Dobrý rodič nemá gender. Otcům na rodičovské chybí čas i hlídání, přesto by neměnili

Některé ženy od dětství automaticky vědí, že chtějí být matkami. Já mezi ně nikdy nepatřila. Vždycky jsem měla poměrně jasno v tom, kam chci kariérně směřovat; že chci psát, mluvit se zajímavými lidmi, pomáhat otevírat společenské diskuze o důležitých tématech. Taky jsem vždycky věděla, jak mediální praxe vypadá; že vyžaduje hodně píle, zápalu a do značné míry také ochotu prolínat profesní život s osobním. Založení rodiny jsem se nebránila, ale věděla jsem, že dítě si pořídím pouze v případě, že potkám někoho, s kým ho opravdu budu chtít mít. Mimo jiné to znamenalo, že potenciální otec musí chápat, jak důležitá pro mě je — a vždy bude — moje práce. A pokud nikoho takového nepotkám, s životem bez mateřství jsem naprosto v pohodě.

Krátce před třicítkou jsem ho ale potkala. To, že spolu děti mít chceme a budeme, bylo ložené poměrně záhy. Stejně tak jsme se spolu od začátku bavili o tom, že i po narození dětí budu chtít pracovat. Synovi budou brzy dva roky a s manželem se od jeho narození snažíme co nejvyrovnaněji dělit jak o péči o něj a domácnost, tak v čase na práci. Teoreticky to vypadá skvěle: otec, který před rodinnými povinnostmi neutíká do kanceláře za svítání a nevrací se po setmění, a matka, která se i při péči o malé dítě může věnovat věcem, které ji baví. Realita je ale tvrdá. Několik posledních měsíců jedeme na doraz, protože – stejně jako 57 % rodičů, jak vychází z nového výzkumu společnosti Mumdoo – nemáme žádné pořádné hlídání. I proto jsme se s úderem dalších synových narozenin rozhodli vystřídat se. Já jsem se synem ráda, ale přeskakování z jedné role do druhé několikrát v rámci jednoho dne nezvládám a svoji práci vnímám i jako poslání svého druhu. Manžel je se synem také rád, stejně jako syn s ním, a jeho práce je pro něj jen práce. Vyměnit se nám dává smysl z mnoha důvodů, přesto to není tak jednoduché.

Aby doma s dětmi v předškolkovém věku zůstával otec přitom v Česku, stále není vůbec běžné – mužů, kteří pobírají rodičovský příspěvek, je podle dat ministerstva práce a sociálních věcí jen několik málo procent, tedy oproti ženám naprosté minimum. Jedním z hlavních důvodů, proč to tak je, je otázka financí. Ženy u nás v roce 2024 vydělávají průměrně o 17,9 % méně než muži a pro většinu rodin tak není výhodné, aby právě otec ze zaměstnání odcházel. Naopak – ženy při mateřské pracují nejen, aby se realizovaly a neztratily kontakt s oborem, ale často také proto, že rodina z jednoho příjmu zkrátka nevyžije a další výdělek jednoduše potřebuje. Podle zmiňovaného výzkumu Mumdoo je dostatek financí nejdůležitějším faktorem pro zapojení do práce pro celých 80 % respondentů. 

Přesto je důležité říct, že i když je otců na rodičovské dovolené málo, jejich počet pomalu roste. I přes skutečnost, že to pro některé rodiny znamená právě výrazné snížení příjmů. „Manželka měla dlouhodobě velký zájem, abychom se na rodičovské vystřídali, a já nikdy nebyl proti. Předběžně jsme na tom byli domluveni už před tím, než vůbec otěhotněla. Naštěstí si to můžeme dovolit, přestože náš čistý měsíční příjem vystřídáním klesl o zhruba dvacet tisíc korun. Ona je kariérní typ, zatímco já jsem spíše ten rodinný, navíc pracovat budu za celý život celkem asi pětatřicet let, takže naprosto dává smysl pro změnu strávit jeden či dva roky s dítětem doma. Péči o něj navíc vnímám jako mnohonásobně smysluplnější a užitečnější náplň času, než je moje zaměstnání,“ říká čerstvý otec na rodičovské Filip Běhal. „Syna mám velice rád, v rámci časových možností jsem se o něj na chlapské poměry hodně staral už před nástupem na rodičovskou. Vyjma vaření se cítím v péči dost kompetentní a mám radost, když nám to klape. Těší mě trávit s ním hodně času a být u toho, když se něco nového naučí nebo je veselý a něco ho baví,“ vysvětluje muž, který na rodičovskou nastoupil krátce před synovými druhými narozeninami a plánuje na ní být zhruba rok.

