu tělu a body shamingu mění oproti generacím předchozím?
Oproti předešlým generacím zažívá ta současná mladá generace úplně jiné výzvy. Na jedné straně vidí velkou diverzitu, přinášenou obsahem sociálních sítí – svět pestrý genderově, etnicky, co do vzhledu i orientace. Na druhou stranu ovšem existuje masivní tlak na obraz. Jsme bombardování vizuálními vjemy, a přestože už se mluví i o změně legislativy na celoevropské úrovni, pořád ještě, pokud vím, v Česku v reklamách není jasně značeno, že (jestli vůbec) bylo zobrazené tělo v nich graficky upraveno. Iluze a realita jsou k nerozeznání. Předešlé generace svůj vzhled srovnávaly především s běžnými lidmi ze svého okolí. Dnes několik hodin denně sledujeme především mediální obrazy. Ve videích i ve filmech vidíme lidi, kteří se ve své profesi často uplatnili i díky tomu, že jsou fyzicky krásní. Ve feedu na Instagramu je mnoho vizuálně vylepšeného obsahu a není vůbec snadné pak ustát pohled do zrcadla. V roce 2022 vznikl na Univerzitě Palackého ve spolupráci s O2 Chytrá škola studie výzkum Děti a kult krásy v online světě. Ta čísla jsou neveselá. 42 % dětí upravuje na sítích svůj vzhled, 55 % zažilo body shaming v offline světě. Je ale skvělé, že se o tom mluví, vnímám to jako bod obratu k lepšímu.
Body shaming se zdaleka netýká pouze lidí s vyšší váhou, ale v Česku je specificky fatfobie zakořeněná opravdu hluboko. Vnímáte to tak?
Vnímám to podobně, ale fatfobie je živá i leckde jinde – vzpomeňme například na bouřlivou debatu, když časopis Cosmopolitan zveřejnil na obálce fotku tlusté cvičitelky jogy Jessamyn Stanley. Následovala masivní vlna nesouhlasu, že jde o propagací obezity. Takže ukazovat tlustého člověka, který sportuje, je taky špatně? Fat shaming je pozoruhodný a složitý fenomén, který vypovídá mnoho o nás jako o společnosti. Pokud mi záleží na zdraví druhého (argumentace zdravím je totiž velice častá), opravdu si myslím, že mu pomůže, když ho zesměšnuji a šikanuji, dehumanizuji a přirovnávám ho ke zvířatům? Socioložky Varvara Borisova a Tereza Stöockelová ze Sociologického ústavu AV vydaly nedávno studii, kterou provokativně nazvalyThis doctor knows shit about you, but the first thing he says is, ‘you need to lose some weight’: Anti-fat bias and the contradictory effects of fat medicalization in Czech healthcare. Mimo jiné se tam dočteme, že verbální ponižování lidí s nadváhou, během kterého se často objevuje argumentace zdravotním hlediskem, je umocněno tím, jaká je struktura českého zdravotnictví. Na rozdíl od řady jiných států je založené na principu solidarity a je financováno z příspěvků od zaměstnanců a státu. Občan tak může argumentovat tím, že platí léčbu druhých „z vlastních daní“, čímž může ospravedlňovat dojem, že má právo jiná těla kontrolovat a hodnotit. Tlustí lidé jsou tak rámováni coby nezodpovědní jedinci představující potenciální zátěž pro všechny.
A čím je podle vás způsobeno, že je fat shaming všudypřítomný a především tolerovaný?
Těch příčin je řada. Pořád žijeme ve společnosti, kde je na ženu vyvíjen tlak, aby reprezentovala, a krása je brána jako jedna z nejdůležitějších vlastností. U mužů kila tolik nevadí, což se nedávno ukázalo na kauze Bridgerton, kdy mnoho lidí rozlítilo, že by si bohatý a spanilý princ vybral za partnerku ženu s nadváhou. Jedna novinářka napsala, že je to „zcela nevěrohodné“ – žena mít nadváhu nesmí, pokud chce být dobrá partie. Když jsem točila podcast Sádlo, několik žen mělo podobnou zkušenost. Byly v mileneckém vztahu s muži, kteří jim v různých obměnách řekli: „Je mi s tebou fajn, přitahuješ mě, máme skvělý sex, ale jako oficiální partnerku tě představit nemůžu, na ty kecy nemám.“ Vedle toho všeho existuje obrovské množství žen a dívek, které tlak na štíhlost dovede k poruchám příjmu potravy, které se samozřejmě týkají i mužů, i když čísla jsou u žen vyšší. Tloušťka je takové stigma, strašák: Co kdybych ztloustla, co by se změnilo, o co bych přišla? Nikdo se nechceme ocitnout v roli toho, kdo je terčem výsměchu a ponižování, kdo je z principu neatraktivní a loser. I proto je možná pohled na tlustého člověka tak nepohodlný a nabitý emocemi. Je to vlastně zúzkostňující: Vidíme zhmotnění toho, co nechceme zažívat – osamělost, pocit vyloučení. Tloušťka je vnímaná jako povahová vlastnost, tlustý člověk má nálepku lenocha, rozežraného slabocha. Dnes už je přitom vědecky jasně prokázané, že příčin obezity je řada: genetika, psychické zdraví, sociální situace, hormonální rovnováha, stav mikrobiomu. Jsme také obklopeni masivní reklamou na junk food.
