Co se stane, až skončí práce? Helen Hester o volném čase, druhé směně a intenzivním rodičovství

A já vám moc děkuju za pochopení!

Je důležité otevřeně mluvit o časových plánech obecně, je to projev respektu k času ostatních lidí. Ale cítím, že coby profesně už relativně seniorní žena v oboru charakterizovaném vyčerpáním, vyhořením a přepracováním nesu určitou odpovědnost za modelování zdravých a udržitelných pracovních postupů tam, kde mohu. Přímo nezbytným se to stalo poté, co se mi narodily děti. Měla jsem tři v průběhu čtyř let a rychle jsem zjistila, že mám najednou mnohem menší volnost v tom, jak můžu nakládat se svým časem. Samozřejmě nemůžu sama od základů změnit institucionální struktury a uvědomuji si, že skutečnost, že mám možnost jasně určovat limity, je privilegium. Už necítím potřebu neustále prokazovat svou flexibilitu nebo ochotu vycházet všem vstříc na úkor vlastního blaha. Ale i když je stanovování hranic užitečné hlavně pro mě osobně, moje činy mohou být příkladem i pro moje kolegy a spolupracovníky. Chci přispět svým dílem, malým i větším, abych pomohla ostatním bojovat s nezdravými pracovními podmínkami a mechanismy.

Když vidím, jak lidé v západním světě mluví o volném čase, velmi se to liší od mojí představy o skutečném, smysluplném volnu. V současnosti převládá pocit, že náš volný čas je něco, co musíme využít k sebezdokonalování nebo rozvoji nových dovedností. Navíc je dnes nastaven jako něco, co je vhodné monetizovat například prostřednictvím různých přivýdělků. Týká se to dokonce i spánku: jsme vyzýváni k odpočinku, ale především z toho důvodu, abychom zlepšili své kognitivní schopnosti, a zvýšili tak svůj pracovní výkon. Volný čas je tak koncipován spíš jako prostředek k dosažení cíle než jako cíl sám o sobě, a tak jej jen stěží můžeme chápat jako opravdu volný, svobodný.

Je samozřejmě snazší přemýšlet o volném čase tímto způsobem, protože zapadá do neoliberálního narativu o osobní odpovědnosti a klade na nás jako jednotlivce břemeno, abychom svůj volný čas maximalizovali. Je ale důležité si uvědomit, že skutečně volný čas je spíše kolektivní projekt než individuální úspěch. Potřebujeme infrastruktury a instituce, které náš volný čas podpoří. Potřebujeme místa a zdroje, které nám mohou pomoci objevovat, učit se, relaxovat a užívat si a především dělat tyto věci pro ně samotné, ne proto, abychom zvýšili svou hodnotu na trhu práce. To ovšem znamená lobbovat za dobře vybavená veřejná zařízení jako centra volného času, dobře vybavené knihovny a mediální studia, parky a hřiště, jakož i za věci, které by tato zařízení učinily prakticky dostupnými, to znamená například za bezpečnou a spolehlivou veřejnou dopravu nebo za dostupné pečovatelské služby. Nemáme tedy tendenci hovořit o volném čase v tomto expanzivnějším smyslu, protože k tomu je potřeba výrazně přehodnotit celou společenskou organizaci.

Neplacená pečující práce je všechno, co děláme mimo a nad rámec práce placené. Když žena odchází ze zaměstnání, po cestě nakoupí a zajde na poštu, doma uvaří, dá prádlo do pračky a ještě zavolá starším rodičům a zkontroluje, zda jsou v pořádku, to vše představuje druhou směnu. Problém je, že tato práce je nedílnou součástí způsobu, jak státy o péči přemýšlejí. Lockdown během pandemie velmi jasně ukázal, že vlády států kdykoliv rády přehodí veškerou zodpovědnost za péči zpět na individuální rodiny. Rodina je hotová infrastruktura levné a dostupné podpory, takže proč ji nevyužít? Zároveň se o tom ale tolik nemluví, a proto je těžké téma neplacené pečující práce posunout na úroveň veřejné debaty. 