Libor Janek během manželčina šestinedělí čerpal otcovskou dovolenou (která byla v Česku zavedena v roce 2018, přičemž v roce 2022 byla prodloužena z jednoho na dva týdny), poté přešel na mateřskou dovolenou (na niž za určitých podmínek mohou nastoupit i muži). „Jeden z hlavních důvodů, proč jsem doma s dítětem já, je finanční. Manželka pracuje na IČO, a tudíž peněžní výpomoc v mateřství od státu je velmi malá, i když si živnostník platí nemocenské pojištění. Pro mě, jako zaměstnance na HPP, je to výhodnější,“ tvrdí Janek, který uvádí, že příspěvek od státu v kombinaci s prací na částečný úvazek je pro jeho rodinu dostatečný. Kvůli odchodu na mateřskou nicméně dočasně musel ustoupit z manažerské pozice. „S firmou spolupracuji jako konzultant na IČO několik hodin týdně na jiných projektech, než na kterých jsem pracoval na HPP. Vyjednat to s nimi ale nebylo vůbec jednoduché. Brali to totiž jako dost nestandardní požadavek a musel jsem to dohodnout snad se všemi ve firmě: od ředitele přes finanční oddělení až po HR,“ upřesňuje. Stejně důležitým důvodem pro něj ale bylo i spravedlivé rozdělení péče. „Ve svém okolí jsem viděl klasické vzorce, kdy raná péče spadá kompletně na matku, a ta zátěž mi přijde neúnosná. Z diskuzí s mnoha matkami mi přišlo, že vzpomínky na šestinedělí a první měsíce dítěte často nebyly pozitivní. My jsme si to chtěli udělat hezké,“ říká Janek. 

Pro Filipa Ekla byl důvod pro vystřídání se s manželkou na rodičovské úplně prostý: „Je to moje dítě, tak se o něj chci postarat. A chci umět se o něj postarat. U ostatních otců jsem viděl, že mají třeba mají problém sami pro dítě vybrat plenky v obchodě, připravit mu jídlo a nebo s ním zůstat pár dní sami, když máma odjede na víkend. Věděl jsem, že takhle to nechci. Od začátku jsem chtěl mít se svým dítětem dobrý vztah; chtěl jsem rozumět jeho vyjadřování, potřebám a chování, abych ho dokázal utěšit, zabavit, věděl, co ho baví nebo čeho se třeba bojí, a dovedl na to reagovat. Mám za to, že to jde jen tak, že spolu budeme trávit dost času v rámci každodenního života,“ uvádí s tím, že k přechodu na rodičovskou ho nakoplo i souběžně probíhající vyhoření ze zaměstnání. Po oficiálním přechodu na rodičovskou začal pracovat jako freelancer na IČO — a už zůstal. „Umožňuje to určitou flexibilitu, ta pak s sebou ale nese i určité problémy. Například velmi často je potřeba něco přeplánovávat a posouvat. Je pro mě obtížné najít delší časový úsek na práci, takže například celodenní pracovní akce nepřipadají v úvahu. S dítětem se pak pojí různé nepředpokládané situace, kterým se člověk musí věnovat, jenže pak je potřeba práci dohánět. To časté přepínání kontextu je dost náročné na psychiku a výrazně snižuje moji efektivitu. Nutností je celé si to srovnat v hlavě: dokázat nemyslet na práci, když jsem s dítětem, a naopak. To je pro mě osobně asi nejtěžší, a když se to nedaří, vede to ke stresu a dalším psychickým problémům,“ dává muž nahlédnout do náročného režimu.

Martin Č. zase inspiraci našel v zahraničí, konkrétně ve Skandinávii a švédském systému, kde je střídání se v péči mezi rodiči zcela běžné. „Všichni moji tamní přátelé o tom mluvili v superlativech. Své v tom ale hraje i má celoživotní antipatie k zakořeněným místním šosácko-měšťáckým konvencím. Sám jsem byl dítě, které mělo to štěstí, že rané dětství trávilo s oběma rodiči, a popravdě, právě vzpomínky na čas strávený s otcem či dědou ve mně zůstaly nesmazatelně zapsány,“ svěřuje se. Během rodičovské stejně jako všichni respondenti částečně pracuje. Jako problém vnímá, že občas se práce těžko kloubí s náležitým věnováním se potomkovi. „Myslím, že to je obecný problém v domácnostech, kde nežije souběžně více generací, a tím pádem mnohdy není v nikdo, kdo by mohl být nápomocen,“ poukazuje Martin Č. na nedostatečné možnosti hlídání, které jako jednu z hlavních těžkostí vnímají i ostatní dotázaní otcové. 

