Cesta ke svobodě pro všechny

Nedílnou součástí základů demokracie moderních států se staly listiny práv a svobod. Traumatizující zkušenost dvou světových válek vedla v roce 1948 ke vzniku Všeobecné deklarace lidských práv, kterou vyhlásila Organizace spojených národů. Ve třiceti článcích jsou v ní vyjmenována základní občanská, politická, kulturní, ekonomická a sociální práva platná pro všechny obyvatele na Zemi, která zvláště chrání některé skupiny, zejména menšiny či děti. To, že se například s dětskou prací, diskriminací na základě rasy nebo třeba s perzekucí stejnopohlavních párů lze stále ještě setkat, svědčí o tom, že tato vlna probouzení se ke svobodě stále probíhá. I u nás došlo k ratifikaci deklarace v plném rozsahu v podstatě až po sametové revoluci. 

Naše Listina základních práv a svobod po preambuli a obecných ustanoveních obsahuje základní práva a svobody, politická práva, práva národnostních a etnických menšin, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní ochranu. Jednu ze známějších zásad, podle které každý smí činit, co zákon nezakazuje, a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, obsahuje článek 2. V textu ale najdete i právo na život a zdraví, ochranu integrity a pověsti, důstojnosti, vlastnického práva, rodiny, nedotknutelnosti obydlí a mnoho dalšího. Nadčasovost textu ukazují třeba právo na informace nebo ochrana osobních údajů. Listina i ústava je garantují a jako takové se nemění. Ale s tím, jak do popředí zvláště v poslední době vstupují dezinformace a cíleně šířené fake news spolu s úniky uživatelských dat, proměňuje se jejich výklad a návazné předpisy, například v podobě zákonných požadavků na to, jak by měla informace poskytovat a data chránit veřejná správa a velké korporace. Česká ústava a společně s ní Listina základních práv a svobod, která ze Všeobecné deklarace lidských práv vychází, oslaví v příštím roce třicáté výročí. A ještě mladší a u nás rovněž závazná je Charta lidských práv Evropské unie, která vstoupila v platnost v roce 2009.

Sounáležitost a sdílení společného prostoru ovlivňují nejen psaná, ale také nepsaná pravidla, tedy etika, etiketa a kultura. Jdou však ruku v ruce a vždy se vzájemně ovlivňují. Znalost základních zákonů by určitě měla být součástí všeobecného přehledu. Jsou i další důvody, proč se začíst do Ústavy České republiky (v ilustrované podobě ji vydalo nakladatelství Take Take Take) a Listiny základních práv a svobod (texty jsou dostupné na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR). Mnohé z toho, za co se v diskuzích vášnivě zasazujeme, už totiž v nějaké podobě obsahují. Ostatní zákony na ně navazují a nesmí s nimi být v rozporu. Stačilo by alespoň se k nim, v rámci nich a k sobě navzájem chovat tak, aby ubylo snah předpisy obcházet a přibylo vůle se řídit nejen jejich literou, ale především duchem. 

Do toho se otevírají otázky ochrany všech živých bytostí a nově také práv entit umělé inteligence. Podobně jako při pohledu zpět do historie nevěřícně sledujeme zotročování lidí jinými lidmi, budeme se jednou dívat na doslova nelidské zacházení se zvířaty. Ta sice nemají svou vlastní deklaraci, chartu nebo listinu, jejich práva však některé právní systémy řeší. U nás k tomu poprvé došlo zákonem v devadesátých letech minulého století a poté v roce 2012, kdy se v novém občanském zákoníku zvířata přestala považovat za věci. Celosvětově patříme mezi menšinu států, která se snaží zvířata alespoň do určité míry chránit, v poslední době třeba zákazem množíren, přesto je případů zbytečného utrpení ještě mnoho. „Stále se v praxi setkávám s případy skutečně krutého zacházení se zvířaty. Navzdory právní úpravě aplikace není vždy dostatečná,” potvrzuje Miroslav Uřičař z advokátní kanceláře Legalité.

Patříme také mezi první státy, které otevírají otázky práv související s umělou inteligencí. Mimo jiné proto, že právě u nás probíhá špičkový výzkum a z našich akademických pracovišť vzešla řada předních odborníků na AI. Zatím jde o etické deklarace na evropské úrovni a akademické diskuze nad tím, jak by se měla proměnit legislativa, přesto je cesta otevřená. Projednávala se například takzvaná elektronická osoba, která by v právu znamenala podobně významný myšlenkový posun, jaký se odehrál v době formování římského práva. Pro nás dnes běžné právnické osoby byly tehdy převratné. „V posledním roce řeší právo hlavně otázky zajištění bezpečí rizikových inteligentních systémů, aby současně umožňovalo inovace,“ podotýká Alžběta Krausová z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Status elektronické osoby podle ní není na pořadu dne, „přestože například robotka Sophia v roce 2017 získala občanství Saudské Arábie. Protože vystupovala bez zakryté tváře a mužského doprovodu, měla paradoxně více práv než místní ženy. Chatbot Shibuya Mirai zase získal trvalý pobyt v tokijské čtvrti Shibuya, v jejíž rozvoji se angažuje, a podle japonského práva mu tedy jsou garantována základní lidská práva.“

Zatímco otázky práv živých bytostí, nejen zvířat, ale veškeré fauny a celých ekosystémů, nabývají na významu ve světle environmentální krize a hrozícího kolapsu biodiverzity, řešení právních a etických aspektů umělé inteligence si vynucuje zrychlující se technologický vývoj. Než se ale začneme hroutit z množství otevřených otázek, dobrou zprávou je, že je spíše žádoucí si vybrat. Protože není možné porozumět množství složitých záležitostí do hloubky, je mnohem lepší, než zůstávat pouze na povrchu, zaměřit se některá témata a ostatní nechat zase ostatním. Důležité je především nerezignovat.