Na druhou stranu, právě pandemie pomohla těm, kdo se o krizi péče normálně nezajímají, si uvědomit, jaká je realita. Bohužel se nám ale nepodařilo dostatečně toto uvědomění vytěžit, abychom problém zviditelnili a více se mu věnovali na celospolečenské úrovni. Jakmile se věci vrátily do normálu, domácí práce opět ustoupily do pozadí. Různé neziskové organizace se debatě samozřejmě dál neúnavně věnují. Měli bychom jim pomáhat, aby byly více vidět a slyšet, aby se jejich práce stala nedílnou součástí našeho myšlení. Nejde jen o každodenní práce v domácnosti – fungující systém péče je naprosto zásadní pro fungování a blahobyt celé společnosti, a přesně tak bychom k tomuto tématu měli přistupovat. Doufáme, že naše kniha k tomu může přispět.

Existují různé komunitní přístupy, které jsou v posledních letech na vzestupu, a můžeme se jimi inspirovat. Například v Itálii deinvestice do péče o předškolní děti vedly ke snížení počtu míst v jeslích a mateřských školách financovaných z veřejných zdrojů. Mnoho rodičů – zejména matek, které obvykle mají nižší mzdy kvůli rozdílům v odměňování žen a mužů – opustilo placenou práci, aby se mohli soustředit na neplacenou péči. V některých případech se však lidé chtěli bránit plíživému návratu modelu, kdy má rodina jen jednoho živitele a matka zůstává v domácnosti, proti němuž ostatně naše matky a babičky v minulosti bojovaly všude po světě v rámci feministických hnutí. V místech, jako je například Milán, se tak objevila alternativní opatření. Například Soprasotto je samosprávný projekt, který funguje již více než deset let. Rodiče v jeho rámci spolupracují s učiteli a dělí se o úkony zajišťující každodenní chod školky. Školka se pak propojuje s dalšími lokálními projekty za účelem budování komunity a posílení solidarity v situaci, kdy nelze spoléhat na státní podporu. Tyto druhy experimentů mohou nabídnout užitečné modely, ale nemyslím si, že by měly zcela nahradit systém veřejné péče o děti. Jsou to spíše příklady sebeobrany, kterou jednotlivé komunity reaguji na krizi, aby zvládly těžkou situaci, protože nikdo jiný jim v ní nepomůže. Udržování podobných projektů vyžaduje spoustu času a energie, ne každý se chce nebo může zapojit. Proto je důležité podporovat organizace, které se na toto téma zaměřují. Rodiče by neměli fungovat jako kutilové, kteří musí horko těžko vymýšlet, jak uspokojit potřeby svých dětí a zajistit jim kvalitní péči, když chtějí nebo musejí zároveň pracovat.

Jednou z možností je zkrácení pracovní doby obecně, to se ale netýká jen žen nebo rodičů, ale všech pracujících lidí. Není to nic nového, jde o klasický požadavek dělnického hnutí. V roce 1866 zahájila První internacionála boj o osmihodinový pracovní den, založený na „les trois huits“: osm hodin práce, osm hodin volna a osm hodin spánku. Od té doby se ale svět a naše potřeby proměnily, včetně například toho, že od začátku 21. století spíše než méně práce požadujeme více peněz. Aktuálně vidíme vzestup zájmu o kratší pracovní týden například na Islandu, ve Španělsku nebo ve Spojeném království. Se zkrácením pracovní doby je spojeno mnoho sociálních a ekonomických výhod od zvýšení produktivity a nižší nezaměstnanosti až po snížení naší uhlíkové stopy. Je ale pravděpodobné, že nejvíc by z toho těžily právě ženy, protože mají mnohem méně volného času než muži, a to především právě kvůli skutečnosti, že stále nesou odpovědnost za většinu pečující práce.

