Probouzení ke svobodě

„Já se vrátím. A se mnou přijde zákon,“ pronáší na televizních obrazovkách Limonádový Joe ve stejnojmenném klasickém filmu zasazeném do konce devatenáctého století v Americe. Vyjadřuje tím prostý fakt, že jednou z hlavních charakteristik vývoje společenství je existence určitého souboru pravidel soužití, který odráží sdílené principy a hodnoty. 

Zpočátku šlo o právo zvykové, nepsaná pravidla předávaná z generace na generaci. První psaný zákoník, nazvaný podle babylónského krále Chamurapiho, bývá datován také do devatenáctého století, ovšem před počátkem letopočtu. Zachycoval především rodinné, obchodní a trestní právo. Společenský status tehdy do významné míry definovalo nejen samo vlastnictví, ale už právo na něj. 

V našich končinách významnou úlohu hrálo římské právo antické doby, které položilo základ dnešních právních systémů a ustavilo řadu institutů a pojmů, jak je dnes známe a používáme. (Mimochodem, římským právem se do určité míry inspirovali i autoři našeho aktuálně platného občanského zákoníku.) 

S tím, jak se lidská společenství rozrůstala a vzájemně propojovala, se i systém pravidel postupně komplikoval, vyžadoval specialisty na zaznamenávání i výklad a přinesl zrod právnických profesí. Vyznat se dnes ve spletité sítí zákonů, nařízení a dalších norem je natolik komplexní, že se stále častěji ozývají hlasy volající po zjednodušení právního jazyka i celého systému práva. Tápat mohou dokonce odborníci, zvláště když se ocitnou mimo svou specializaci. Hodnoty a principy, na kterých právní systémy stojí, však zůstávají relativně jednoduché a nadčasové. Přesto se i ony vyvíjejí a dochází k tomu zvláště v posledních dvou stoletích. 

Ačkoli úvahy o rovnosti a vztazích živých bytostí se pojí se zrodem filozofie a uvažování mimo zažité vzorce, příběh cesty ke svobodě se začal psát s prvním zásadním dokumentem, který omezoval moc vládnoucích elit, Velkou listinou práv a svobod (Magna Charta Libertatum). Teprve po dalších pěti stech letech se zrodila první psaná moderní ústava, Ústava spojených států amerických z konce osmnáctého století. Zhruba ve stejnou dobu v Evropě vznikala francouzská Deklarace práv člověka a občana, která se stala nejen prvním krokem ke státotvorné ústavě, ale také předobrazem pro budoucí listiny práv a svobod. Zaručovala především rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Francie i USA, v duchu zmíněných listin, ve zhruba téže době dospěly k zákazu otroctví. V Evropě sice zpočátku jen dočasně, ale přesto nezvratně. V průběhu dalšího století bylo otroctví zrušeno a postaveno mimo zákon ve většině civilizovaného světa. I když se tím diskuze o rovnosti všech národností a ras vlastně teprve otevřela, šlo o první kroky na cestě ke skutečně svobodné společnosti. 

Feminismus v počátcích prosazoval především volební právo žen a jejich právo na vlastní příjem. Ve Francii Olympe de Gouges jako odpověď na Deklaraci o právech člověka a občana v roce 1791 vydala Prohlášení o právech ženy a občanky. Ve Velké Británii Mary Wollstonecraft sepsala Obhajobu ženských práv, ve které poukazuje na útlak žen prostřednictvím tradic a výchovy. V USA zrušení otroctví akcelerovalo rozvoj průmyslové společnosti, tedy i širší možnosti placené práce pro ženy a jejich ekonomickou nezávislost. Odvahu newyorských švadlen, které 8. března 1908 vyšly do ulic a požadovaly volební právo, lepší pracovní podmínky a zákaz práce dětí, si dodnes připomínáme jako Mezinárodní den žen.

První zemí, která přijala volební právo pro ženy, byl v roce 1893 Nový Zéland, naopak ve Švýcarsku k tomu došlo až v roce 1971 a v Saudské Arábii dokonce až v roce 2015. U nás to byla první československá ústava z roku 1920, pokud jde o rovná práva žen a mužů v mnohém vizionářská, mimo jiné díky Charlottě Garrigue Masarykové. Ale o tom, že otázka rovného přístupu k ženám a mužům není dodnes zcela uzavřená, svědčí mimo jiné například hnutí #MeToo nebo nejrůznější iniciativy za férové odměňování. Zbývá toho ještě mnohé dořešit, ale podstata je už jasná i těm nejzatvrzelejším zastáncům starých (či spíše zastaralých) pořádků. 

Příběh feminismu se píše ve vlnách. Zatímco druhá vlna otevřela v šedesátých letech minulého století témata sexuality a manželství a iniciovala také počátky práv a ochrany dětí, ta třetí se v devadesátých letech zaměřila na různorodou zkušenost žen různých vyznání, etnik, zázemí či zkušeností a začala se propojovat s ochranou menšin a později s hnutím LGBT+. Aktuální čtvrtá vlna otevírá otázky genderu, identity a práva na sebeurčení pro všechny bez ohledu na biologické pohlaví, což zahrnuje mimo jiné i stejnopohlavní manželství nebo adopci a výchovu dětí bez ohledu na gender rodičů. Proměňuje ale třeba také způsob, jakým se oslovujeme. K nebinární nebo genderově senzitivní komunikaci se dnes už kloní i velké korporace, z poslední doby například Lufthansa nebo Google. Karel Pavlica z Prague Pride pro Vogue Leaders psal mimo jiné o tom, že „citlivé užívání jazyka může přispět k odstranění diskriminace skupin osob ve společnosti nebo k odstraňování stereotypů s nimi spojených.“