Syndrom včelí královny: Když vám klacky pod nohy nehází šéf, ale šéfka

Margaret Thatcher, Miranda Priestly, Regina George, moje bývalá šéfová, možná i ta vaše. Ženy, od kterých jiné ženy čekaly podporu a mentoring, místo toho ale dostaly bídu a záchvaty úzkosti z pouhé představy, že by měly jít do práce. Syndrom včelí královny je fenomén, který se objevuje hlavně v korporátním prostředí, ale také třeba na úřadech a samozřejmě v politice. Popisuje ženu ve vedoucí pozici, která se chová nepřátelsky ke kolegyním, jež jsou vůči ní v pozici podřízené, a tím jim blokuje kariérní postup. Proč by to někdo dělal, když už tak máme dost problémů s patriarchátem? Dobrá otázka.

Chování včelí královny je formou bossingu. Při tom vás šéfová přehnaně kritizuje, ponižuje a uráží. Zatajuje vám důležité pracovní informace se záměrem napomoct vašemu selhání, zadává vám přílišné množství úkolů v kombinaci s hraničními termíny, nebo vás naopak neúkoluje vůbec, a pak si stěžuje, že jste k ničemu a nic neděláte. Zároveň nemá problém na vás křičet, vysmívat se vám. Často má své oblíbence, zpravidla jde o muže, a když už se jedná o ženy, fungují jako její služebnice a přejímají její vzorce chování.

Včelí královna nepřeje profesní úspěch ostatním ženám a aktivně je odmítá v kariérním růstu podporovat. Pro své vlastní postavení totiž musela tvrdě dřít, takže jiným nechce nic usnadňovat. I proto se syndrom včelích královen často týká žen, které pracují v tradičně mužských oborech nebo v silně konkurenčním prostředí. Aby se včelí královna dostala tam, kde je, musela se naučit mít ostré lokty. Musela přijmout toxicky maskulinní praktiky, které dělají úspěšného alfa samce, aby se sama stala alfa samicí. A i když už je na vysněné pozici, odmítá se svých metod vzdát z obavy, že by o své postavení zase přišla a byla označována za slabého lídra. Ne vždy, ale často jsou včelími královnami starší ženy, které se nepřátelsky projevují proti výrazně mladším kolegyním — zdá se jim, že nastupující generace má jednodušší všechno, tak proč jí usnadňovat cokoliv dalšího?

Když šéf nestojí za nic, je dost těžké řešit to jinak než změnou práce. Na včelí královnu platí hlavně ledový klid, krátké a jasné odpovědi, řešení osobních sporů přímo a z očí do očí. To nejlepší, co můžete udělat, je tedy posílit vlastní sebevědomí. Také je dobré uvědomit si, že problém netkví ve vás nebo ve vašich schopnostech (člověk může snadno sklouznout k opačnému pocitu). Prací trávíme většinu našeho času, je tedy jasné, že nás silně ovlivňuje a chceme se v ní cítit dobře, kompetentně, a zároveň za to chceme být oceněni. Jenže když se nám ani jednoho nedostává, může to vést až k vyhoření a dalším psychickým obtížím.

Co vám ale dokáže alespoň minimálně pomoct, je empatie. Pokuste se podívat se na situaci optikou druhé strany bez emocí a odsudků: zamyslete se nad tím, co včelí královnu k jejímu chování vede. Neznamená to, že by ji to omlouvalo nebo že ji pak zvládnete převychovat, ale lepší chápání motivací druhých vám může pomoci si jejich jednání nebrat osobně, a tím pádem nenechat je vás zraňovat. Pokud se navíc rozhodnete pohlédnout na věc v ještě širším měřítku, nasměruje vás to k vašemu vlastnímu osobnostním rozvoji. Podhoubím pro včelí královny je totiž přítomnost internalizovaného sexismu ve společnosti, v jehož důsledku my ženy sexistické myšlenky a předsudky uplatňujeme samy vůči sobě i proti sobě navzájem. 

Soutěživost je do jisté míry v pořádku, internalizovaný sexismus nás ale staví proti sobě zcela nesmyslně: jakmile je nějaká žena štíhlejší, krásnější, mladší, úspěšnější, byť třeba jen potenciálně, máme hned tendenci vnímat ji jako nepřítele, protože tak nás to celý život učil okolní svět; naše výchova, média, popkultura. Pozitivem naštěstí je, že jakmile si uvědomíme, že jiné ženy nejsou naší konkurencí jen proto, že jsou ženy — a že se s nimi nemusíme srovnávat, uleví se nám. Pravdou však je, že nás k tomu, abychom se poměřovaly s jinými, tlačí systém, který ženské pokolení obecně znevýhodňuje a snaží se ho oslabovat, a tak je těžké vlivy internalizovaného sexismus znovu přestat vnímat. Pokud ale na svém přístupu a chování zapracujeme, zpravidla začneme být milejší samy k sobě — a otevře se nám cesta ke vzájemné podpoře a k realitě, ve které všechny můžeme být úspěšné, a přitom zůstat samy sebou.