Oslovujeme, voláme

Etiketa vždy určitým způsobem vyjadřuje zeitgeist, odráží mocenské poměry i sociální strukturu. Jde o souhrn zvyklostí, kterými se řídí vzájemné vztahy. Znát etiketu patří k dobrým mravům, které jinak souhrnně označují slušné jednání, a jako jeden z nejstarších právních institutů utváří dokonce zákony. Etiketa, jak ji známe dnes, vznikala na panovnických dvorech, od starověkého Egypta až po evropská království novověku. Odtud také slova dvornost nebo zdvořilost. Starofrancouzské estiquette a pozdější etiquette původně doslova znamenaly štítek, protože se jako soubor denních pravidel vyvěšovala v dvoraně královského paláce. A z francouzštiny také pochází savoir vivre et savoir faire (umět žít a umět konat), z něhož obvykle citujeme pouze první polovinu, zatímco ta druhá odkazuje kromě jiného právě na znalost společenských pravidel. Ta jsou oproti dřívějšku volnější – přísná pravidla se dnes týkají spíše takzvaného protokolu vázaného k určitým funkcím či institucím. Při návštěvě anglické královny si jen s etiketou nevystačíte, ale jinak vám poskytne potřebné záchytné body, které ladí s dobrým tónem a vychováním. 

První příručky etikety se datují do 16. století, přičemž příjmení Alberta Kniggeho, autora jedné z nich, se dodnes používá jako název tohoto typu knih v Německu. U nás se podobně zapsal do povědomí Jiří Guth-Jarkovský, autor Společenského katechismu a ceremoniář prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Dnes je v našich končinách považován za doyena etikety Ladislav Špaček, dřívější mluvčí prezidenta Václava Havla. Právě on často upozorňuje, že její pravidla lze elegantně porušovat pouze s jejich znalostí; jinak se jedná o pouhé buranství. Podobně, pokud chceme znát směr, kterým se vývoj etikety ubírá, je dobré se seznámit s některými výchozími body. Navzdory tomu, že je už převálcoval čas. 

V posledních letech se pravidla proměňují natolik, ruku v ruce se společenskými normami jako takovými, že už nemají svého všemi bez výjimky respektovaného experta – alespoň ne u nás. Spíše společně objevujeme, ať už jde třeba o komunikaci online, nebo respektování preferovaného genderu, kde jsou nové meze a možnosti. I když u nás je například zatím ještě obvyklé předpokládat gender a s nebinárními možnostmi se ani nepočítá, změna je v podstatě nevyhnutelná. „Mluvená čeština nebinární formu nezná a různí lidé dávají přednost různým oslovením. Ženskému, nebo mužskému rodu, jejich střídání, nebo obojímu současně. V menší míře se můžeme setkat i s onikáním nebo s preferencí komunikace v angličtině. Nejlepší je se zeptat. Psaná forma pak umožňuje více možností a preferovaný způsob oslovení někdy bývá třeba součástí podpisu v emailu,” vysvětluje Karel Pavlica z Prague Pride, který se mimo jiné zabývá genderově senzitivní komunikací. 

Podle Miroslava Konvaliny, ředitele Českého centra v New Yorku, který se už více než dvacet let věnuje veřejné diplomacii, se stírají nejen kulturní specifika, ale i obecné standardy. V USA se řada lidí konkrétnímu oslovení vyhýbá, protože nelze vždy předem odhadnout, jakému výrazu dá druhá strana přednost. „Oslovení ‚dámy a pánové, vítejte na konferenci‘ už dnes často neuslyšíte. Dnes je běžné, třeba na začátku většího projektu, že je úvodní část prvního setkání věnována nejen vzájemnému představování, ale také uvedení toho, jak si každý ze zúčastněných přeje být oslovován.“ Používání křestních (nebo prvních) jmen je do určité míry řešením, v našich končinách ve formální komunikaci zpravidla spojené s vykáním. Odpověď na otázku, jak oslovovat, bude ale především znít: tak jak si dotyčná nebo dotyčný přejí.

Zcela specifické je oslovování v online komunikaci, kde ani není nutné vždy používat skutečná jména či identity. Pokud jde o online setkání dvou nebo více lidí, kteří se jinak neznají, měla by platit stejná pravidla jako při setkání naživo. Bývá však zvykem, že tón a ladění virtuální schůzky určuje ten, kdo ji svolal. Obchodní jednání se od neformálního setkání bude určitě lišit, v obou případech je tu ale možnost se od nevyhovující komunikace jednoduše odpojit. Na sociálních sítích i seznamovacích aplikacích určitá anonymita a také obecně nižší věk uživatelů vedou spíše k neformální komunikaci, jejíž odvrácenou stranou může být až příliš snadné sklouznutí k obtěžování nebo osobním útokům. Naštěstí ne beztrestně. Případů, kterých se ujaly příslušné orgány, postupně přibývá. I v případě Facebooku, kde byli uživatelé mladší spíše v době jeho založení, případně tuto síť naučili používat své starší příbuzné, tykání (v jazycích, které jej rozlišují) převažuje. A na Tinderu může tykání naopak předjímat očekávaný charakter budoucího setkání. Podobně, jako je tomu u emailové korespondence, může být preferovaný způsob oslovování součástí informací na profilu.