Titulujeme, voláme

Znát etiketu patří k dobrým mravům, které jinak souhrnně označují slušné jednání. K dobrému tónu patří mimo jiné umět lidi okolo sebe správně adresovat. Což není jen otázkou genderu. Oslovení se velmi často váže k životním rolím, které v průběhu života zastáváme a které se proměňují společně s našimi zkušenostmi i perspektivou. S velmi propracovaným systémem oslovování se setkáte, pokud mluvíte vietnamsky. Patrně přesně víte, jak oslovit například tetu, mladší sestru, otce nebo cizí ženu o 12 let starší, ale mladší než váš otec, stejně jako rozlišujete oslovení manželky otcova staršího nebo mladšího bratra. Náležité oslovení se považuje za výraz respektu a je naprostým protikladem neuctivého tykání, s jakým se bohužel vietnamsky mluvící Češi a Češky stále setkávají.

Na to, kdy používat vykání a tykání, má čeština poměrně jasná pravidla a etiketa na ně navazuje souvisejícími výrazy, mezi nimiž asi největší změny od Gutha-Jarkovského doznalo rozlišování mezi slečnou a paní. Dospělá žena (která si přeje být adresována jako žena), je dnes prakticky bez výjimky paní a je tak oslovována, zpravidla ve spojení s příjmením. Nikomu nepřísluší zkoumat její rodinný stav, natož jakékoliv další atributy. Naopak to může být vnímáno jako urážlivé. Tatáž žena může být podobně jen málo nadšená, pokud se neutrální oslovení změní na „maminko“ přesně od chvíle, kdy se dozví o svém těhotenství, popřípadě „babičko“, pokud se z radostné události těší její potomci. Zejména používají-li jej relativně cizí lidé. 

Zvláště citlivou otázkou je přitom oslovování starších lidí. Uniformním oslovováním, které jinak náleží pouze vlastním prarodičům, si možná někteří pracovníci sociálních služeb a ústavů usnadňují náročnou práci a média zjednodušují texty, ale člověka, který je po naplněném životě vázaném na nějakou profesi či postavení, najednou odkázán na péči a pomoc, připravují takové výrazy o důstojnost. „Zdá se to jako maličkost, ale je to nesmírně důležité,“ říká Simona Bagarová, která se zkvalitňování služeb pro seniory dlouhodobě věnuje. „Pokud se člověk přestěhuje do domova seniorů, nutně tak přichází o kus své identity. Pokud mu navíc upřeme i oslovování způsobem, který preferuje, je dobré zamyslet se nad tím, co z osobnosti vlastně ještě zbývá a jak bychom se v podobné situaci cítili my sami.“

Samostatnou kategorii tvoří oslovování funkcemi. Zatímco dříve byl pan ředitel jako takový vážen a oslovován i na veřejnosti, dnes je to mimo organizaci, ve které působí, jen dobrovolná informace, se kterou lze naložit zcela podle uvážení. Souvisí to i s tím, že celoživotní zaměstnání a postupné budování kariéry si spojujeme spíše s minulým stoletím. Možnosti jsou dnes stejnou měrou různorodé i proměnlivé a na jakémkoliv pracovním zařazení je zdravé spíše nelpět. Výjimkou jsou pouze funkce s nepopiratelným společenským dopadem nebo dané protokolem. Paní prezidentku určitě jako takovou oslovíte, i když stojí v čele sousedního státu. Trvanlivější oproti funkcím bývají profese, zejména ty, kterým je třeba se celoživotně oddat, takže například lékařka zůstává doktorkou i mimo prostory ordinace, na rozdíl třeba od manažera. Tituly se také postupně stahují tam, kde dávají skutečně smysl, tedy na akademickou půdu. Snad jen s výjimkou nejvyššího z nich: oslovení paní profesorko může být výrazem upřímně míněného obdivu i mezi regály supermarketu. 

Ve chvíli, kdy uslyšíte oslovení „pane obžalovaný“, je už pravděpodobně něco špatně. „Paní svědkyně“ už tolik nevyděsí, ale také patří mezi oslovení, která si zpravidla nemůžeme až tak úplně vybrat. Úřady se obecně řídí nejrůznějšími pravidly velmi striktně. „U soudu jsem vždy právní zástupkyně, oslovení je dáno procesními pravidly, a ta se dodržují,“ vysvětluje advokátka Marie Janšová, řídící partnerka advokátní kanceláře Legalité. Pomáhá to podle jejích slov mimo jiné jasně vymezit vztahy mezi všemi zúčastněnými. 

Ne vždy musí být oslovení až takto pevně daná, ale většinou se vážou k určité situaci nebo úkonu. A často jsou také buďto určena větší skupině lidí, nebo je adresát neurčitý. Přestože občany býváme celoživotně, setkáme se s takovým oslovením spíše v období voleb nebo při vyřizování dokladů. Některá situační oslovení dokonce mohou působit až bizarně či nevhodně, například ve spojení „čau lidi“, nebo pokud si některé značky vytvářejí vlastní novotvary. Jinak se na určitou omezenou dobu také stáváme třeba klientem, spotřebitelkou, účastníkem, uživatelkou... Nemá smysl proti tomu nějak zvlášť protestovat, snad jen v tom smyslu, že od konkrétního genderu se v takových případech obecně spíše ustupuje a přednost dostává neutrální vyjadřování.