Dobrý manažer nikdy nezapomíná, že úspěch je výsledek týmové práce

Tuhle práci dělám už dvacet sedm let a jedna z věcí, které mě vždy bavily, je pomáhat v kariérním postupu mladým lidem. O odpovědi tedy nepřemýšlím v kontextu vlastní kariéry, ale spíše jako o pěti vlastnostech, které by člověk měl mít, aby si k vedoucí manažerské pozici otevřel dveře. První z nich je určitě pokora: spousta lidí ve vedení často mluví výhradně o sobě a svých úspěších. Ty ale téměř nikdy nejsou dílem jednotlivce, vždy je to týmová práce. Druhou vlastností je empatie. Musíte se starat o lidi okolo sebe a musíte jim pomáhat v jejich vlastním postupu. Lidé, kteří se starají pouze o sebe, nejsou dobří manažeři a často ani dobří manželé – jako dobrý manžel se staráte o pohodu své ženy, svých dětí. V pozici vedoucího týmu je to stejné. Třetí zásadní věcí je férovost: nemůžete mít své oblíbence a dělat na jejich základě rozdíly v zaměstnaneckých benefitech. Když v práci slavíte narozeniny jednoho, musíte slavit narozeniny všech. Ke všem musíte přistupovat stejně. Čtvrtou podstatnou vlastností je oddanost. Vaši lidé musí věřit vám a vašim rozhodnutím. A pátou důležitou věcí je kreativita. Musíte být tvůrčí a umět reagovat na změny a nečekané situace. Hodně se to projevilo během pandemie covidu: v našem oboru jsme museli vymýšlet neuvěřitelné věci, abychom přežili, zároveň se ale ukázalo, že někteří manažeři nejsou schopni inovací a úplně se zasekli. Pokud člověk disponuje pěticí těchto vlastností, myslím, že má našlápnuto k tomu stát se skvělým manažerem.

Jako manažerovi se vám často stane, že nejste spokojená s výsledkem nebo výkonem. Nejlepší rada, kterou jsem dostal, zní, že když mě něco nebo někdo naštve, nikdy to s nemám řešit hned – mám počkat 24 hodin a vychladnout. Pak je možné reagovat konstruktivně a bez přehnaných emocí. Podle mě je to skvělá rada nejen pro pracovní, ale i osobní život.

Je těžké najít něco, co by bylo specifické pouze pro náš obor, ale v hotelnictví opravdu platí, že každý den je naprosto jiný než ten předchozí. I v případě, že váš pracovní kalendář je úplně prázdný, nemáte naplánovány žádné porady ani schůzky, nenudíte se, protože každé dvě minuty se objeví něco, co musíte řešit. U nás neexistuje žádná rutina, což je skvělé a důležité. Umíte si představit, že byste každý den v práci dělala pořád to samé dokola?

Mě asi nejvíc baví právě ta možnost kreativity, o které jsem mluvil. Chápu, že u ředitele hotelu to může působit trochu zvláštně: když je někdo kreativní, většinou se věnuje architektuře nebo třeba designu, ne zrovna managementu. Já nic z toho nedělám, proto jsem ani sám o sobě dlouho nevěděl, že umím být tvůrčí. Ale se zajímavými, novými nápady a řešeními se dá přicházet i v oblasti byznysu a to mám na své práci hrozně rád. Zároveň jsem rád pánem vlastních rozhodnutí: nebaví mě držet se nastavených procesů nebo se neustále prosit o dovolení. Co se mi ještě líbí, je ten pocit, že když se hotelu daří, když jsou u nás hosti spokojení, vím, že to není zásluha jednoho člověka, ale že je to výsledek dobré týmové práce. Naopak, pokud jeden nebo dva lidé v týmu nefungují, může to být katastrofa. Takže to vědomí, že mám dobře složený tým, ve kterém všichni fungují perfektně, mě naplňuje.