Jeslí je málo, kapacity školek jsou dlouhodobě naplněné po okraj. Rodiče tříletých dětí často celý rok před narozeninami ztrácí ve stresu na čekacích listinách i soukromých institucí. Hlídací skupiny, které často vznikají svépomocí z iniciativy samotných rodičů, mohou sloužit, ale nejsou vhodné pro úplně nejmenší děti. V takových případech mohou v péči rodičům ulevit pouze příbuzní, ale ani to dnes už mnohdy není dostupná možnost. Někdo nemá prarodiče vůbec, někdo je má, ale žijí daleko (anebo jim už neslouží zdraví). A občas chybí i chuť. „Ze strany prarodičů se setkáváme s velmi malou ochotou nám vypomoct, nemají dojem, že bychom to potřebovali, a jsou plní svých vlastních starostí a problémů. Od kamarádů a kamarádek vesměs slýchám, že to není nic ojedinělého,“ říká Běhal. Soukromá chůva pak pro většinu rodin představuje nejen výraznou finanční zátěž — řada z nich to vnímá jako nekomfortní řešení pro sebe i pro dítě. „K chůvě mám nějaký iracionální odpor. Když už jsem s dítětem já, tak jsem s ním raději já, než abych si na to najal někoho jiného,“ líčí Ekl. „Myslím, že dítě ve věku našeho, tedy ani ne dva a půl roku, by mělo trávit čas s rodiči nebo prarodiči,“ dodává Martin Č.

Navzdory náročnému kloubení práce s péčí o dítě, komplikovanou domluvu se zaměstnavatelem při přechodu na rodičovskou dovolenou nebo občasné tázavé pohledy okolí si otcové v domácnosti svoji současnou všední realitu pochvalují a vnímají, že jim čas strávený s potomky dává mnohé. „Získal jsem dovednosti, které jsem dříve neměl. Dítě přináší naprosto nový a nepoznaný rozměr do života i partnerství. Čím více se o dceru starám, tím silnější pouto mezi námi vzniká a náš vztah se prohlubuje,“ říká Janek. „Rodičovská mi dala spoustu drobností: od pozornějšího vnímání veřejného prostoru nebo hromadné dopravy až po oprášení vědomostí dávno pozapomenutých. Prospěla i mojí trpělivosti, stejně jako vnímání času, jeho hodnot a pomíjivosti. V současnosti, vzhledem k potomkově momentální obsesi dinosaury, se mi navíc dostalo výrazné rozšíření rozhledu v oboru paleontologie,“ vyjmenovává Martin Č. 

„Díky rodičovské můžu poznat takové drobnosti jako sídliště a obchody dopoledne. Nemáme auto a musím říct, že ač má náš stát řadu nedostatků, úroveň veřejné dopravy a množství a kvalitu dětských hřišť vnímám jako výbornou. Se synem tak můžeme podnikat procházky a výlety, na které bychom neměli tolik času a prostoru, kdybych chodil do práce a byl omezen jen na víkendy. Těším se, až s ním ve všední den vyrazím třeba do ZOO nebo až s mým otcem, který je čerstvě v důchodu, společně autem vyrazíme na výlety do přírody v okolí Prahy. Je to něco, co by mě bavilo podnikat i bez syna,“ uvádí Běhal, který ale dodává, že v něm jistá společenská izolace, kterou kdokoliv na rodičovské dovolené nevyhnutelně zažívá, vzbuzuje také obavy. „Na vysoké škole jsem do určité míry trpěl sociální fobií a mám obavu, aby se mi po delším pobytu na rodičovské úzkosti a nervozity z pobytu mezi lidmi nevrátily,“ říká.

Pečovat o malé dítě rozhodně neznamená bezproblémovou, volnočasovou aktivitu, ačkoli umí přinášet mnoho radosti. Především se jedná o mentální práci na plný úvazek, která s sebou nese řadu omezení, ať už si to v rodině či práci nastavíte jakkoliv. „Se svým synem mám dobrý vztah, rozumím mu a umím s ním jednat (v některých případech i možná lépe než žena). Kombinovat starost o dítě a práci je pro mě ale hodně složité. Kariérní část svého života jsem musel dost utlumit. Osobně jsem nikdy nebyl moc společenský člověk, s dítětem už se mezi lidi nevypravím skoro vůbec. I moje koníčky vzaly zasvé, nepodařilo se mi to skloubit,“ zamýšlí se Filip Ekl nad těžkostmi, které se týkají lidí na rodičovské dovolené bez ohledu na gender. Pokud jste jím i vy, v nelehkých situacích mějte na paměti jedno už téměř lidové moudro: Rodičovství je těžké jen pro dobré rodiče.