Naše vnímání vlastního i cizích těl popkultura hodně ovlivňuje, svůj dopad má i móda. V rámci fashion světa se v posledních letech mluví o inkluzivitě, ale v praxi zatím moc nefunguje. Jaký na to máte názor vy? Je důležité, aby móda a její prezentace více zohledňovaly různé podoby lidského těla?
Když vyjdeme na ulici, asi nám všem je jasné, že body type modelky nebo modela má jen malá část lidí. Pokud existují zákazníci všech tvarů, přijde mi logické, aby si i zboží mohli prohlédnout na lidech, kteří mají těla různých typů. To, že lidská společnost je různorodá, je prostě fakt.
Co si myslíte o plus size modelingu?
Pod ten termín se schová leccos. Plus size modelkou je třeba česká star Zuzana Kušniruková, která určitě nemá nadváhu, jen nemá ten velmi hubený typ postavy. Zároveň je plus size modelkou naopak velmi tlustá Tess Holiday. Osobně si myslím, že velmi záleží na kontextu. Na jednu stranu, proč by tlustá žena nemohla být viditelná? Proč by nemohla mít spodní prádlo nebo dvojdílné plavky? Všechny typy lidí by měly být reprezentované. Na druhou stranu vnímám, že frustrace z dlouhého období, kdy byl jako krásný označován velmi hubený typ postavy, vedla celkem přirozeně k opozici a vyzdvihování opaku. Je to ode zdi ke zdi a oba extrémy mohou nadělat škodu. Osobně bych se v první řadě přimlouvala, abychom řešili jiné aspekty těla, než jen krásu. Třeba to, jak nás provází životem. Pořád se ozývá: Ale obezita není zdravá, tohle je propagace nezdravého životního stylu. V už zmíněném Cosmopolitanu se kromě tlusté cvičitelky uvnitř čísla objevila i herečka Megan Fox s cigaretou. Jak to, že nad tím se nikdo nepozastavil? Tady vnímám výrazně dvojí metr a jsem přesvědčená, že péče o zdraví není tím hlavním důvodem, proč tlusté ženské tělo vzbuzuje tolik emocí.
Moje tělo je moje souzní s konceptem body neutrality. Proč ne body positivity?
Neutralita nám přijde jako klidný prostor, kde můžeme trochu vydechnout, přestat vzhled těla hodnotit: nehanět ho, ani chválit. Prostě zůstat v neutrálním postoji a soustředit se na jiné věci. Nekomentovat. Osobně mi přijde dost kýčovité a křečovité i heslo: „All bodies are beautiful“. Když se někde tvrdí, že jsou všechna těla krásná, čtu čtu mezi řádky zprávu, že potřebuju být krásná, že krása je nutností. Všechna těla prostě krásná nejsou, ale nic to nevypovídá o jejich hodnotě a naší hodnotě jako člověka. Vzhled je jeden malý střípek v mozaice toho, kdo jsme. Podobně nesympatický je mi povel: „Miluj svoje tělo.“ Připadá mi opravdu obtížně proveditelný. Třeba by stačilo prostě přijmout, že máme nejistoty, oblíbenější a méně oblíbená místa na svém těle. A je to normální a můžeme s tím žít. V Moje tělo je moje razíme přístup: Když nejsme tázáni, nekomentujme vzhled druhých, nekritizujme, nechvalme. Pokud někdo potřebuje slyšet náš názor, tak se nás zeptá.