Musím se přiznat, že v toto generační dělení moc nevěřím. Mám tři děti, jednomu z nich je 23 let a jednomu 21 let, takže formálně patří do generace Z, ale povahově se naprosto vymykají všem jejím definicím. Myslím, že lidé stejného věku mohou být velmi různí, závisí to na jejich vzdělání, zemi, ze které pochází, nebo třeba jejich přátelích. Nicméně jako lídr se musíte umět přizpůsobit prostředí, které se mění prakticky každý druhý rok. Když jsem se v roce 2006 dostal do vrcholného hotelového managamentu, řekl jsem tehdy HR oddělení, že nebudeme najímat lidi s tetováním nebo viditelnými piercingy, respektive jsme každému takovému potenciálnímu zaměstnanci řekli, že pokud u nás chce pracovat, piercing si musí vyndat, tetování zakrýt. Ale to bylo před sedmnácti lety. Umíte si představit, že bych v dnešní době přišel s takovým požadavkem?

Přesně tak. Tehdy jsem působil v Düsseldorfu, byl jsem velmi tradiční manažer, neustále jsem nosil oblek a kravatu. Zároveň jsem ale jako první z hotelových manažerů v té oblasti přišel s tím, že zaměstnanci nemusí být hladce oholeni, že můžeme najímat i lidi s plnovousem. Myšlenka za tím byla jednoduchá: pokud se člověk takto cítí komfortně ve svém osobním životě, chceme, aby se stejně pohodlně cítil i v práci. Vzpomínám si, že mi chodily maily od kolegů, psali mi: Axele, tohle přece nemůžeš! Nemůžeš najímat potetované, vousaté lidi! Dnes to ale dělají všichni. Musíte se umět adaptovat na nový řád věcí a za těch sedmnáct let se opravdu hodně změnilo. Uvedu příklad: když jsem začínal, zaměstnanci pracující v kuchyni nastupovali do práce v 6:30 ráno a končili v 11 hodin večer, byl to standard. Kdybych to chtěl po lidech dnes, nikdo by u mě nevydržel pracovat moc dlouho. A tak jsem přístup změnil, aby moji lidé měli kvalitnější work-life balance. V Andazu se opravdu snažíme, aby se měli dobře nejen hosté, ale i naši zaměstnanci. U nás je možné skoro vše: neseženete hlídání pro dítě nebo pro psa? Vezměte ho s sebou a nějak to vyřešíme. Jednou jsem takhle v kanceláři dozoroval třináct psů.

Nejde o to, že bychom se snažili ušetřit peníze – já prostě věřím, že když se o své lidi a jejich potřeby opravdu staráte, podávají svůj nejlepší výkon. Zároveň to beru tak, že work-life balance je důležitý i pro mě, pro moji ženu, moje děti, moje známé a tak dále. Mentální nastavení společnosti se zkrátka změnilo. Ve výsledku to, čeho se v Andazu snažíme dosáhnout, je určitý pocit pohodlnosti, který v lidech jako celek vyvoláváme a který nás odlišuje od konkurence. Existují luxusní hotely, které mají řadu let nastaven určitý ráz a z toho jednoduše nevystupují. Jejich zaměstnanci nosí stejné uniformy, mají naučené fráze, které odříkávají, všechno je velmi konzervativní a formální. Hosté k nim chodí s přesně daným očekáváním, a to se pak také splní. Já takové hotely velice respektuji, ale když do nich vejdu, mám tendenci úplně ztichnout, protože ve mně budí jakousi uctivou hrůzu. V Andazu nabízíme exkluzivní pětihvězdičkový servis, ovšem v uvolněné, komfortní atmosféře, která může být až téměř přátelská. Myslím, že v tom jsme v našem segmentu opravdu jedineční. 