Plošné zavedení kratšího pracovního týdne není samospásné, mohlo by nám to ale pomoci změnit způsob, jakým uvažujeme nejen o významu placené práce v našich životech, ale právě i o dělení práce neplacené. Na té by se pak mohlo podílet více lidí, což by pro ženy znamenalo významné ulehčení. Zároveň by to mohlo pomoci normalizaci práce na částečný úvazek, o kterou je v současnosti velký zájem globálně. Například ve Velké Británii nyní zkoušejí experimentovat s takzvanými zhuštěnými pracovními hodinami, kdy mají lidé větší volnost v tom, jak si práci zorganizují, a tím pádem si ji mohou doslova nahustit do menšího počtu dnů. Pokud se jim to podaří tak, aby splnili všechny pracovní povinnosti, mohou si pak i v pracovní smlouvě nechat upravit úvazek na čtyřdenní pracovní týden. Není to ideální řešení, navíc ne ve všech oborech a na všech pracovních pozicích je čtyřdenní pracovní týden možný, ale je to krok dobrým směrem, což je povzbudivé.

Intenzivní rodičovství povzbuzuje rodiče, aby zaměřili hodně času a energie na své děti ve snaze pomoci jim rozvíjet se a být úspěšnými. Od trávení kvalitního času s dětmi se intenzivní rodičovství liší v tom, že je především prostředkem k dosažení určitého cíle. Netrávíte každou noc tím, že se učíte mandarínštinu nebo programování proto, že vás (nebo vaše děti) to baví. Nevozíte děti třikrát týdně a o víkendech na fotbalový trénink a pak na lekce klavíru nebo do šachového klubu, protože to všem zúčastněným přináší radost; děláte to spíš proto, že se obáváte o jejich budoucnost a že cítíte zodpovědnost pomoci jim naplnit jejich potenciál. A doufáte, že všechny tyto mimoškolní aktivity jim v budoucnu poskytnou konkurenční výhodu ve vzdělávání a na trhu práce.

Myslím, že není náhoda, že intenzivní forma rodičovství je silněji spojena se zeměmi s vyšší mírou nerovností. Je to přístup, který z dětí dělá malé uzlíky lidského kapitálu, jejž jsou rodiče nuceni pěstovat a kultivovat, aby se jim pak vrátila investice. Rodiče tak tráví čas koordinací několika rozvrhů, vozí děti z jednoho místa na druhé a často se učí společně s nimi, aby mohli jejich rozvoj podpořit. Tento přístup je extrémně časověnáročný a vyznačuje se neutuchajícím pocitem úzkosti. V důsledku znamená, že děti mají méně času na hraní a vlastní objevování světa, což je ovšem pro jejich zdravý vývoj naprosto zásadní.

Je zajímavé sledovat různé způsoby, jakými byly naše návrhy přijaty. Někdo mi nedávno poslal e-mail s recenzí, ve které vyjádřil zklamání, že nám chybí ambice. Kniha byla na jeho vkus příliš mírná. Reakce v mainstreamovém britském tisku na druhé straně souhlasily s naší diagnózou společenských problémů, ale zase zpochybňovaly naše návrhy, protože se jim zdály příliš radikální.

My se zajímáme o širokou škálu řešení od těch úplně spekulativních přes dlouhodobé, které jsou proveditelné, ale aktuálně mohou působit jako utopie, až po praktické kroky, které můžeme aplikovat již nyní. Například když mluvíme o principu komunální péče, nepředpokládáme, že jí lze dosáhnout okamžitě nebo bez třenic. Proto navrhujeme začít zpochybňováním vládních politik, které upřednostňují tradiční rodinnou strukturu před jinými způsoby života. Můžeme se podívat na politiku ohledně péče o děti či sociálního zabezpečení a pokusit se zjistit, kde se pracuje s představou, že většina lidí žije v nukleárních rodinách. A pak můžeme bojovat za změnu na základě požadavku, že vládní politika by měla být spravedlivá ke všem bez ohledu na to, jak si organizují svůj domácí život.