V rámci Moje tělo je moje zveřejňujete osobní příběhy a zkušenosti lidí s body shamingem. Jsou velmi různorodé, přesto – pozorujete v nich nějaký spojující motiv?
Máme velkou radost, že nám naši sledující a příznivci posílají svoje osobní příběhy a svědectví. Ne všechny se týkají body shamingu, i když se v nich bohužel objevuje opravdu často. Jsou to vzpomínky na výroky, které se zaryly hluboko a často pisatele ovlivnily na dlouhé roky nebo i na celý život. Jestli mají ty příběhy něco společného, je to nejistota. Obavy, jestli jsem dost dobrá či dobrý. Jestli si tak, jak jsem, zasloužím přijetí okolí, lásku, sex, úspěchy, dobrý život. Náš vzhled je tak často zdrojem nejistoty; bílá kůže, která se neopaluje. Pihy. Malá prsa. Velká prsa. Asymetrická prsa. Šilhající oči. Hubená postava. Malý penis. Velký penis. Málo svalů. Zrzavé vlasy. Velký nos. To jsou jen některá z mnoha témat, o kterých ve svědectvích čteme. Pojí nás, že v těch nejistotách nejsme sami.
Moc se mi líbila vaše putovní výstava, na jedné fotce je i moje kamarádka. Jak jste vybírali tváře, které se v ní objevují a jak probíhala spolupráce s nimi?
Chtěla jsem upozornit veřejnost, jak surové věci si říkáme, a chtěla jsem, aby ty fotky byly vidět ve veřejném prostoru. Aby se dostaly k těm, kdo nad tématem třeba nikdy nepřemýšleli, anebo k těm, kdo denně poslouchají urážky, ale nenapadlo je, že by měli právo se vůči nim vymezit. Vznikla série fotografií, které se objevily v ulicích řady měst – v nadživotní velikosti. Na každé je ta nejstrašnější hláška, kterou dotyčný slyšel, a vedle toho vyjádření, jak si stojí dnes; protože dnes už ví, že zlá slova nedefinují jeho hodnotu. Část lidí jsem oslovila osobně, protože jsem věděla, že už jsou v situaci, kdy svůj příběh jsou připraveni sdílet. Část lidí se ozvala na základě výzvy na sítích. Podobně, pomocí výzvy, teď vzniká i další fotografický cyklus nazvaný Moje jizvy – můj příběh, který pro Moje tělo je moje vytváří fotografka Jana Bergerová. Jizvy jsou totiž další velké téma. Někdy vznikly úrazem, nemocí nebo operací, ale je i mnoho lidí, kteří nosí jizvy po sebepoškozování. A ty můžou zůstat jako tiché svědectví o velmi těžkých časech. Ukážou nám je. A žijí s nimi dál. Jsou součástí jejich příběhu.
1 / 9
Výstava Moje tělo je moje
Jaké jsou plány Moje tělo je moje do budoucna?
Náš tým lektorů zatím jezdí do škol na druhý stupeň, ale budeme rozšiřovat metodiku i pro první stupeň, protože naše téma je velmi aktuální už u malých dětí. Černobílou výstavu Moje tělo je moje budeme rozšiřovat a zkoumat, v čem se vnímání tělesnosti a pochybností vůči vlastnímu vzhledu liší nebo podobá v jiných zemích. Novou sérii dokumentárních portrétů budeme fotit na podzim v ghanské Accře a další v multikulturním Londýně. Také se rýsuje kniha. O té zatím nechci nic prozrazovat, ale věřím, že vznikne něco krásného.
Foto: Petra Mandová
Ridina Ahmedová
Ridina Ahmedová je hudebnice, performerka, zakladatelka projektu Moje tělo je moje a autorka audiodokumentárních podcastů Sádlo a Odpustit? Narodila se v Praze, ve čtyřech letech se odstěhovala do alžírského Oranu. Po návratu do tehdejšího Československa absolvovala gymnázium, posléze Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a studovala také muzikoterapii při Západočeské univerzitě v Plzni. Několik let vystupovala v jazzových klubech, později začala s hlasem více experimentovat. Spolupracovala například s Floexem či Monikou Načeva, je autorkou či spoluautorkou hudby k řadě divadelních představení. Za podcast a představení Sádlo získala Ahmedová několik ocenění, mimo jiné stříbro na festivalu Prix Bohemia Radio nebo nominaci na cenu Česká divadelní DNA.
Přidejte se k Vogue Leaders na LINKEDIN.