Chtěl bych říct, že já sám jsem žádné změny nepředstavil, ale my všichni jako tým jsme jich zavedli tisíce. Hotel nestojí na řediteli, je to skupinový projekt a každý konstruktivní nápad je vítán. S Doris se známe řadu let, je to moje kamarádka. Jejím úkolem bylo otevřít a zavést zcela nový hotel, což je vždy náročné, náročnější než přijít k rozjetému podniku. Spolu se svým týmem ale odvedla skvělou práci, protože když jsem sem v dubnu dorazil, všichni Andaz Prague znali a třeba naše hotelová restaurace ZEM je na pražské gastronomické scéně velmi oceňovaná, naprostá většina jejích hostů je lokálních. Na mně a mém týmu tedy bylo spíše seznámit se s reálným stavem věcí, přehodnotit některé vize předchozího vedení a opět se adaptovat na aktuální požadavky hostů. Na jejich základě jsme například rozšířili menu v restauraci o pokrmy s mořskými plody nebo o zdravou stravu, po které byla poptávka. Vinný lístek dříve zahrnoval pouze česká vína, dnes už nabízíme i zahraniční možnosti. Jednou z výrazných změn, které jsme provedli, bylo spojení týmu, který se staral o příjezdy a odjezdy hostů, s týmem, který vyřizoval přání u nás ubytovaných. Tradičně se to v hotelnictví odděluje, nám to ale nedávalo smysl. Jednou ze změn, kterou právě zavádíme, je zrušení klasické recepce: hosté u nás nebudou muset stát frontu u pultíku, ale budou se moci usadit v jednom ze tří pohodlných lobby, kam za nimi přijde zaměstnanec hotelu s laptopem a vyřídí s nimi vše potřebné. I to vnímám jako něco, díky čemu můžeme v konkurenci dalších hotelů vyčnívat.

První letošní dovolenou jsme se ženou strávili v Düsseldorfu, po pěti měsících v Praze jsme tam odjeli na víkend, a musím říct, že mě až šokovalo, jak jiné mi to město najednou připadalo. Neubránil jsem se pak jistému srovnávání s Prahou, a tak musím říct, že na českém hlavním městě se mi asi nejvíc líbí tři věci: první jsou rozhodně lidé. Düsseldorf je dost možná nejsnobštější město v Německu. Mluvit o penězích tam není tabu, ale nutnost. Když se někdo vrátí z dovolené, nevypráví vám o svých zážitcích, ale o tom, kolik ta dovolená stála. V Praze se tohle neděje, všichni jsou tu velmi pokorní. Každý den jezdím do práce městskou hromadnou dopravou, takže s Pražany přicházím do kontaktu a myslím, že jejich skromnost pomáhá vytvářet opravdu jedinečnou atmosféru. Když jsme u toho, vaše hromadná doprava je další věc, která mě fascinuje. Funguje výborně, je kvalitní a dostupná. Třetí skvělá věc na Praze, kterou bych rád vyzdvihl, je pocit bezpečí. Myslím, že Praha je ve srovnání s jinými evropskými metropolemi opravdu bezpečné město. Mojí nejmladší dceři je 13 let a v Německu bych jí nikdy neřekl: Jasně, jdi večer ven, jeď hromadnou dopravou a vrať se klidně v jedenáct večer. Ale po dvou týdnech tady vyrazila sama večer na Prahu 5, vrátila se domů v deset a já se o ni ani trochu nebál.

Rozhodně se mohou těšit na nádherné vánoční dekorace. Vyzdobíme hotel v jeho vlastním, nezaměnitelném stylu a bude to vypadat opravdu skvěle. V restauraci ZEM bude připraveno štědrovečerní pětichodové menu a v průběhu všech vánočních svátků nabídneme speciální rodinné obědové menu. Čeká nás také silvestrovský večírek, jehož součástí bude večeře a následně party s DJs v hotelovém baru. A na Nový rok zavíráme restauraci jen proto, aby si u nás ubytovaní hosté mohli přispat a po probuzení si užít pozdní snídani. Vánoce v Praze jsou nádherné, obzvlášť místní vánoční trhy mají skvělou atmosféru – snad jen ty jsou v Německu hezčí! (smích). V Praze ale máte velkou výhodu, protože máte na trzích povolen otevřený oheň, který k celkovému kouzlu výrazně přispívá. V kombinaci s těmito atrakcemi Andaz Prague nabídne svátečním návštěvníkům města opravdu výjimečný zážitek.